Vstup do sezóny ovšem ničemu takovému nenapovídal. Na jezdeckém postu měl Jones své místo jisté, vedle něj chtěl mít Frank jako týmovou dvojku Hanse-Joachima Stucka, ale bavorský dlouhán licitoval o gáži a nakonec mu z této rovnice vyšel jako výhodnější tým ATS. Zejména proto, že v něm měl jezdit sám a sliboval si od toho větší koncentraci zájmu na svou osobu. Williams tak oslovil značně frustrovaného Regazzoniho – Švýcar měl za sebou skutečně tristní rok v barvách Shadow, proto když mu Williams slíbil jistotu bezproblémové kvalifikace do každého závodu, byla ruka v rukávě.
ARABSKÝ ZÁZRAK
Sezónu začali oba piloti na repasovaných typech FW06, ale Patrick Head, podpořený solidními sumami arabských mecenášů, už tvořil své první veleúspěšné auto. Když se FW07 objevil v Jaramě, na žádnou velkou slávu to nevypadalo. Sedmá řada a v protokolu dvojí odpadnutí. Alespoň si mohli říci že v jejich případě nepůjde o naplnění známého rčení první vyhrání z kapsy vyhání. V Belgii se oba piloti kvalifikovali do první desítky a v Monacu se už soupeři mohli začít divit. Jones bez potíží proháněl obě ferrari na špici a po jeho odstoupení dotáhl velké představení do téměř úspěšného závěru veterán Regazzoni. Jeho let monackými soutěskami, v němž pokořil čtyři soupeře v přímých soubojích, skončil nikoli happyendem v podobě vítězství, ale comebackem po krásného souboji se Scheckterem a „jen“ stříbrným stupínkem. Williams se ho dočkal po téměř čtyřech letech, Regazzonimu bylo odepřeno předchozí dvě sezóny.
Když se „sedmičky“ neztratily ani ve Francii a Williams si do svého deníčku připsal další novou položku, totiž oba své vozy na bodovaných místech, pořád se to ještě bralo s určitou rezervou. První ránu kladivem dostali soupeři na bývalém letišti v Silverstone, kde se poprvé arabský zázrak představil ve vší síle. Začalo to už v tréninku, kde časoměřiči museli připustit, že něco není obvyklé. Jejich tabulky pro přepočet času na průměrnou rychlost končily hodnotou 1:12,00, jenže Jones se kvalifikoval časem 1:11,88. V závodě si pak hrál s konkurencí ještě hůř než pověstná kočka s myší, leč chmury se do Frankovy tváře vrátily ve chvíli, kdy se za jeho zádí objevil zlověstný závoj kouře. Byl tu ale „děda“ Regazzoni – čtyřicetiletý veterán si zapsal do svých aktivit své páté vítězství a určitě mu při pohledu se stupňů vítězů moc nevadilo, že si kvůli arabským mecenášům musel odpustit tradiční hrátky se šampaňským.
