V Suzuce, výjimečném okruhu, který v historii F1 patří k vedle Monzy k těm, kde trať křižuje sama sebe, se v minulosti odehrávalo nemálo zajímavých událostí, pokud pomineme tu vysloveně smutnou, spojenou s osudem Julese Bianchiho, kterou není nutno nijak zvlášť připomínat. Japonci v minulosti udělali maximum pro to, aby se jejich závod do F1 vůbec dostal a pak aby se do seriálu Grand Prix vrátil. Není tajemstvím, že za prvním vstupem odehrávajícím se nikoli v Suzuce, ale na Fuji International Speedway stál - jaké to překvapení - Bernie Ecclestone, jenž už tehdy viděl v asijských závodech velký potenciál. Poněkud předběhl dobu a v 70. letech, kdy se smečka F1 dvakrát vydala pod horu Fuji, neprojevily týmy příliš velké nadšení (také kvůli hodně samoúčelnému cestování) a některé v roce 1977 dokonce vůbec do dějiště závodu nepřijely. Přitom oba ročníky měly své dlouhodobě diskutované události. Vedle nadějných startů domácích pilotů a především překvapivě dobré prezentace vozu Kojima (jehož historie je opravdu zajímavá a doufám, že ji brzy budu moci prezentovat) to v prvním ročníku byl boj o titul mezi Laudou a Huntem. Ten se, jak dobře známo, scvrkl v otřesném počasí na duel Hunt versus pneumatiky, ale svérázný Brit svůj sen zhmotnil v kýžený titul. Kdo ví, zda tehdy James netušil, že jde o nesmírnou šanci, která už se nemusí opakovat. Pokud si to myslel, měl naprostou pravdu. O rok později se tu o patřičné pozdvižení se smrtelnou tečkou postaral Gilles Villeneuve, tehdy nová hvězda týmu Ferrari, která si v posledních závodech sezóny 1977 zahrávala s kariérou. Na domácí půdě jezdil Gilles na Ferrari spíš vedle trati než po ní, v Japonsku přišel kontakt s Petersonovým tyrrellem, trojí salto a pád mezi diváky, kteří ovšem v daném koridoru neměli co pohledávat - dva tuto nekázeň odnesli životem. Gilles byl tehdy označen za cynika, protože z místa nehody prostě utekl. "No a co? Jsem člověk a měl jsem strach. Je mi těch lidí líto a upřímně to mnou otřáslo, ale také tam neměli co dělat," prohlásil tehdy a ihned byl oheň na střeše. Ale zle bylo i pro Japonce a jejich Grand Prix měla desetiletou pauzu, než se opět v Zemi vycházejícího slunce rozvrčely motory - ale to už bylo v Suzuce, na trati, kde si to mnohem dříve vesele užíval i náš motocyklový reprezentant František Šťastný, a opravdu dokázal svou účast podat s velkou grácií a humorem.
Gilles Villeneuve se do historie japonské Grand Prix zapsal výrazným písmem (ilustrační foto) | foto: Scuderia Ferrari
Pojďme ale do reality a ač to může někomu připadat jako slavný film Neverending Story, zastavme se u Lewise Hamiltona. Jeho vystoupení na japonské půdě mělo několik zastávek, ve kterých se trojnásobný mistr světa neprezentoval zrovna nejlépe. Začalo to už na čtvrteční tiskové konferenci, kde musel Lewis něco zásadního ukázat v mobilním telefonu Kimi Räikkönenovi a ne tak docela vnímal, co se děje kolem něj. Následná kritika musela asi obhájce titulu hodně nadzvednout a Lewis se to rozhodl vzít zgruntu. V podstatě ultimativně prohlásil, že s médii po sobotní kvalifikaci nebude komunikovat. A ještě tak de facto učinil formou nátlaku. Ač to nebylo jasně řečeno, náznak tam byl evidentní - udělejte si mezi sebou pořádek, protože jinak na to doplatíte všichni.
Že někteří sportovci odmítají komunikovat s novináři, zástupci tisku a podobně, to není nic nového. Jeden nejmenovaný fotbalista, druhdy kapitán naší reprezentace a priori prohlásil, že na otázky novinářů prostě odpovídat nebude - a basta. Na jednu stranu lze pochopit, že někdy jsou dotazy zástupců sedmé velmoci unylé, bez nápadu, opakující se a občas klesají na hranici stupidity. Lze mít porozumění pro sportovce, že se jim po čase začne zajídat protokol a raději by se věnovali něčemu jinému. Ale v tom je právě "kouzlo" popularity. Počínaje Beatles přes celebrity všeho druhu, politiky, odborníky a vědce až k Hamiltonovi: jakmile jednou vystoupíte z anonymity, jakmile máte určitou míru věhlasu, musíte za ni platit. To je ona daň za zviditelnění - bohužel pro všechny v tomto směru nejde jen brát a nic nedávat. Ve Formuli 1 je to navíc otázka velkých peněz a vazeb na sponzory. Vzpomeňme na Hunta a děs mecenášů, co zase James vyvede, známá je epizoda, kdy lord Hesketh ve snaze získat podílníky pro svou stáj prezentoval svůj nový vůz pro rok 1975, a když ctihodní pánové už už možná zvažovali otevření šekových knížek, vpadl do místnosti promočený Hunt, v roztrhaných džínách, bos a "nahoře bez". Při představě, že by tohle mělo reprezentovat solidní firmu se ony knížky dost možná zase rychle zaklaply.
