Korejský závod se jel v době, kdy do kin vtrhl dlouho očekávaný opus RUSH (Rivalové). Přibližovat ho jistě netřeba – jednak jsme o něm podrobně informovali, o snímku režiséra Howarda psalo i mnoho dalších internetových portálů, kde se horečně debatovalo, hodnotilo a uvádělo na pravou míru. A to nejen u nás, ale i v zemích motorismu zaslíbených, jako je Velká Británie, Francie, Německo či Itálie. Rivaly připomínám proto, že v roce 1976, v němž se jeho převážná část odehrává, se jel v Asii jediný (tehdy premiérový) závod. Po jednom přidala Jižní Amerika a Afrika, tři severoamerická oblast. Deset jsme jich viděli v Evropě. Nejsem určitě sám, kdo v té době nadšeně čekal na hodinové záznamy kolem desáté večer, skřípal zuby, když zfamfrněl celou rodinu k předčasnému návratu z nedělního pobytu na chatě kvůli přenosu rakouské Grand Prix, a pak se dozvěděl, že kvůli neadekvátním požadavkům bylo vysílání zrušeno. Doba pokročila, dnes máme každé zastavení F1 naservírováno jak na zlatém tácu, ale důvěrně známá evropská místa se svými jedinečnými zákoutími mizí a jsou nahrazována technicky snad dokonalými, ale neskonale monotónními „tilkeringy“. Dávno zmizelo v prachu zapomnění Švédsko, F1 už nehltá písek v holandském Zandvoortu, ten tam je klasický Zeltweg a jedna z tradičních zemí motorismu Francie má také Černého Petra ve svém vějíři karet. Místo toho se můžeme kochat osmi asijskými závody, z nichž minimálně tři jsou jako pořadatelé Grand Prix diskutabilní. Chápu, že F1 je především byznys, důležitý pro obchodníky s tučnými částkami na kontech a kdovíkde ještě, k němuž se vypočítavě přitulí i něco celebrit, které tento cirkus zneužívají k pochybnému zviditelnění a ještě neváhají trousit různá moudra. Budiž, svět je takový a fanoušci to prostě musí trpět. Ale když se člověk zadíval v korejském závodě o kousek dál než na závodní trať, musel si nutně položit otázku, jak takový závod F1 samotné prospěje. Tribuny ani ne poloprázdné, ale víceméně prázdné, okolí samotné dráhy připomíná výstavbu socialistického sídliště, takže pořadatelé a Ecclestone ruku v ruce asi vzývaly všechny motoristické bohy, aby se něco semlelo nebo začalo pršet. Ačkoliv závod sám o sobě byl v některých pasážích oproti jiným koukatelný a přitáhl několika boji o pozice, v nichž tentokrát DRS nehrálo hlavní roli, diváky blíž k obrazovce, jako celek ho lze hodnotit jako propadák a vůbec není divu, že nad Veongamem visí nikoli Damoklův meč, ale přímo mračno podobných zbraní a drží ještě něco tenčího než pověstný vlásek.