Alan Jones s Williamsem FW07 ve Velké ceně Rakouska 1979 pronásledovaný
Johnem Watsonem na McLarenu (foto: Williams F1 Team)
Stačilo pouhých 14 dní a Team Williams přidal na svůj pomník další ozdobu – v Grand Prix SRN zaznamenal první double. Zelenobílé monoposty dominovaly druhé polovině sezóny drtivým způsobem a konkurence hledala proč. Frank ji ještě popichoval svérázným vysvětlením úspěchů FW 07: „Máme na podvozku takový malý trik, který zlepšuje aerodynamiku, ale víc neprozradím.“ Pečlivé kontroly nevedly k ničemu, přestože se všemožně spekulovalo, jak mohl relativně nezkušený Head postavit tak skvělý monopost. Nakonec se došlo k překvapivému závěru, že si vzal to nejlepší z koncepce průkopnického Lotusu 79, a pak měl prostě šťastnou ruku. Nebo se poprvé projevila jeho genialita? Vyberte si sami…
VÝHRY MÁME, JDEME NA TITUL
Tisk se zaobíral spekulacemi, jak by šampionát vypadal, kdyby „sedmička“ vyjela dříve. Williams to ale zhodnotil následovně: „Nelze si hrát s tím, co by se stalo… Dřív to nešlo, navíc můžeme být neskutečně rádi, že Head odstranil všechny negativní jevy v neuvěřitelně krátké době. Teď zodpovědně říkám, že chceme usilovat o titul.“
Frank to neřekl naplno, ale bylo jasné, že oním vyvoleným šampiónem je Jones. Australan prožil celý vzestup a Williams to cítil jako povinnost. Dopustil se však jisté chyby, která v tu chvíli nebyla tak zřetelná – zbavil se služeb Regazzoniho s přesvědčením, že už je na boj ve špičce příliš starý. Švýcar mu ještě před odchodem podal jasný důkaz, jak je na tom se svým věkem. Když Jones vyhrál Grand Prix Kanady 1979, byl půl hodiny fyzicky totálně na dně a musel vyhledat lékařskou pomoc. O sedm let starší Rega dobyl třetí místo, vylezl z auta a šel si na dvě hodinky ještě zahrát tenis…
Alan Jones přebírá vítěznou trofej po Velké ceně Nizozemí 1979 v Zandvoortu (foto: Williams F1 Team)
Do Williamsovy stáje tak přibyl Carlos Reutemann a vzal na vědomí, že bude Jonesovi krýt záda. Hned první závod sezóny 1980 tým optimisticky naladil, i přes malou patálii v podobě igelitového sáčku nalepeného na chladiči, a tudíž neplánované zastávce v boxech, dokázal Jones triumfovat v argentinské Grand Prix. Pak ale jako by mu došel dech a žádná strhující série vítězství se nekonala. Reutemann vyhrál poněkud chaotický závod v Monacu poznamenaný v samotném závěru deštěm, ale jinak to bylo spíš rozčarování v podobně druhých, třetích míst a odstoupení. Až Grand Prix Francie přinesla zvrat a Jones nabral nový dech. Bylo to třeba, protože mu začal na paty nepříjemně šlapat Piquet na nečekaně rychlém a hlavně spolehlivém brabhamu. Historie je však dobře známá, takže můžeme konstatovat, že po kritické situaci v Holandsku, kde Jones vlastní nepozorností přišel při přejetí obrubníku o těsnící lištu a vypadl z boje nejen o vítězství, ale i o body; došlo k závěrečnému duelu v Grand Prix Kanady. Po první hromadné kolizi na startu se Jonesovi podařilo brazilskou naději zdolat a po Jacku Brabhamovi měli Australané druhého mistra světa. Williams ovšem dojatě slavil titul první. Jen statistická povinnost nám velí dodat, že až na jedinou výjimku v JAR, kde musel Jones kvůli poruše sáhnout po typu FW07, absolvovali oba piloti celou sezónu na modifikovaných „sedmičkách“ specifikace B.
