Vztah k rychlým kolům může být člověku dán už od kolébky, někdo se nechá postupně inspirovat. Philippe Streiff je tím druhým případem - v Meylanu poznal sourozence Balasovy, kteří v něm probudili vztah k závodění. Streiff se jako mnozí další vrhl na motokáry, které se tehdy dávaly dohromady ze všeho možného, třeba ze součástek legendárních skútrů Vespa. "Všechny úspěchy ale byly víceméně lokální," vzpomíná Philippe.
Školní léta
Na rozdíl některých mladíků, přesvědčených že se budou živit jako profesionální piloti, myslel Francouz za zadní kolečka - vystudoval strojní inženýrství na École des Arts et Métiers (Aix-en-Provence). Ještě před dokončením se však skromně poohlíží i po své vášni. S ohledem na značně tenkou peněženku hledá nenáročné možnosti a padne mu do oka Coupe de l'Avenir, určený právě pro motoristické naděje. S přítelem Lionelem Favierem kupují stavebnici sportovního vozu Géri. Jedinou jejich nevýhodou bylo, že bez dostatku finančních prostředků museli startovat střídavě, takže byli značně handicapováni.
Streiff však nechtěl dělat věci polovičatě - závody ho "chytly", proto se na konci roku 1976 hlásí v Lédenonu. Tam sídlí závodní škola expilota F1 Jean-Pierre Beltoise, kterou Philippe absolvuje jako nejlepší. Cenou za výhru ve finálovém závodě mu je spider Mambo, s nímž už může jenom on sám absolvovat Coupe de l'Avenir ročník 1977. Sedmkrát vyhrál a jeho jméno se začíná objevovat častěji v odborném tisku. Philippe však prokazuje svědomitost a zvyšuje si jezdecké vzdělání v další prestižní závodní škole v Nogaru. Jak myslíte, že to dopadlo? Streiff má po jejím absolvování v rukou trofej Volant Motul pro nejlepšího absolventa. A malou perličku - za ním skončil Eric Balas, syn Maxence Balase, který vlastně nastartoval Philippovu kariéru.
Následují postupné kroky vpřed - jako držitel prestižní ceny má jisté místo v týmu Ecurie Motul-Nogaro, působícím ve formuli Renault. Streiff potvrzuje své kvality a bojuje dlouho o titul. Nepovede se mu ale závěr, takže se propadá na páté místo: "Škoda nevyužitých šanci na Zolderu a Hockenheimringu, ale pro mě bylo zásadní vítězství doma v Le Castellet, při rámcovém závodě u příležitosti Grand Prix Francie," říká Philippe.
Dobývání F3
V roce 1979 stál Streiff před rozhodnutím. Motul mu nabídl další setrvání ve formuli Renault, ale Philippe pošilhával výše. Když mu vypomohli sponzoři RMO a Rhodia, splnil svůj cíl a zamířil do francouzského šampionátu F3. Protože však prostředků nebylo nazbyt, přijal "rozkaz" Motulu na užití motoru Renault, ačkoliv většina startovního pole používala výkonnější Toyotu. Nakonec z toho byl opět úspěch, lepší než Philippe byl jen Alain Prost. Když už to šlo tak dobře, Streiff nakoukl i do kategorie prestižní: vyzkoušel si dvakrát Evropský šampionát F3 a v 10. a 11. závodě sezóny (Švédsko a Španělsko) dojel vždy čtvrtý. K dispozici měl Martini Mk.27 Toyota/Novamotor.
Pokud byl rok 1979 úspěšný, pak následovala pohroma. Za vším byl přetlak pilotů, protože ačkoliv Philippe dostal od svých chlebodárců nejlepší doporučení, do týmu Tica Martiniho se nedostal; před ním stáli Baldi, Boutsen a Alliot. Martini přehrál Streiffa svému britskému zástupci Royi Kennedymu, ale ten se krátce po začátku sezóny vypařil z týmové základny v Magny Cours ostrovním směrem. Následovaly nepříjemné dohady a dokonce soud, teprve pak si mohl Streiff najmout mechaniky a zachraňovat svou čest. Upřednostněnou trojici dokázal porážet, vyhrál i závod v Zolderu, ale šampionát ovládl Michele Alboreto.