Hamilton má mnohdy nekonvenční přístup. Názory na něj tak mohou být rozporuplné | foto: Lewis Hamilton
Hamilton je bezesporu živelná povaha a jeho eskapády se i někomu mohou líbit. Využívá maximálně sociálních sítí a domnívá se, že si může svou popularitu řídit a ovlivňovat sám. Jenže takhle to, ať se to jemu i jeho fanouškům líbí nebo ne, prostě nefunguje. F1 je příliš seriózní a hlavně finančně vážnou záležitostí, která dokázala zkrotit nejednoho rebela. Prosím, do jisté míry je Hamiltonovo chování přitažlivé pro mladou generaci, kterou se zástupci F1 snaží pro svou věc získat. Na druhou stranu je nutné si připomenout, že teenageři, kterým bezesporu Hamilton imponuje, nebudou ti hlavní obchodní partneři. A právě těm musí Lewis chtě nechtě odvádět nutné penzum. A to předpokládá, že se bude chovat podle protokolu. Zcela upřímně - ať si myslí on i fanoušci o tiskových konferencích svoje, je to povinnost, kterou musí plnit jako závazek svým chlebodárcům. Ti od něj očekávají profesionalitu a odpovídající přístup. Na oficiální předání titulu mistra světa také nepřijde v bermudách a sandálech, byť by to mohlo být opravdu cool. V jednom měli jeho kritici pravdu, pokud chtěl odlehčit tón tiskovky, mohl to udělat jinak a lépe a ne se potom ještě stavět do role uražené velmoci. Nehledě k tomu, že na Lewisovo chování doplatili i skuteční odborníci a efekt týkající se jeho vzpoury spíš nahrál těm, které on dle vlastního názoru ztrestal.
Proto se objevil ještě jeden názor a ne tak docela zcestný: podle některých zdrojů Lewis s ubývající šancí na obhájení titulu ztrácí trochu nervy a potřebuje svůj vztek ventilovat. Už to zaznělo v Malajsii, i když tam se oheň podařilo poměrně snadno uhasit vysvětlením, jak to vlastně Lewis myslel. Spíš se tím ale stáhla na tento případ pozornost. A ona tiskovka po sobotní kvalifikaci to ještě umocnila. Lewis prostě potřebuje trochu více času na to, aby vychladl, což byl případ i jeho další kontroverze v podobě útoku na druhou pozici Verstappena v předposledním kole. Postěžoval si na sociálních sítích, čehož si dost lidí všimlo, a i když potom příspěvek stáhl a nahradil ho jiným, nemohl čekat, že to zůstane bez následků. Jen bláhový jedinec si může myslet, že vymazáním nějakého příspěvku bude celá věc uzavřená.
Emoce neodmyslitelně patří k závodění a lze pochopit, že když místo odlomení kusu náskoku svého soupeře vaše ztráta naroste, nebudete nadšeni. Jsou lidé, kteří to snášejí stoicky a jsou schopni se nad takovou věcí usmát. Na druhou stranu je dobře, že Hamilton dokáže věci takto prožívat, musí si však uvědomit, že jinak by se na to pohlíželo v případě, že by byl začínající elév, a jinak ho budeme hodnotit jako trojnásobného šampiona. Sláva něco stojí a není jen cestou vysypanou růžovými lístky.