KDYŽ SE DVA PEROU…
Do roku 1981 naposledy obhájil titul mistra světa Jonesův krajan Jack Brabham v roce 1960 a Alan ho chtěl po dvaceti letech napodobit. Dokazoval to i začátek nového ročníku v Long Beach, kde si vítězný Australan pochvaloval Reutemannovu loajalitu (vzešlo z toho nakonec druhé double). Jenže v Brazílii byla pohoda ta tam: v deštivém závodě zvítězil Reutemann následovaný Jonesem. Přitom vnitrotýmová dohoda, kterou Argentinec podepsal, mu jasně mu nařizovala: pokud je Jones o méně než deset vteřin za ním, musí ho pustit před sebe. Třikrát Carlos ignoroval signalizační tabuli s naznačeným pořadím a v cíli se vše pokoušel zlehčit tvrzením, že měl co dělat, aby v dešti vůbec vidět na trať a vůbec prý netušil, kdo je za ním. Bylo to víc než průhledné, ale Reutemann moc dobře věděl, že v následující Grand Prix Argentiny je „persona uno“ a kdyby ho chtěl tým potrestat nebo snad suspendovat, nemusel by do Buenos Aires vůbec jezdit. I když v té chvíli ještě o nic nešlo – oba piloti měli stejný počet bodů a před nimi leželo ještě 13 závodů, nastala soukromá týmová válka, na kterou nakonec doplatili oba. Australan suše oznámil, že od brazilského závodu je Reutemann jeho největší nepřítel, Williams nadále preferoval Jonese, ten měl maximální priority i péči. Carlose pochopitelně nemohl nechat bez mechaniků a podpory, ale také se při práci na jeho voze nikdo, jak se říká, „nepřetrhl“. V Monacu skončila úctyhodná Argentincova série 15 závodů v řadě, které dokončil na bodovaném místě, ve Francii poprvé po sedmnácti Grand Prix zaznamenal Williams umístění obou vozů mimo prvních šestici a tedy bez bodů. Vůbec druhá polovina šampionátu měla pro Frankovy zelenobílé barvy hořký nádech: z osmi závodů bodoval Jones čtyřikrát, Reutemann třikrát a po vavřínových žních už vybojoval vítězství jen Jones v závěrečném závodě na parkovišti hotelu Caesar Palace v Los Angeles. Příliš pozdě. Revoltující Reutemann prohrál titul s Piquetem o jediný bod a oba jezdci po závodě spontánně potvrdili svůj úmysl odejít ze světa F1.
Carlos Reutemann ve Velké ceně Brazílie 1981 (foto: Williams F1 Team)
Williams FW07 se udržel na tratích i třetí sezónu, v další verzi označené C. Na typologii se však neprojevila snaha Patricka Heada aspoň mírně zvýšit výkon – až v Rakousku dostal kryt motoru dva malé nasávací otvory, díky nimž měl mít vůz o zhruba pět a půl koní navíc.
A jedno malé intermezzo – rostoucí výkony turbomotorů přiměly Heada, aby se pokusil řešit nějakým originálním způsobem jakékoli aerodynamické drobnosti. Na podzim se objevil po čtyřech letech na trati, byť jen testovací, opět šestikolový vůz F1, který ještě vyzkoušel Alan Jones. Šlo o Williams FW07D a k jeho historii se brzy vrátíme samostatnou statí.
VŠECHNO JE JINAK
Keijo „Keke“ Rosberg byl v hledáčku Franka Williamse už delší dobu a když Fittipaldi netrval na dodržení tříletého kontraktu (jenž měl vypršet po sezóně 1982) a Seveřana bez dalších nároků uvolnil, mohl se Fin narozený ve Švédsku, závodící s německou licencí a žijící v Monacu hlásit na týmové základně v Didcotu. V JAR se překvapení neubránili soupeři ani novináři – po několika nejasných prohlášeních ze strany týmu se vedle Rosberga objevil – Carlos Reutemann. Jenže idyla netrvala dlouho, v následujícím závodě v Brazílii zakončil Argentinec závod ošklivou nehodou, u níž se spekulovalo, zda nevznikla jeho přičiněním. Carlos se vyhnul jakýmkoli komentářům, místo toho oznámil kapitolu svého působení v F1 jako uzavřenou. Aby ten závod měl pro Williams opravdu chuť pelyňku, Rosberg byl z druhého místa dodatečně diskvalifikován. Ve světě F1 se totiž rozhořela válka nesoucí se v duchu "bitvy o kilogramy" a Rosberg (a s ním také Piquet) se stali prvními oběťmi.
Williams se ocitl v těžké situaci. Nedisponoval ani výkonnými turbomotory, neměl ani výrazně zkušeného pilota – po odchodu Reutemanna oslovil Maria Andrettiho, ale Američan už měl sjednané závazky na sezónu a v zelenobílém voze odjel pouze Grand Prix v Long Beach. A Rosberg do té doby sice už něco odzávodil, ale spíše v týmech pod hranicí úspěchu. Vyhlídky na velký úspěch byly tedy mizivé...
