"Stal se zázrak", chtělo by se říci, když si čteme v mnoha zprávách, jak se rozplývají několikanásobní mistři světa, piloti méně zkušení, případně i jejich kolegové v závodním důchodu. Ti jediní mohou srovnávat, protože ze současné equipy na mexickém okruhu nikdo nezávodil, nebo abych byl přesný, určitě ne v F1. Skoro to až působí podezřele, jak si všichni notují a nemají jediného slůvka výtky či aspoň mírně pozdviženého obočí.
Na jednu stranu není divu. Kdo viděl v dobových záběrech olympijské hry 1968 nebo dva fotbalové šampionáty (1970, 1986), pak pochopí, že tihle "prostomyslní, ale nesmírně přátelští honáci dobytka", jak je jednou označil Marlon Brando, skutečně dokáží prožít a bavit se, i kdyby sledovali vyhrocený šachový duel. Nehledí na vedro, najdou si své favority, a pokud mají v centru dění svého zástupce, pak je tento někde na úrovni člověka, který by byl v našich poměrech křížencem Jágra, Gotta, Čecha a někoho z veslařů nebo moderního pětiboje.
Na druhou stranu tu jsou okolnosti, které Mexiku příliš dobrý kredit nedělají. Onen entuziasmus a nadšení končívalo občas za hranicí rozumu a v roce 1970 to vygradovalo naplno - diváci tehdy nedbali nařízení, proseb ani výhrůžek, zdemolovali ploty na tribunách a prostě se usadili v těsné blízkosti trati. Piloti odmítli jet, Stewarta si vzal ředitel závodu stranou a řekl mu, že pokud budou pánové v monopostech chtít závod bojkotovat, dav je může fyzicky napadnout. "Jeďte si krokem nebo rychle, jak chcete, ale na start musíte! Už kvůli vaší bezpečnosti!" Což znělo tehdy jako, omlouvám se za ten výraz, vrchol debility, protože existují fotografie a záběry z trati, kdy vozy F1 sviští rychlostí hodně přes 200 km/h a metr dva od nich sedí kupa lidí těsně u okraje dráhy. Není divu, že FIA byla nekompromisní a Mexiko si na patnáct let od Formule 1 odpočinulo.
Když pak nedělali alotria diváci, postarali se o zábavu jiní šíbři. V závěru druhé etapy Grand Prix Mexika totiž chyběl citelně onen jinete héroe, který by dokázal rozvášnit dav ještě více než Senna, Mansell, Prost či Piquet (Schumacher tehdy teprve začínal...). Snad proto se odněkud vzal Gonzáles Luna a začal spřádat plány o prvním mexickém voze. Šířeji o této kauze pojednávám ve vytvářené publikaci o týmech netýmech, proto jen stručně: vize ryze mexického monopostu po slibném počátku skončila, jak to někdy v F1 bývalo. Gonzáles Luna s penězi zmizel neznámo kam a jeho projekt už bez mexického vlivu a hlavně peněz skončil o rok později (1991) pod hlavičkou Team Modena s vozy Lamborghini totálním fiaskem.
Není proto divu, že třetí návrat do země, která je na jednu stranu přisuzována severoamerickému kontinentu, na druhou se počítá do Latinské Ameriky, byl plný nadšení a očekávání. Navíc tu byl Sergio "Checo" Pérez, v boxech Esteban Gutiérrez s čerstvou smlouvou s týmem Haas, kdo by tedy nejásal? Pominulo se, že závod svou kvalitou a napětím zaostal za očekáváním, vlastně se výrazně prokázalo, že tohle je vysloveně "vláčková" trať. Ovšem, byly tu předjížděcí manévry, ostatně jedno Ferrari útočilo z hloubi pole, kam záhy spadlo i druhé. Ale na příkladu Mercedesů bylo jasně vidět, že pokud do hry nevstoupily výrazným způsobem pneumatiky a rozdílná strategie, mohli jsme jásat nad baseballovou arénou, ale jenom kvůli tomu, jak blízko jsou divákům auta. Bohužel si nikdo nepřipustil, že tohle je dost slabá náplast. Může se opět zdát, že pořád hledám jenom výhrady, ale tentokrát vycházím i z názorů diskutujících, kteří to mnohdy viděli stejně. Atmosféra, nadšení, rozjásaní diváci - ano, to je všechno v pořádku. Chci jenom doufat, že nepřevládali takoví fans, kterým by bylo jedno, co před nimi defiluje a mávali by stejně nadšeně na sloní průvod jako na pendolino. Vzpomínám si totiž na svědectví sportovního novináře Jaroslava Šálka, který s bodrými Mexičany letěl v roce 1970 na MS ve fotbale, a bez nadsázky popsal, jak taková skupina byla schopná doslova vysát palubní bar.
