Opět jsme dostali pořádnou nadílku argumentů, proč je okruh Marina Bay tak výjimečný. Jeho fantastické osvětlení, noční závod, městské prostředí, to ještě pořád nezaručuje atraktivnost, spoléhá se proto na nějaký ten karambol, aby se na trať vydal nám dobře známý Maylander se svou „bezpečnou károu“ a zdramatizoval dění.
V Singapuru se na okázalost dbá (foto: Daimler AG)
Už jsem se jednou zamýšlel, co vede Bernie Ecclestonea a potažmo s ním FIA k tomu, aby se uchylovala k podobným trikům. Většinou argumenty mávají vzduchem atraktivitou, ovšem nechce se mi věřit, že ona polonahá děvčata hopsající v přilehlých bazénech nějaká F1 zajímá. Samotné prostředí města, jemuž vévodí Marina Bay Sands (i tu jsem měl možnost zevrubně popsat, dokonce ještě ve stadiu příprav), je možná v osvětleném pohledu velice kouzelné na pohled, ale to je dejme tomu taková Barcelona také, a o vzkříšení trati v Montjuïch Parku nikdo neuvažuje. Nelze tak docela přehlédnout, že ona světelná show dorazila do kalendáře F1 ve chvíli, kdy se začaly zvedal hlasy proti stále rostoucí nudě. Na trati se nic neděje – tak aspoň uděláme polevu na dortíku Grand Prix jaksepatří načančanou (jak by řekla ve své slavné princezničkové písničce Heidi Janků).
Singapour Marina Bay Street Circuit přitom nebyla přímým výplodem horečky městských okruhů, jakou jsme zažili na počátku 80. let. Najednou nestačilo tradiční Monaco a jeho americká (a podstatně horší) kopie v Long Beach, začalo se plánovat, že se v ulicích pojede snad polovička šampionátu. Piloti už hudrali nad Montrealem, a to ještě netušili, že se na ně řítí Detroit, Dallas, Las Vegas, New York a dokonce Paříž! Naštěstí město smutně proslulé vraždou prezidenta J. F. Kennedyho po roce své dobrodružství vzdalo, zábava na parkovišti hotelu Caesar Palace v městě hazardu mělo jen o jedno pokračování víc a dobrodruzi z New Yorku jak rychle do kalendáře F1 pronikli, tak z něj stejně rychle vypadli – přeci jenom drandění kolem Meadow Lake nikoho nenadchlo a organizátor Don Koren záhy zjistil, že mu chybí nejen nadšení a vstřícný přístup města, ale i to nejdůležitější – tedy peníze.
Natěšený New York se své Grand Prix nedočkal, na rozdíl od Paříže, kde se ukázala předzvěst závodu na Chapms Elysée jako jedna z mnoha „zaručených“ zpráv, a tedy její dementování nikomu zásadní smutek nepřineslo. Poté začala vášeň pro města pomalu odeznívat, takže k ledu byla uložena varianta okruhu v moskevských Leninských horách (už jsme se o tom zmiňovali ve stati Socialistická formule) a podobně byl vypuštěn budapešťský Vidám park. Postupně zmizel i americký Phoenix a baštu městských závodů de facto nadále hájilo věčné Monaco, zčásti pak Melbourne a Montreal. Pomíjím záměrně okruhy ležící v těsné blízkosti měst či vesnic, to by bylo samostatné a nikoli krátké povídání, v němž bychom se dobrali možná dost zajímavých závěrů. Přejděme k éře „tilkeringů“ a poznání, že stále více podobné okruhy neznamenají pro rating F1 onu potřebnou injekci, takže se začalo vymýšlet. Že se dostáváme do variant singapurského ražení není až tak velké překvapení, už na počátku 80. let se dokonce vážně přemýšlelo o pořádání Grand Prix na ostrově Curaçao na Nizozemských Antilách, z čehož by měl určitě radost někdejší majitel zdejšího hotelu a příležitostný pilot seriálu TGP pan Joop Rauvers. Ten se proháněl v jednom z nejstrašnějších aut historie F1, ale s Maki F101 byl v Mostě 2000 schopen porazit i Lotus 78. Mimochodem jsme si tehdy velice hezky popovídali a já se o tomto dnes prakticky zapomenutém voze dozvěděl plno novinek.
Ale zpět do arény F1 – protože ani prostředí už není tou devizou, která přitáhne diváky, hledá se další nadstavba. A tak máme už dva okruhy, kde se aspoň část závodu svítí a jenom můžeme čekat, co bude dál. Před třemi lety jsem ve své úvaze vyslovil několik šílených nápadů – udělat okruh na vrtné plošině, v podmořském aquaparku s delfíny a žraloky nad hlavou, na plovoucí lodi nebo v ledových korytech. Pohled na pneumatiky formule 1 osázené hřeby by určitě byl fascinující. Připouštím, že mé myšlenky ovlivnila i reklama jedné nejmenované petrolejářské firmy, která ve svém spotu umístila závodní okruh do jednoho z pater obrovského obchodního komplexu; byl tam i přístav a centrum kosmického výzkumu.
Nelsinho Piquet si svou havárií na trati Marina Bay Street Circuit 2008 de facto zničil kariéru pilota F1 (foto: Lotus F1 Team)
Teď ale slétněme na zem do roku 2014 a do závodu, jehož ústředním tématem byl trvající souboj hochů od Mercedesu. Že by si všechno vysvětlili, omluvili se a pochopili, padli do náruče a „do smrti dobrý“, to si může myslet jen člověk s duší čistou jako křišťálová studánka. Mediální sledovanost letos dominující stáje je natolik masivní, že kvůli udržení prestiže si zkrátka nesmí dovolit jenom náznakem připustit, že rozhádaní kohouti nadále bojovně krouží kolem sebe. Na jednu stranu je dobře, že tým má dva špičkové piloty, kteří zčásti díky svému umění a dílem za přispění kvalitní techniky bojují o mistrovský titul a zbytek startovního pole nechají občas sebrat nějaký ten drobek. Na stranu druhou nikdo nestojí o demolici drahé techniky a už vůbec si nechce kazit image tím, že by svěřenci usedající do kokpitů byli ve při. Co jiného ale mají být?