Keke Rosberg v Monaku 1982 (foto: Williams F1 Team)
Jsme však v sezóně 1982, stíhané smrtelnými haváriemi, diskvalifikacemi a vůbec mnoha negativními jevy. Poté, co nehody eliminovaly jezdecké složení týmu Ferrari, Renault provázely opakované poruchy, Brabham laboroval se střídáním turbomotorů BMW s atmosférickými Fordy a spolehlivé nebyly ani McLareny, stačilo Kekemu poctivě a pomalu sbírat body. Poté, co mu v Rakousku těsně proklouzlo mezi prsty vítězství (na de Angelise mu chybělo niterných 0,05 vteřiny) konečně vyhrál do francouzského Dijonu situovanou Grand Prix Švýcarska a v Itálii si mohl zajistit překvapivý titul. Leč právě tam ho postihla dost nečekaná nepříjemnost – upadlo mu zadní křídlo a následná zastávka v depu způsobila, že o šampiónovi se definitivně rozhodovalo v Las Vegas. Pokud tady před rokem Williams o očekávaný titul přišel, historie se neopakovala a Keke po vyzrálém výkonu získal pro Skandinávii premiérovou korunu krále F1! A musel si ji skutečně vybojovat vlastně sám, protože od Theodore přestoupivší Derek Daly v mnoha směrech zaostával i co se týče rychlosti. Tři pátá a dvě šestá místa určitě nebyla tím, co by Williams od své dvojky očekával, a ačkoli si Daly stěžoval na rozdílné materiální podmínky, jeho dny v týmu byly sečteny. Také proto, že ze šesti odpadnutí měl dvě kolize a dvě nehody.
Před vstupem na první část evropské sezóny ještě tým naposledy nasadil „céčkovou“ verzi FW07, pak přišel na řadu další typ FW08. Oproti předchůdci byl mohutnější a „hranatější“, jak jej hodnotili fanoušci, ale také poměrně spolehlivý – z dvanácti závodů od nasazení kvůli poruše odstoupil Rosberg jen třikrát a Daly dvakrát.
BEZ TURBA TĚŽKO ŽÍTI
Sezóna obhajoby mistrovského titulu byla pro Franka Williamse v mnohém svízelná. Patrick Head se pokusil znovu oživit šestikolový vůz jako odpověď na rostoucí převahu turbomotorů, ale už druhá variace na téma monopostu se zdvojenou zadní nápravou neprošla – FIA toto řešení zakázala a Williams FW08B musel být odložen ad acta. Sestava byla posílena o zkušeného matadora Jacquese Laffitea, který se tak po dlouhých sedmi letech ve francouzských barvách vrátil zpět na „místo činu“, tedy k týmu, u nějž v F1 začínal. Sám Rosberg optimisticky pravil, že hodlá vyhrát všechny „pomalé“ závody, ale nůžky výkonu turbomotorů a atmosférických agregátů se nadále rozvíraly – Keke dokázal triumfovat jenom jednou, zato však vyhrál velmi ceněnou Grand Prix Monaca. Fin v té době působil jako určitý mezičlánek mezi smečkou výkonných přeplňovaných pohonných jednotek a „zbytkem světa“ vybavených stárnoucími cosworthy; na první skupinu při vší snaze neměl a druhá zase klopýtala daleko za ním. Navíc si Williams Team naordinoval po vzoru Brabhamu pro rok 1983 rovněž strategii doplňování paliva během závodu – a hned první pokus skončil požárem a následnou diskvalifikací. Ne proto, že se ze zelenobílého vozu v depu dýmilo, to bezpečnostní komisi nevadilo, ale důvod, proč Rosberg zmizel z druhého místa oficiálních výsledků tkvěl v následném roztlačení vozu mechaniky – to se prostě v depu tehdy nesmělo… Laffite po počátečním vstupu začal výsledkově propadat startovním polem a v závěru sezóny se dokonce dvakrát nekvalifikoval. Vyrojily se zprávy, že důvodem je Williamsova snaha se Jacquese elegantně zbavit a dosadit na jeho místo talentovaného Jonathana Palmera, ale nakonec skončilo jen u nasazení třetího vozu pro Grand Prix Evropy v Brands Hatch, kde byl tehdy šestadvacetiletý dostudovaný anglický lékař startující s číslem 42 jediným klasifikovaným pilotem Williamsu. Rosberg nedojel a Laffite se nekvalifikoval.