Některé výroky lidé ve Scuderii Ferrari vnímají jinak než by se nám mohlo zdát | foto: Scuderia Ferrari
Ferrari v minulých dnech dostalo zásah do citlivých míst. Už v dřívějších dobách byly na pořadu dne uštěpačné řeči těch, kteří Maranello museli opustit v nevoli - těch případů nebylo vůbec málo a takoví Franco Lini, John Surtees, Jacky Ickx, René Arnoux či Michele Alboreto by mohli vyprávět. Je třeba si uvědomit italskou náturu a především fakt, že Ferrari pořád pro většinu lidí zůstává pojmem a nedoktnutelným pokladem. Jistě, na závodišti většinou bučí a pískají na piloty v kokpitu se vzpínajícím se koníkem, ale když v minulosti dávali svou nevoli, vždycky to odnesli piloti a jejich osobní auta nebo dokonce v případě Villeneuva vrtulník - nikdy nešli demolovat rudé oře, byť se k nim v minulosti bylo možné relativně snadno dostat. Zaměstnanci Scuderie jsou hrdí na tým, ve kterém pracují a když je někdo nazve bandou zmatkařů, je to pro ně potupa. To nemám ze své hlavy, ale přímo z italských zdrojů, kde jsem tuto záležitost ověřoval. Je to národ hodně temperamentní a vše daleko více prožívá. Zvláště když jejich milovaný tým klopýtá a dýchavičně stíhá soupeře na špici. Ferrari letos nemá nejlepší rok, jeho postavení je však mnohem složitější než třeba u Renaultu. Italové chtějí vyhrávat, hned, co nejvíce, pořád. Mluvit před nimi o dlouhodobém plánu je jako škádlit holou rukou tančící kobru. Vzrůstá tlak, Marchionnemu se tifosi pošklebují, že hodlal vyhrávat od španělské Grand Prix a nejspíš si nezajásá ani jednou. Ale ruku na srdce - má jít tým F1 cestou fotbalových týmů, kde se střídají trenéři někdy po měsících? Jsou období, kdy můžete vložit do věci všechno, maximálně se snažit, a přesto zůstanete druzí nebo třetí. Zkrátka proto, že soupeři jsou jednoduše lepší. Příkladů určitě netřeba, ale pro všechny případy - McLaren od poloviny 80. let plul na vítězné vlně, do níž se pouze krátce v letech 1986 a 1987 vlomil Williams. I tak dokázal Prost Mansella a Piqueta v prvním případě porazit, pak po nadechnutí přišel famózní rok 1988. Kdybyste někomu řekli, že za necelých 30 let bude tým bojovat o body v rozšířeném systému, měl by vás za blázna. Je tu ale ještě jeden aspekt a ten je rozhodně nepřehlédnutelný - Ferrari přes všechny problémy a potíže pořád drží svou korouhev v F1 hrdě vztyčenou. Vzpomínám si na otázku Regazzonimu v roce 1977, kdy se ho jeden fanoušek ptal, zda bude tým existovat i po smrti commendatoreho. Odpověď je jasná a daná časem - přes několik "zaručených" odchodů je italský tým ikonou, se všemi zvláštnostmi a odlišnostmi od "britských garážmistrů" či automobilek.
Až čas nám ukáže, jestli Nico Hülkenberg udělal krok správným směrem | foto: Sahara Force India
Zcela na závěr ještě pár slov k "burze pilotů", jmenovitě o přestupovém »stardance« v podání takového Nico Hülkenberga. Je zřejmé, že jeho rozhodnutí může někdo hodnotit jako nepříliš promyšlený krok. Neříkalo se něco podobného v roce 2012, když Hamilton opouštěl McLaren a mířil k Mercedesu? Když Lauda v roce 1974 nastoupil k Ferrari, které prožilo katastrofální sezónu, kdy mu utekl Ickx a tým v několika případech vůbec nenasadil své vozy do závodu? Předvídat nelze, ani se spoléhat, že se někdo vyšvihne díky změně pravidel do popředí. Napadá mě ale jedno srovnání s Renaultem v roce 1979. Tehdy sklízeli Francouzi se svým turbomotorem posměch a autům se říkalo čajová konvice, protože defekt dmychadel býval provázen oblaky bílé páry. Když Jabouille a poté Arnoux začali vyhrávat, najednou se nenápadně, ale výrazně zvýšil zájem o sedačku ve žlutočerných barvách. Tehdy to ještě nevyšlo, i když Prostovi v roce 1983 chyběly k titulu pouhé dva body. Jak bylo uvedeno v diskusích - Force India sice směřuje ke 4. příčce v Poháru konstruktérů a tím i k osobnímu maximu, ale asi těžko se dá předpokládat, že by dokázala kráčet ještě víc. Renault má propracovaný dlouhodobý plán a nechce nic uspěchat. A pokud si Hülkenberga, ale třeba i Ocona nebo Bottase dokáže vychovat k vítězství, mohou se z nich stát piloti, u kterých budeme třeba s překvapením konstatovat, že mají mistrovský potenciál. Do Keke Rosberga by po jeho čtyřech nanicovatých sezónách nikdo neřekl, že v něm dřímají ambice šampiona. Měl štěstí a dokázal ho využít. To samé může platit i pro výše zmíněné. A do jisté míry to může přinést i užitek a šanci pro další nováčky, kteří je nahradí na jejich někdejších postech. Líto nám může být jen Magnussena či Palmera, kteří nejspíš propásli svou velkou šanci a jednou budou lát, že se stali obětními beránky. I to je však tvrdý svět F1 - pokud se podíváte do historie, najdete desítky podobných osudů. Ostatně nebyl jedním z nich i dr. Jonathan Palmer, o němž se hovořilo jako o jedné z největších britských nadějí v souvislosti s titulem mistra světa? Právě jemu chyběla ona velká šance a možnost si vyzkoušet své schopnosti v dobrém týmu.
Čeká nás závěr šampionátu, ve kterém je dost možná rozhodnuto. Spoléhat na defekt v dnešní době je něco podobného jako kalkulovat s tím, že po letech sázení zničehonic trefíte jackpot či podobně. Rosberg ví, že mu stačí využívat plně potenciálu svého vozu, nebláznit a soustředit se jen na své výkony. On už nemusí jít na limit, Hamiltonovi ani to nepomůže. Pravda, může dojít k nějaké kolizi, ale pravděpodobnost je hodně malá. Možná právě proto, možná po zkušenosti s loňským ročníkem, kdy bylo rozhodnuto také předčasně, doufáme, že se ono minimum nějak naplní. Třeba už v Austinu.