Rozebírat příčiny tohoto stavu není třeba, kdo formuli 1 sleduje delší dobu, ví o nich své. Dostali bychom se k diskutabilnímu tématu „tabákové koncerny“ a stejně bychom nikam nedospěli. Pokud ale přeneseme těžiště debaty na ryze sportovní stránku, narazíme na další, v minulosti nikoli neznámý problém. Mimochodem zaznívající velice okrajově i ve zmíněných Rivalech. Ta potíž se nazývá „dlouhodobě přílišná převaha jednoho a totéž pilota“. V roce 1976 jsem četl vážně míněnou studii o tom, že Laudova nehoda byla dílem komplotu „formulové mafie“, která si nepřála opakovaná vítězství rakouského génia. Jenže podobná nadvláda se opakovala v případě McLarenu, Schumachera, Alonsa a nyní Red Bullu. Lhostejno zda vyhrávali a vyhrávají těsně nebo s rozdílem mnoha koňských délek. Číst neustále jedno a totéž jméno v čele nudí, ačkoliv bychom spíše měli obdivovat výdrž a kvalitu, jíž si dotyčný dokáže po dlouhou dobu udržet, a pak i touhu a chuť neustále sbírat další a další vavříny. Vždyť kolik známe z různých sportů případů, kdy někdo získá určitý triumf, někdy i náhodně či shodou okolností, a hned slavnostně oznamuje pochybné argumenty o dosažení cíle a tím pádem ztrátu motivace. Vettel má touhu vítězit i nadále a snad i lámat rekordy, ačkoliv už se několikrát nechal slyšet, že na ně v žádném případě nemyslí. Proto mu lze jen těžko něco vyčítat. Nebo snad můžeme požadovat po Adrianu Neweym, aby si dal rok oddechu, vytvořil nějakého průměrného „chcípáčka“ a dal šanci ostatním? Spíš mě zaráží stále opakovaná fráze, s níž týmy nemající Red Bull ani na dohled vyrukují vždy kolem poloviny sezóny: „Letošní rok už vypouštíme a o to intenzivněji se vrhneme na ten příští, abychom Vettelovi a jeho okřídlenému rudému býku dali zabrat!“ Nevyhlašují to všechny stáje, ale výsledek je de facto stejný, ať ve dvou třetinách či na samotném konci nakonec stejně může šampion dávat na odiv nesmrtelné Red Bull gives you wings.
Je to tedy v pořádku, když někdo umí, ať vyhrává. Ale znovu se vraťme k nekonečným úspěšným šňůrám a narazíme na to, o čem se nyní mluví stále častěji a hlasitěji – formule 1 se díky takovému průběhu stává nezajímavá. Že se na ní nechodí v asijských destinacích, kde byla zpočátku snad dobrým rozptýlením a atrakcí a zájem postupně upadá (někde i díky konfliktům, jež by činily F1 velice špatnou reklamu), to je prostě riziko podnikání, ale že už se nespokojeně reptá v přežívajících baštách motorismu, je na pováženou. Dá se pak pochopit, že se chytá kdejaké pomocné stéblo v podobě značně kontroverzních úprav, které z kategorie, mající stát na samém vrcholku motosportu, udělá něco jako druhdy populární československou formuli Škoda. Je samozřejmě předčasné hodnotit, jak zejména omezení motorů dopadne, ale člověk se neubrání nostalgickému zamáčknutí slzy v oku, když si přečte v historii ony zmínky o dunivě burácejících, řezavě řvoucích či halasně vřeštících osmi, deseti, dvanácti či dokonce šestnáctiválcích. „To všechno vodnés čas,“ pěje v jedné písni Waldemar Matuška a doba nám velí hledět dopředu. Jenže ona neodbytná otázka se stále vrací, je vždy všechno nové zároveň dobré?
Měl bych se více věnovat korejskému závodu a vyzdvihovat jeho klady. Už jste si mohli přečíst, že byl rozhodně dramatičtější, i když nakonec většina soubojů změny v pořadí nepřinesla. Určitě byl největším hrdinou dne Nico Hülkenberg, jehož jízda byla skvělým průsečíkem jezdeckého umu a chladné nervové soustavy. Projděte se historií a zkuste si vybavit, kdo dokázal obdobně odolávat soustředěnému náporu. Nebudu vás zatěžovat záplavou případů a napíšu první dva, které mě napadly – Gilles Villeneuve ve Španělsku
Těžko předpokládat, že v Japonsku uvidíme diametrální rozdíl – sice se tvrdí, jak se bude bojovat o další příčky, ale nejeden pilot už v minulosti řekl, že druhé místo je všechno možné, jen ne zajímavé. Ale dosti pesimismu, toto zamyšlení na podstatě F1 těžko něco změní, ale člověk má někdy potřebu se k dané problematice vyjádřit. Proto věřme, že se ještě ve zbývající části sezóny dočkáme něčeho, co bude stát za časné vstávání či večerní setrvání u obrazovky.
P.S. Aby vše nevyznělo tak negativisticky, můžete se na následujícím odkazu podívat, jak dopadl sraz debatujících z tohoto serveru, který se konal v půlce září na popud Odina5. Jak s oblibou říkali slavní písaři Bouvard a Pecuchet, je to i s obrázky.