Diváci v Mexiku si zaslouží absolutorium. | foto: Honda Racing F1
V souvislosti s tím se naskýtá otázka - a v našich zprávách jsme o ní psali při Vettelově postěžování, proč nemá F1 takový ohlas i v Německu. Jsou už naši západní sousedé z Formule 1 unavení? Znechutila je dlouhá nadvláda nejdřív Michaela Schumachera a poté Sebastiana Vettela? To si nemyslím. Němci dlouho neměli kvalitního pilota, čekali na něj vlastně od dob tragicky zesnulého hraběte Wolfganga von Tripse. Při vší úctě k Jochenu Massovi, Rolfu Stommelenovi, Christianu Dannerovi či Hans-Joachimu Stuckovi tito přes občasné záblesky dobrých výsledků nepatřili k absolutní špičce. Stefan Belloff se zabil dříve, než mohl něco dokázat a parta ve složení Bernd Schneider, Volker Weidler, Joachim Winkelhock nebo Michael Bartels je spíš soustem pro statistiky. Ve srovnání s tím je nějakých 15 let, kdy nejdřív dominoval "Velký" a potom "Malý Schumi" vlastně ničím. Proto si nemyslím, že by se závodůmilovní Němci rádi vzdávali své Grand Prix. Podívejte se do jiných sportů a řekněte na čestné vědomí, přejídají se soustavné úspěchy třeba fotbalové Barceloně či Madridu? Diváci na ně chodí týden co týden a třeba Camp Nou má prakticky vždy minimální návštěvu atakující 60 000 diváků. Někdy je to méně, ale na špičkové soupeře zase chodí skoro osmdesát tisíc. Z toho důvodu si dovolím tvrdit, že by Němci těžko zatratili svou Grand Prix, zvláště když mají skvělý tým a minimálně dva skvělé a jednoho dobrého pilota. Problém asi bude v tom, co trápí F1 stále více, v tom, co už se nelíbí divákům na Silverstone a stále více všude na světě. Ona předvídavost. Jděte na fotbal, hokej, košíkovou, házenou, volejbal, vlastně cokoli a radujte se, když už dopředu budete tušit, jak se zápas či závod bude vyvíjet. Pak se modlíte, aby se ten či onen naboural, začalo pršet nebo padla mlha, ještě lépe vzýváte přírodu, aby trošku zatřásla zemí nebo povolala z blízké destinace nálet sarančat. Dosti humoru, když tušíte, kdo a jak dojede do cíle a uvidíte zhruba to samé, co osmkrát předtím, sakra si rozmyslíte vydat za to zrovna nemalý peníz, zvláště když v době digitální devastace světa můžete všechno vidět pomalu i na vašich hodinkách (pokud máte správného operátora). Vozy nedělají kravál, na trati se nic neděje, počet monopostů klesá, naopak stoupají ceny, protože se všechno zdražuje, tak proč by měl Ecclestone zůstat pozadu. Ještě asi nemá dost vyděláno na důchod.
Že by tihle dva nepřitáhli Němce do ochozů? | foto: Pirelli
Snažím se celou záležitost odlehčit, ale ono to tak lehké nebude. Diváci, kam se F1 vrátí po několika letech, budou samozřejmě nadšeni a dokáží vytvořit prostředí, nad kterým bude každý jásat. Ale třeba taková maličkost, dojezd do cíle na zcela jiném místě než obvykle. Už to naznačuje, že je třeba získávat pozornost diváků jinak, než aby se o to mohli zasloužit piloti sami. Je to příjemné, ale cítíme v tom takovou snahu za každou cenu. Pokud by se na Autodromo Hermanos Riccardo y Pedro Rodriguez bojovalo stylem kolo na kolo do poslední zatáčky, bylo by fanouškům asi putna, jestli první trojice zastaví v zatáčce 6, 12 nebo až v boxech. To ovšem neznamená, že sympaticky pojaté Grand Prix Mexika není třeba držet palce - jde o to, aby po dvou třech letech ono nadšení tiše neodešlo neznámo kam. Už naši prapraprapředkové říkali něco o koštěti, které byvše nově zakoupeno, mete jak divé.