Ročník 1981 byl pro Streiffa dalším krůčkem vpřed - celkově čtvrté místo v mistrovství Evropy F3 (Martini Mk.34 Alfa Romeo) mu osladilo vítězství před domácím publikem v Dijonu. Důležitější byla jeho prezentace na tratích, neušel bystrým zrakům zástupců týmů z vyšších kategorií a už brzy s nimi měl vyjednávat. Ale předtím ještě proběhlo jedno zajímavé intermezzo.
Odbočka směrem Le Mans
Vedou se spory, zda je pro Francouze větším úspěchem zvítězit v Grand Prix nebo ve slavné čtyřiadvacetihodinovce. Streiff do tohoto závodu vstoupil poprvé krátce před třiadvacátými narozeninami a zajezdil si s Lolou T296 týmu Pronuptia. Posádka Michel Elkoubi - Pierre Yver - Philippe Streiff byla klasifikována jako dvaadvacátá. Před ročníkem 1981 oslovil Streiffa konstruktér Jean Rondeau s nabídkou reprezentovat jeho tým. Vypomohla opět firma Grohé a Philippe 13. června vyrazil za dobrodružstvím, na jehož konci byla stříbrná příčka - spolu s ním jeli Jean Haran a Jean-Louis Schlesser, který na poslední chvíli nahradil tragicky zesnulého Španěla Carlose Penacodu.
Posun do F2
Už na sklonku roku projevila o Streiffovy služby zájem firma AGS a nabídla mu ostrý test v podobě japonské Grand Prix F2 1981. Streiff tedy odjel na trati v Suzuce první závod v této kategorii a měl na dohled stupně vítězů. Jenže přišla kolize a pád až na začátek druhé desítky.
Vypočítávat Streiffovy starty v F2 by bylo jen zveřejňování statistik. Nevedl si špatně, ale vavříny sbírali jiní. Za tři roky působnosti v F2 (1982-1984) vyhrál na AGS jediný závod v Brands Hatch - a shodou okolností to byl vůbec poslední závod nejen sezóny 1984, ale formule 2 v tehdejší podobě jako takové. V konečné klasifikaci byl čtvrtý, obhájil tak stejné umístění jako rok předtím. Chuť si spravil i v Le Mans - po odpadnutí v roce 1983 si o rok později mohl vychutnat doušek šampaňského na stupních vítězů - s Davidem Hobbsem a Salerem van der Merwem dovedli Porsche 956 do cíle na třetím místě.
Philippe Streiff působil v roce 1984 jako testovací pilot továrního týmu Renault. Na snímku s monopostem Renault RE50 EF1 V6 Turbo na okruhu Paul Ricard. | foto: Philippe Streiff
F1 vítá Streiffa
»Philippe Streiff formule 1« se narodil 23. listopadu 1982. Tehdy sedmadvacetiletý pilot dostal možnost vyzkoušet v Le Castellet Renault RE-30B. Vedení francouzské stáje bylo s jeho výkonem natolik spokojeno, že si Philippe domů v kapse odnášel smlouvu na pozici testpilota na následující dvě sezóny. Jenže už v roce 1984 začal vývoj vozu F1 stagnovat. Streiff dostal aspoň šanci zkusit si, jaké to je v F1 absolvovat závod, ne jen kroužit nekonečná testovací kola. V portugalském Estorilu, posledním závodě sezóny 1984, stanul jeho Renault RE50 s atypicky zeleným číslem 33 na 13. pozici na startu, aby po 48. kolech zůstal s "plačící" převodovkou na trati.
