Procházka po trati je velký zážitek - úzké silnice, klikaté zatáčky a převýšení... Ačkoliv je náročnost a specifičnost této tratě známou věcí, mé představy zaostaly za realitou, protože ve skutečnosti je to všechno ještě výraznější.
Vše doprovází nádherný výhled na moře, přístav, město a hory protože ať se hnete kamkoliv, už pár metrů za pobřežím budete dost vysoko.
Navíc, kde jinde se vám stane, že si zajdete na večeři a vedle vás v jednom pruhu jezdí auta a ve druhém formule GP2? Nikde jinde zřejmě nebudete formulím blíž.
Mnoho lidí láká také otevřený paddock – rarita, kterou na jiném okruhu neuvidíte. Díky tomu, že se můžete procházet vedle motorhomů týmů míjíte ty, kvůli kterým jste sem přijeli. Stovky lidí tráví hodiny čekáním, až zahlédnou svého oblíbence.
Pohled na přístav a paddock (foto: Jana Šrámková)
Ačkoliv jde každému jen o fotku či podpis, nenapadá mě lepší slovo než supi. Když se totiž objeví některý z jezdců, strhne se boj o to, kdo u něj bude první. Pokud ho však zaregistrujete. Mnohdy projdou i relativně nepozorovaně a jen je zahlédnete.
Je škoda, že je však dost fanoušků, kteří se na pitlane ani do paddocku vůbec nedostanou. Nejlepší místa v oblíbeném sektoru Rocher jsou totiž již od úterý zabraná. Stany, vlajky a připoutané stoličky zde uvidíte zcela běžně.
Během závodního víkendu proto lidé čekají od ranních hodin, aby měli dobrý výhled na trať. A když už mají výhled, mohutně povzbuzují své oblíbence pokaždé, když je zahlédnou. Atmosféra jako na hokejovém či fotbalovém stadionu.
Jenson Button v obležení fanoušků (foto: Jana Šrámková)
Vlajky, týmové barvy, pivo a skandování. Vše utichne ve chvíli, kdy se formule rozjedou a řev jejich motorů zaplní Monte Carlo. Zvuk, ze kterého mi běhal mráz po zádech.
I přes bojovnou náladu co se místa ke sledování závodu týče, panuje dobrá a přátelská atmosféra. Fanoušci se baví mezi sebou a vyměňují si své zážitky, probírají kdo komu fandí a navzájem se špičkují v tom, který jezdec a tým že je opravdu lepší.
Komunikace s ostatními je příjemné zpestření dne. Mnozí si čekání zkracují chlazeným pivem a je pravdou, že v závěru už to tak podle toho vypadá. To už však utichnou motory a přístavem se rozezní klaksony lodí.
I v sektoru Rocher se na závod připravují téměř celý týden (foto: Jana Šrámková/LG)
Když se po závodě rozpoutal krátký, avšak o to prudší liják, vzpomněla jsem si na slova Johnnyho Herberta, se kterým jsem měla možnost popovídat si o den dříve: „Už tři dny nám hlásí neustálý déšť a zatím skoro nic, tak jsem zvědavý, kdy to přijde.“
Pokud by byl závod o pár kol delší, mohli jsme se dočkat zajímavé podívané. Monte-Carlo je ale nevyzpytatelné a proto si deště užili především fanoušci, kteří tou dobou mířili domů.
Je neuvěřitelné, kolik lidí dokáže toto relativně malé městečko pojmout. Davy, které hned po závodě proudí směrem k autobusu, se zdají být nekonečné a policisté a ochranka se je snaží dostat okamžitě pryč z Monte Carla.
"Tady to je snad nafukovací," okomentoval trefně pohled na proud lidí jeden z fanoušků. Nikdo se však nerozčiluje, nestrká a všichni se spořádaně sunou směrem k autobusům.
Vlaky nejezdí, silnice jsou uzavřeny a nikam jinam se téměř nemáte šanci dostat a vy tak musíte opět trpělivě čekat. Vše se totiž musí co nejrychleji dostat do normálu – otevřít silnici a uklidit. A to vše trvá nanejvýš pár hodin. Odpadky a nepořádek tam už druhý den ráno nenajdete.
Tráva a stromy na stráni pod palácem se však zřejmě budou ze závodního víkendu vzpamatovávat ještě dlouho. Atmosféru Monte Carla se vyplatí nasávat po kouscích a zažít ji kompletní, jinak budete ochuzeni.
I když Monako mě až tak…