Jen na okraj zmíním dvě témata, kterých se mexická Grand Prix bytostně týká, protože všechna ostatní prakticky denně pitváme ve zprávách. Nechci tu ze zásady hodnotit Hamiltonovu aférku, ale v jednom tomuto mnohdy rozporuplnému Britovi musím dát za pravdu. Skutečně chceme od F1 panáky ve voze, kteří pomalu nebudou schopni pootočit volantem, aniž by to měli předem schválené od inženýrů a kdovíkoho ještě? Jsou už všichni "odpovědní členové týmu" tak prosáklí obavou z mediálního propírání (kterému ale paradoxně ještě víc nahrávají), že by neustáli případné rozhodnutí pilota, které by se ukázalo být chybným? Jak se mi libě čtou komentáře z historie F1, kdy pilot dával znamení mechanikům, že pojede do depa, aby byli ve střehu. Byli to oni, kdo měli odpovědnost za to, zda dojedou do cíle nebo spláčou nad zničenými pneumatikami. Snažíme se tak zoufale být dokonalí, až se jednoho dne dočkáme sterility. Nebo impotence, jak by řekl slavný Žibusík z Knoflíkové války.
Kimi Räikkönen - zase je o čem mluvit... | foto: Scuderia Ferrari
Duel Räikkönen-Bottas také vyvolal nemálo debat a do jisté míry ukázal, jak rozdílně lze nahlížet na takřka identickou záležitost. Jednou bylo vpředu auto bílé a červené do něj narazilo z boku. Podruhé bylo na tomto místě auto červené a do stejného místa vrazilo bílé. Logicky se naskýtá otázka, že by rozhodnutí a důsledek mělo být stejné. Proč se tak nestalo? To je jen začátek další a dlouhé debaty. Nedošlo by k ní, kdyby se jasně řeklo: to, co udělal Räikkönen v Rusku, bylo na žlutou kartu, tak mu dáme závod distanc, aby si uvědomil, že takhle se prostě nejezdí. Ostatně něco podobného, i když ne do puntíku, zažil Häkkinen v roce 1994, když se opakovaně trefoval do Barrichella. Jenže pak by musel jít mimo hru i Bottas po Mexiku, protože šlo o prakticky identický případ. Měl mu nechat Kimi místo, když byl o dvě třetiny vpředu? Zkusme se na to ale podívat ještě jinak - musel Bottas za každou cenu zkoušet dokončit předjížděcí manévr, když věděl, že se do té zatáčky nevejde? Nebylo lepší počkat na následující pasáž, kde by měl více šancí? Jistěže mohl, pak bychom nadávali, že se piloti bojí předjíždět. Nebo nemusel, ale pak by měl nést odpovědnost za to, že stejně jako před třemi nedělemi někdo jemu, tak on teď někomu zkazil závod. A nést za to důsledek. Pokud by bylo pojetí těchto dvou soubojů natolik odlišné, že za jeden je flastr a za druhý pochvala, pak bychom my, diváci, měli být zpraveni jasným verdiktem, proč k rozdílnému posouzení došlo.
Ačkoliv v F1 už vlastně o nic nejde, a můžeme si namlouvat tisíckrát nebo ještě víckrát, že boj o druhé a třetí místo v šampionátu je velice napínavý (to nechám na starost těm, kteří musí nějak přilákat lidi k obrazovkám a neváhají kvůli tomu měnit rozhodnutí jako pověstní plechoví kohoutci na věžích), schválně si projděte posledních dvacet šampionátů a řekněte si, kdo byl druhý a třetí v konečné klasifikaci. Proto nezbývá doufat, že půjde aspoň o nějaké vzepětí, překvapení nebo výbuch, zkrátka něco, abychom zase měli důvod po Brazílii ještě vyhlížet Abú Zabí a ne si říkat - dobře, že to končí, aspoň si od F1 na nějaký čas odpočinu. Pak už to bude opravdu hodně, ale hodně špatné.