V roce 1985 prožíval Streiff další dilema. Bylo jasné, že éra Renaultu v F1 končí, v nově zřízené F3000 sice občas bodoval, ale na atak předních pozic jeho AGS JH-20 nemá (v šampionátu končí osmý). Přichází však zajímavá nabídka - Andrea de Cesaris není spokojen s přípravou vozů v Ligierově stáji a odchází. Streiffovi je nabídnut kontrakt do konce roku - a Philippe neváhá. Výsledky ukazují jeho rychlou aklimatizaci - Itálie (10.), Belgie (9.), Evropa (8.). Protože na protest proti politice apartheidu tým Ligier neobsadil Grand Prix Jižní Afriky, hostuje Streiff v týmu Tyrrell, ale největší představení si připraví do Austrálie, posledního závodu roku 1985. Vytrvale se dere vpřed a dokáže opravovat i drobné chyby - nakonec se dvacet kol před cílem vynoří na třetí příčce a postupně smaže několikavteřinový rozdíl na svého týmového kolegu Laffitea - v předposledním kole už je nalepen na jeho zádi a na konci Brabhamovy rovinky chce v zatáčce Roundabout krajana předjet - má totiž dojem, že mu Jacques signalizuje zdviženou rukou nějaké potíže. Ten však údajně Philippovi přikazoval, aby se uklidnil a "zapadl do řady". Výsledek? Levé přední kolo Philippova ligieru naráží do pravého zadního Laffitova vozu, viditelně se poškodí závěs. Streiff však dokáže i s takto handicapovaným vozem dojet třetí. Má ovšem štěstí, že většina zatáček je na pravou ruku a ve chvíli, kdy najíždí do posledního kola už je jisté, že čtvrtý Capelli ho jen těžko překoná.
U strýčka Kena
První kompletní sezónu absolvoval Philippe po boku Martina Brundlea v týmu Tyrrell. Pro Francouze bylo jistou výhodou, že britská stáj přešla na turbomotory Renault, sice měla k dispozici jen mezitypy, ale přesto byla blíž k bodovaným pozicím. Pro Tyrrell byl dobrý výsledek na prestižní Grand Prix Velké Británie, kde dojely k Tyrrellově radosti oba vozy na bodovaných příčkách, nejsmutnější byl Philippe nejspíš v Austrálii, kde se zdálo, že zopakuje výborný loňský výsledek - než mu v předposledním kole došlo palivo. Slabou útěchou mu byly dva body za páté místo, kam ho odsunuli Johansson a týmový kolega Brundle. Ostatní už měli ztrátu dvou kol jako Philippe.
Následující rok bychom mohli nazvat bojem na ztracených pozicích. Tyrrell se vrátil k atmosférickým fordům, a aby měli jezdci s těmito agregáty vůbec nějakou motivaci, byly pro ně zřízeny speciální "šampionáty": trofej Jima Clarka a Pohár Colina Chapmana. Tyrrell tu bojoval s vozy AGS, Lola-Larrousse a March a převyšoval je ve všech směrech, takže v obou "podšampionátech" bylo brzy jasno. Interní souboj vyhrál Streiffův nový kolega Palmer, pohár Colina Chapmana získala stáj bývalého dřevaře se zdrcující převahou. Philippe pouze pětkrát nedojel a kromě dvou bodovaných umístění dokončil dalších pět závodů v první desítce. Tehdy za to ještě body nebyly... Prožil také několik dramatických chvil, mezi než lze zařadit i Grand Prix USA v Detroitu: když se Francouz prokousal z 15. místa na šesté, upadlo mu na cílové rovince pravé zadní kolo...
AGS - vstříc osudu
Na konci sezóny 1988 kontaktoval Streiffa jeho starý známý přítel Henri Julien, v jehož barvách AGS už absolvoval všechny závody v F2. Vidina solidního vozu s trupem z uhlíkových kompozitů uspíšla Philippovo rozhodnutí. Pochopitelně nečekal, že by s vozem atakoval příčky těsně za nebo dokonce na stupních vítězů. Byl připraven na to, že půjde o trpělivý proces zlepšování, který může vyústit v postupné úspěchy. Spolehlivost byla poněkud slabší, devět z patnácti závodů skončily pro Streiffa dřív, než viděl cílovou vlajku, ale závěr sezóny už signalizoval krůčky vzhůru: deváté místo v Portugalsku, osmé v Japonsku. Julien hodlal povolat ke Streiffovi druhého pilota, sezóna 1989 měla být dalším milníkem v existenci stáje.