Dokud bude existovat mistrovství světa pilotů F1 a vítězem bude dekorován jen a pouze jedinec, nelze čekat nic jiného. To je historie, kterou už si prožili u Lotusu, Ferrari, Williamsu, McLarenu, ba i Ligieru, Renaultu nebo Red Bullu. Ono to je ale problematické i jinak – angažováním vynikajícího pilota ho odebírám konkurenci, ovšem musím počítat s tím, že i on bude mít nároky, zvláště pokud ještě nedosáhl té nejvyšší mety. Vždyť těch, kteří měli na to, aby si splnili mistrovský sen a neuspěli právě kvůli silné konkurenci v týmu nebylo zase tak málo, počínaje Mossem můžeme jmenovat ve své době opravdu kvalitní mistry volantu jako Ickx, Peterson, Regazzoni, G. Villeneuve, Reutemann, Depailler, Patrese, Alboreto, Coulthard, Irvine, Webber, Massa… tento seznam si každý může doplnit dle vlastní libosti. Stejně tak se najdou určitě hlasy, které mohou a budou tvrdit, že právě ten či onen v podstatě neměl na to stát se šampionem, že šance na zisk titulu byla jen náhodou. Tohle velice dobře vytušil James Hunt, který v roce 1976 nebral ohled na nic a nikoho, protože moc dobře tušil, že podruhé už se mu šance nenaskytne.
Jean-Eric Vergne svým finišem musel nadchnout všechny fanoušky F1
(foto: Scuderia Toro Rosso)
Hamilton už jeden titul má, takže je do jisté míry pod menším tlakem, ale zase chce stejně jako Rosberg dokázat, že je o ten chloupek lepší. Pochopitelně z toho plyne třaskavá atmosféra a okolnosti, které se týmu rozhodně líbit nebudou, ale jako totální nesmysl se mi jeví tvrzení, že problémy Rosbergova mercedesu byly záměrné za účelem odškodnit Hamiltona za incident v Belgii. F1 je natolik profesionální, že kdyby někdo na tohle jen pomyslel, asi by už nikde nesehnal angažmá.
Ovšemže se mnohokrát vyskytly názory, že některé poruchy byly podivné, je tu taky právě v Singapuru zaranžovaná nehoda Nelsinha Piqueta, ovšem jak je určitě dobře známo, pilot, který se k této taškařici propůjčil, už dávno v F1 není a tým měl na hlavě takový džber másla, že obrazně řečeno musel chodit v hlubokém předklonu. Navíc nikde nebylo psáno, že Lewis závod snadno vyhraje, stačí si připomenout jednotlivé závody na Marina Bay Street Circuit a spočítat výjezdy vozu s blikajícími majáčky, aby nám bylo jasno, že tady se nedá sázet téměř na nic.
Nico Rosberg měl v Singapuru všechny důvody k nespokojenosti (foto: Daimler AG)
Samotný závod měl svou dávku adrenalinu, jak by taky ne – je rozdíl jezdit na širokých plotnách sterilních okruhů a v ulicích, kde je sice místa více než pro dvě auta těsně vedle sebe, ale také plno nerovností a pastí, do nichž se může každý lehko chytit. To také byly důvody, proč jsme třeba viděli několik sevřených skupin majících minimální odstupy, ale také málo pokusů o předjíždění mimo situace, kdy šlo o jasnou výhodu v rámci strategie. Ačkoliv Hamilton triumfoval a oba piloti nápojového magnáta s rudým býkem ve znaku odvedli výborný výkon, já bych na největšího hrdinu pasoval Jeana-Erica Vergnea, jehož závěrečný šturm byl opravdu vygradováním závodu a Francouz dokonce vymazal trest, v cíli mu přičtený. Dalo by se dlouho debatovat, zda jeho „nedovolená výhoda“ byla exaktně posouzena – pravdou je, že kdyby po dokončení manévru nespěchal kupředu, bylo by to asi posouzeno stejně jako Alonsův výlet mimo trať hned po startu. Chvíli to vypadalo i na vzkříšení Lotusu, ale nakonec zase pozice mimo body a řekl bych poměrně značná frustrace. Díky obligátní závoře jménem Safety Car jsme zažili i malé drama v podobě boje o vedoucí pozici, které bylo s ohledem na časy vcelku dlouho předem jasné, snad jen nějaký zádrhel nebo bouračka těsně před koncem by zabránily Hamiltonovi převzít otěže vedoucího pilota průběžné klasifikace.
Čeká nás nejen další díl pouti po asijské části šampionátu, ale také milé zpestření v podobě druhého srazu fanoušků F1. Ač někteří vzdali výlet do kouzelného prostředí, setkání se uskuteční a určitě o něm opět poreferujeme. A pak už nás čeká uctivé Domo arigato a trať v Suzuce, jediný osmičkový okruh v historii F1.
P. S. Historie se opakuje a skutečně tak tomu je – stejně jako před rokem si po trati kroužil Maylanderův SC a my se koukali na záběry, které bychom si bez potíží mohli vyměnit za reklamy. Možná se debaty zúčastní i odborník, který nám tento zvláštní jev vysvětlí, co je na této fázi závodu tak důležitého, že ji nelze vyměnit za záběry ze skutečného závodního režimu.