Pohled pod kapotu Williamsu FW08 (foto: Williams F1 Team)
Nelze však říci, že by Frank Williams seděl s rukama založenýma v klíně. Už v první třetině sezóny bylo takřka veřejným tajemstvím, že je častým návštěvníkem v sídle Hondy a licituje o dodávce motoru, o jehož přípravě se už nějakou dobu mluvilo. Williams však nechtěl nic uspěchat, proto mohla premiéra přeplňovaného šestiválce Honda RA163E proběhnout nejdřív v rámci týmu Spirit, aby Frank nekupoval zajíce v pytli. Spojení týmu s Japonci bylo definitivně stvrzeno v posledním závodě sezóny v Jihoafrické republice. Ve stínu boje o titul trochu zapadlo páté místo, které Rosberg agregátu Honda přivezl – pro Japonce to bylo při jejich opětovném vstupu na pole F1 první bodované umístění od tragické Grand Prix Francie, kde sice dojel John Surtees druhý, ale v kokpitu hondy zahynul Francouz Jo Schesser.
Pokud se podíváme podrobně na letité zápisy ze závodů, najdeme u zmíněné Grand Prix JAR 1983 v některých pramenech pouze označení Williams 09 Honda. Proč chyběly tradiční iniciály FW? Důvodem prý byla mírná kontroverze mezi Frankem Williamsem a Patrickem Headem. Druhý jmenovaný si po pěti letech hodlal dělat nárok na zviditelnění a žádal, aby vozy, symbolicky od éry nových agregátů, nesly místo iniciál FW plus číslo nové označení PH a typ. Williams to důrazně zamítl a prohlásil, že kdyby kvůli tomu měl mít Head nějaké pocity odstrkování, ať tedy vůz raději nemá v typologii písmeno žádné. Od nové sezóny se zřejmě názory usadily a hrany obrousily, po stránce značení vozů bylo vše při starém.
TRPĚLIVOST – ZÁKLAD ÚSPĚCHU
Paddockem se šířily zprávy o zázraku ze Země vycházejícího slunce, ale Williams se snažil odvážné vyhlídky tlumit. Navíc poukazoval na fakt, že v sezóně poznamenané poprvé výrazným omezením paliva (ne nadarmo se jí potom říkalo Economy run) nelze odhadnout, jak se budou nové agregáty chovat. Ještě v Brazílii, kde Rosberg po dvou diskvalifikacích konečně na třetí pokus dobyl druhé místo, to vypadalo nadějně a na souboj nováčků v poli turbomotorů. Jenže TAG Porsche záhy se všemi soupeři zametlo a Williams pouze sčítal neúspěchy. Obligátní jeden závod Rosberg vyhrál, triumfoval v doslova vroucí Grand Prix USA v ulicích Dallasu a Honda tak od Grand Prix Itálie 1967 mohla alespoň na poli motorů připočíst další vítězství, ale jinak to byla bída s nouzí. Rosberg a Laffite na vozech FW09 (od Grand Prix Anglie v úpravě B) absolvovali každý 16 závodů – Fin jich nedokončil dvanáct, Francouz jen o jeden méně – z oněch třiadvaceti odstoupení (dvakrát došlo Rosbergovi těsně před cílem palivo a dvakrát šlo o nehody) bylo desetkrát uvedeno v protokolu porucha motoru či turbodmychadla.