Středa 15. března 1989 - Philippe Streiff na svém AGS JH23B absolvuje svůj závěrečný den předzávodních testů, zítra už ho má vystřídat druhý muž týmu Joachim Winkelhock. AGS se zaměřuje na pneumatiky, nasazují se nová kola. Streiff přebírá poslední pokyny od inženýra Claude Galopina a před 11. hodinou vyráží na trať. "Vzpomínám si, že jsem vyjel z boxů, a pak už je jen černo, prázdno," vybavuje si pilot poslední chvíle před nehodou. K té došlo v rychlé pravé zatáčce před vlásenkou na protilehlém úseku trati. Vůz v rychlosti 250 km/h vymrštil do vzduchu obrubník, ve vzduchu začal rotovat, po dopadu se utrhl motor s převodovkou, odpadla všechna kola. Vrak přeletěl svodidla a zastavil se za nimi zabořen v měkké bahnité půdě.
Zní to možná krutě, ale následná zranění nebyla smrtelná, zlomený klíček pravé stehenní kosti, levá lopatka, distorze čtvrtého a pátého obratle - v podstatě postižení velice podobné tomu, které utrpěl tři roky předtím Frank Williams. Horší bylo, co následovalo. Ze čtyř traťových maršálů byl jeden zraněn troskami, ale zbylí tři převrátili vůz zpět kokpitem nahoru a pokusili se Streiffa z trosek vytáhnout. Sejmuli mu helmu a položili ho na trávník. "Ti lidé udělali, co považovali za správné, ale neměli žádný lékařský výcvik. Správně musí být takové zranění v klidu, nehýbat hlavou a zamezit jakémukoli pohybu nejlépe polstrovanými opěrkami. To, co se stalo po nehodě, mě navždy připravilo o možnost chodit," vzpomíná Streiff.
Test byl přerušen a mechanici AGS pospíchali na místo nehody. Sanitka přijela do 30 minut a posádka umístila Francouze na tvrdá nosítka, ačkoliv bylo jasné, že v takovém případě by měla být použitá varianta s pružným strečovým podkladem. Pak následoval děsivý transport - sanitka přes růžné výmoly dorazila na helioport, kde byl zraněný Streiff naložen do vrtulníku. "Pilot mě měl dovézt do jedné nejlepších neurologických klinik v Riu - Sao Vincente. Jenže on vůbec netušil, kde se klinika nachází. Těch 22 kilometrů, které dělí okruh od nemocnice, letěl přes hodinu!" Jak se později dozvěděla Streiffova žena Renée, muž za kniplem dokonce zmaten přistál mezi rekreanty na pláži Copacabana. V Sao Vincente se objevili dávno po Renée Streiffové a Philippově fyzioterapeutovi Pierre Baleydierovi. Paní Renée pochopila, že v tomhle případě může dojít k dalšímu neštěstí a proto volala dr. Gérarda Saillanta, specialistu na poškození páteře (ten se staral donedávna i o Michaela Schumachera).
Návrat do života
Čas plynul - do Ria byli nasměrováni odborníci ze Sao Paola, protože jejich kolegové v Janeiru si na operaci netroufali. Přes oceán pospíchal i dr. Saillant. "Renée mu zavolala a on se okamžitě vydal na cestu do Ria," vzpomíná Philippe. "Dorazil tam den po nehodě a dvakrát mi zachránil život. Já z toho nevím nic, byl jsem v bezvědomí a všechno musela řešit moje drahá Renée."
