Alberto Ascari
Dvojnásobný mistr světa z let 1952 a 1953, byl pilotem Ferrari v sezónách 1950 až 1954 a v rudých vozech dokázal zvítězit na Monze v roce 1951 a 1952. Vítězství z roku 1951, je o to cennější, že jeho největšími soupeři byly především vozy Alfa Romeo, milánská automobilka v té době jednoznačně dominovala všem závodům formule 1. Nakonec se Velká cena Itálie 1951 stala totálním fiaskem pro obě esa Alfy Romeo, Fangia v závodě zradil motor a Farina nakonec dojel třetí ve voze svého kolegy Bonetta, když ho postihla stejná porucha jako Argentince. José Froilan Gonzalez, druhým místem završil historicky první double pro Ferrari. V následujícím roce bylo pořadí na prvních dvou místech v cíli totožné a pro Ferrari o to snazší, že v oněch letech na tratích jednoznačně kralovalo.
Philip Toll Hill
Mistr světa z roku 1961, jezdil v Maranellu v letech 1958 až 1962, na Monze si získal diváky stejně jako Ascari dvěma triumfy (1960 a 1961). Obě vítězství získal Hill na desetikilometrové trati, která vznikla spojením klasického okruhu s vysokorychlostním oválem. Hillovo vítězství prolomilo dva historické milníky, bylo to první vítězství amerického pilota v závodě formule 1 a zároveň poslední vítězství monopostu se starou koncepcí: s motorem vpředu. Vítězství z roku 1961 bylo zahaleno do roušky smutku, nad ztrátou týmového kolegy Wolfganga von Tripse a dalšími čtrnácti vyhaslými životy.
John Norman Surtees
Mistr světa z roku 1964, v rudých vozech se prezentoval od roku 1963 do roku 1966, v Monze sice zvítězil dvakrát, ale pouze v roce 1964 pro vzpínajícího se koníka. Surtees předvedl strhující podívanou, především nádhernými souboji o vedení v závodě s Danem Gurneyem, kterého v závěru závodu zradil motor. John Surtees přidal k vítězství i nejrychlejší kolo a jelikož startoval do závodu z pole position, získal hattrick.
Ludovico Scarfiotti
Získal v Monze své jediné vítězství v kariéře pilota formule 1, u Enza Ferrariho závodil od roku 1963 až do roku 1967. Italská Grand Prix roku 1966, měla vozům Ferrari vyhovovat, což potvrdili hned v kvalifikaci, kterou vyhrál Parkes před Scarfiottim, ale oběma se start příliš nepovedl a propadli se do hlouby pole. Ludovico dokonce až na sedmou pozici, ale strhující stíhací jízdou se již ve třináctém okruhu vypracoval do vedení a svůj náskok neustále navyšoval až na 6 vteřin. Scarfiotti je zatím posledním Italem, který dokázal triumfovat před domácími tifosi.
Gian-Claudio Giuseppe Regazzoni
Více mistr světa z roku 1974, hájící barvy rudých vozů v letech 1970 až 1976, dokázal zvítězit v Monze v roce 1970 a 1975. Zatímco to první vítězství bylo zakaleno tragickou nehodou Jochena Rindta, který havaroval během kvalifikace, to druhé si již vychutnal plnými doušky a zvítězil famózním způsobem start - cíl.
Jody Scheckter
Mistr světa z roku 1979, u Ferrari pobyl jen krátce v sezóně 1979 a 1980, v Monze oslavil, jak zisk svého titulu, tak zisk poháru konstruktérů pro svůj tým. Velká cena Itálie roku 1979, měla být pouhou formalitou a potvrdit oba tituly pro Ferrari před domácím publikem, Jody ani Gilles nezklamali. Po strhujícím závodě v bouřlivé atmosféře, rozpoutali nevídaný výbuch vášně a euforie, poté co získali pro stáj double.
Gerhard Berger
Závodil ve Sscuderii Ferrari v letech 1987 a 1989 a znovu v 1993 a 1995, v Monze zvítězil v roce 1988. Mělo to být znovu, tak jako po celou sezónu, exhibiční vystoupení McLarenu a průběh závodu tomu i nasvědčoval. Po celou dobu Grand Prix jezdil v čele Ayrton Senna s Prostem v zádech, dvojice Ferrari, Berger – Alboreto si držela s pěkným odstupem další dvě příčky. Ale jakoby něco z hůry chtělo uctít památku právě zesnulého Enza Ferrariho, nejprve se odporoučela pohonná jednotka u Prostova vozu, posléze chyboval Senna a po kolizi ze závodu odstoupil.
Michael Schumacher
Sedminásobný mistr světa, jezdil u Ferrari od roku 1996 až do roku 2006 a v Monze dokázal přivést tifosi k naprostému šílenství pětkrát (1996, 1998, 2000, 2003 a 2006). V roce 1996 si dokázal získat publikum famózní stíhací jízdou poté, co se po startu ze třetího místa propadl do hlouby pole. Nakonec zvítězil s obrovským náskokem 18 sekund. V roce 1998, zase sváděl souboj s Mikou Häkkinenem a to nejen v samotném závodě, ale především v boji o titul. Itálie byla v deliriu, dvojice Schumacher- Irvine, dokázala srovnat skóre v obou šampionátech. Píše se rok 2000, Monza je znovu svědkem neúnavného tažení za titulem ze strany německého pilota, Schumacher ukrajuje další body z Häkkinenova náskoku. 2003, Ferrari není tak dominantní jak v předešlých letech, je to znovu Schumacher, který se nechá vybičovat domácím obecenstvem k nesmrtelným výkonům. 2006, Schumacher rozvášnil všechny tifosi svým triumfem na domácí půdě, vzápětí je zchladil prohlášením o ukončení své bohaté kariéry.
Rubens Barrichello
Ve Scuderii působil v letech 2000 a 2005, v Monze triumfoval v roce 2002 a 2004. Obě svá vítězství Rubens datuje do období, kdy bylo Ferrari neporazitelné. V roce 2002 byla situace v šampionátu již natolik jasná, že Ferrari nepotřebovalo určovat, kdo má zvítězit a nechalo Brazilce, aby okusil ten slastný pocit vítězství v Monze. Prakticky totožný scénář se opakoval po roční přestávce.
Fernando Alonso
Misrtr světa z roku 2005 a 2006, ve Ferrari je nováčkem a jeho vítězství máme ještě všichni v dobré paměti, stalo se tak 12. záři 2010.