Keke Rosberg s Williamsem FW09 v Zolderu (foto: Williams F1 Team)
Williams přes další pokles v Poháru konstruktérů, kde se před něj po čtvrtých místech v předchozích dvou letech dostali kromě triumfujícího McLarenu ještě Ferrari, Lotus, Brabham a Renault, neztrácel optimismus a odmítal srovnání s dominující pohonnou jednotkou u McLarenu. Jedna nepříliš příjemná záležitost ho však čekala – po dvou letech se rozloučil s Jacquesem Laffitem, jemuž Headova konstrukce a japonský turboagregát prostě nesedly. Stalo se tak v přátelském duchu a Jacques zamířil zpět k Ligieru, kde ještě několikrát dokázal, že do starého železa nepatří.
HONDA DOZRÁVÁ
Složení jezdecké dvojice Teamu Williams pro rok 1985 vyvolávalo mezi novináři a odborníky zjevné rozpaky. Keke Rosberg a Nigel Mansell spolu měli konflikt v Detroitu 1984 a když Williams oznámil záměr angažovat Mansella, jenž musel u Lotusu udělat místo Sennovi, Rosberg se mu údajně pokoušel jeho rozhodnutí rozmluvit. Vztahy obou pilotů byly zpočátku poněkud chladnější, ale nakonec si uvědomili, že vzájemná řevnivost může mít důsledky pro tým – tak nevraživost obrousili. Tedy něco, co se v budoucích sezónách totálně nezdařilo. Rosberg byl nadále přesvědčen, že on je týmovou jedničkou a v jeho přesvědčení ho podporovaly i Mansellovy nepříliš výrazné výsledky v první polovině sezóny. Navíc si Brit vážně pohovořil z očí do očí se zubatou s kosou. V Detroitu, kde tým dostal výkonnější specifikaci motoru, výkonem se blížící 800 koní, Rosberg v roli budoucího otce vyhrál a Mansell si odnesl po nehodě a čelním nárazu do bariéry otřes mozku. O čtrnáct dní později při tréninku v Le Castellet uháněl po pověstné rovince Mistral a když měl na pomyslném tachometru hodnotu 320 km/h, explodovala mu levá zadní pneumatika. Pak už to šlo ráz na ráz – zbytky gumy odtrhly závěs kola, ten doslova ustřihl zadní spoiler a neřízený vůz zkosil plastový sloupek na konci rovinky. Utržené levé přední kolo zasáhlo Brita do přilby a Mansell v bezvědomí putoval do zdravotnického centra, odkud ho odvezli na kliniku v Marseille.
Keke Rosberg zakončuje sezónu 1985 vítězstvím v Adelaide (foto: Williams F1 Team)
Jako by se však touto ranou paradoxně vše změnilo k lepšímu. A své k tomu také řekl stále se lepšící agregát. Mansell postupně přestával bojovat o místa uprostřed první desítky, ale objevoval se po Rosbergově boku v čele závodů. Ještě se ho držela smůla, která jako by do jisté míry přeskočila i na Fina, ale od Grand Prix Itálie oba piloti dokázali, že pokud nedojde k něčemu nepředvídanému, bude Williams v příštím roce patřit mezi žhavé favority na mistrovský titul. Nigel po stříbrném stupínku na Monze vyhrál následující dva závody, Rosberg se od italské Grand Prix neustále zlepšoval. Od čtvrtého místa přes třetí v GP Evropy, druhé v Kyalami až po vítězství na rozloučenou v Austrálii. Poprvé od nešťastné Grand Prix Brazílie 1981 a Reutemannovy revolty mohl Frank opět slavit týmové double – a když už jsme u těch statistik, Mansellovo první vítězství v Grand Prix Evropy bylo zároveň dvacátým triumfem Williamsovy stáje.
Jubilejní „desítka“ neboli Williams FW10, přinesla týmu opět slávu a dobře nastoupený post k útoku na mety nejvyšší. A očekávání bylo opravdu veliké, protože po čtyřletých službách se loučil exmistr světa Keke Rosberg, za nějž měl k týmu nastoupit hned dvojnásobný šampión Nelson Piquet.
Příště nás čeká promarněná bitva o dva tituly a poznání, že pád z piedestalu bývá velice tvrdý. Ale to nejsou zdaleka všechny trable Teamu Williams.
Nepřehlédněte pod článkem zajímavé fotografie z popisovaného období.