Až deset hodin po nehodě začíná tým s operací a po tříhodinovém zákroku nemá Streiff cit v rukou a nohou. Dr. Saillant se v noci na pátek šel podívat na pacienta - v téže chvíli postihl Streiffa srdeční kolaps. Ošetřovatel propadl panice - a omdlel. Kdyby dr. Saillant duchapřítomně neprovedl resuscitaci, mohli bychom mluvit o Streiffovi už jen v minulém čase.
"Renée pak zajistila malé letadlo a přesunuli mě do Paříže. Museli celou cestu dávat pozor, abych zůstal stabilizovaný. V Paříži jsem byl přijat do Institute des Invalides. Tam mi dr. Saillant sdělil, že neodborná péče v Brazílii bude mít za následek mé trvalé ochrnutí.
Strachovali jsme se také o mého syna. Dvouapůlletý Thibault zůstal v Brazílii u týmu, ale měl tu nejlepší péči. Philippe Alliot, Yannick Dalmas a Alain Prost se mu věnovali, Nelson Piquet dokonce nabídl své soukromé letadlo, aby s ním odletěl do Paříže. Na tyhle projevy podpory nikdy nezapomenu," neskrýval dojetí Streiff.
Několik týdnů byl Streiff stále v ohrožení života, musela mu dokonce být provedena tracheotomie. Dostavila se i ztráta paměti, po několika týdnech promluvil Streiff na sestru a neměl pojem o čase: "Říkal jsem jí, že se musím vrátit na Grand Prix Brazílie na závod, přitom se mělo jet už v Imole. Vysvětlila mi, že jsem ve Francii a jak dlouhý čas utekl. Pak za mnou přišel Bertrand Balas, přinesl přenosnou televizi a sledovali jsme Grand Prix San Marina. Byl jsem zmatený, když jsem viděl Gabriela Tarquiniho v "mém" voze. Opravdu jsem si myslel, že uteklo jen pár hodin."
Streiff také často přemýšlel o příčině nehody, konzultoval ji se svým inženýrem Galopinem, ale nemá v tomto směru jisto. "Testovali jsme nové disky. Byly francouzské výroby, dvoudílné, z hliníku. Jel jsem s nimi druhé kolo a je možné, že hrbolatý okruh v Jacarepagui zapříčinil jejich defekt, deformaci a důsledkem toho byla zablokovaná zadní náprava. Jsem si jist, že jsem neudělal jezdeckou chybu," vzpomíná Streiff, ale přesná příčina nehody není zcela zřejmá, protože chybí obrazový materiál.
Téměř dva roky musel žít Streiff s podporou dýchání, potom se mu vrátil cit do ramenou. V roce 1992 se přestěhoval do nového domova, upraveného s ohledem na jeho handicap. Ale i přes dlouhý rehabilitační proces a komplikované finanční podmínky nikdy neztratil chuť do života. Dál se zajímal o automobilový sport a dokonce se mohl stát spolumajitelem týmu F1, když v roce 1994 Hugues de Chaunac usiloval o koupi týmu Ligier. Nakonec jim obchod vyfoukl Flavio Briatore.
Philippe Streiff nyní organizuje závody, například motokárovou Elf Bercy. Aktivně se také podílí na akcích podporujících bezpečnost silničního provozu, mezi nimiž je i Sécurité Routiére tous responsables. "Zorganizoval jsem třeba závod v roce 1993, ve kterém se na motokárách utkali naposledy Alain Prost a Ayrton Senna, než došlo k tragédii v Imole. Jsem rád, že jsem takové věci dokázal a děkuji především Franku Williamsovi, že mě v mém úsilí podpořil." Francouz je často k vidění i v paddocku Grand Prix na různých okruzích.
Philippe Streiff v době, kdy se začínala jeho kariéra pilota F1. | foto: Philippe Streiff
Philippe Streiff oslavil kulaté životní výročí - 60 let. Zdraví všechny čtenáře F1NEWS.cz a my mu i za ně přejeme šťastné narozeniny a hodně životního elánu do let dalších.
