Rokem 1954 vstoupila v platnost nová formule určující obsah motorů bez kompresoru na 2500 ccm a 750 ccm s kompresorem. Ke stavbě druhé varianty motoru se v průběhu let nikdo nepustil. Existují zvěsti, že Ferrari zpočátku váhal nad užitím tohoto motoru, ale náklady na konstrukci a údržbu by se vyšplhaly velmi vysoko. Předpokládalo se také, že by trpěl častou poruchovostí a spotřeba paliva by byla až třikrát větší. Proto zůstalo Ferrari u motoru o objemu 2.5 l, jehož konstruktérem byl ing. Colombo. Zpočátku dosahoval výkonu 230 koní, ale v průběhu roku se vylepšil až na 250 koní. Enzo Ferrari svěřil své vozy Farinovi, Gonzalesovi, Magliolimu, Trintignantovi, Manzonovi a Hawthornovi.
Do úvodu sezóny vstupovaly nejlépe připraveny italské značky Maserati a Ferrari. Model Maserati 250F byl pokračováním dvoulitru z předešlých let a v průběhu dalších ročníků formule 1 se tento model ukázal jako dlouhodobě konkurenceschopný a nejvyužívanější u soukromých pilotů.
Plán vstoupit do sezóny měla i německá značka Mercedes a italská Lancia. Myšlenka postavit závodní vůz vznikla u německé továrny v roce 1952 a její přístup odpovídal klasickému stylu Mercedesu. Do prvního závodu musel nastoupit stoprocentně připravený model vyléčený z dětských nemocí a naprosto rozdrtit konkurenci. Vůz W196 byl stavěn v naprosté tajnosti a na jeho vývoji se podílelo 1200 mechaniků.
Když byl hotov, přišel podle výpočtů jeden kilogram na 1000 marek. Možnost usednout za volant německého díla dostal Karl Kling. Dalšími šťastlivci pak byli nováček Hans Herrmann a předválečná hvězda Mercedesu, Hermann Lang. Osobní povinnosti vyzkoušet své dítko neodolal ani jeho konstruktér Uhlemhaut. Manažerem „stříbrných šípů“ se stal Alfred Neubauer, který již úspěšně před 2. světovou válkou vedl mercedesy od vítězství k vítězství. Do týmu potřeboval předního pilota a jedinou variantou bylo angažovat Juana Manuela Fangia. S Argentincem byla uzavřena smlouva na 15 měsíců za 15 000 marek měsíčně. Jelikož nebyl Mercedes W196 na první závod sezóny ještě připraven, startoval zatím Fangio s vozem Maserati 250F.
Druhým nováčkem v poli byla automobilka Lancia. Typ D50 byl posledním dílem jednoho z nejlepších závodních konstruktérů, Vittoria Jana. Největší zajímavostí modelu se staly palivové nádrže uložené podélně po stranách vozu. Nádrže byly samostatně přiděleny ke karosérii a vyplňovaly prostor mezi předními a zadními koly. Tato podivně řešená konstrukce měla vylepšit vyvážení vozu, které se při postupném úbytku paliva neměnilo. První start Lancie D50 se uskutečnil až na závěrečném podniku ve Španělsku, přesto plně ukázala svůj potenciál a každý s očekáváním vzhlížel do následující sezóny.
Gianni Lancia potřeboval kvalitní piloty a tak začalo jednání s Albertem Ascarim a Luigim Villoresim. Zpráva o přestupu byla potvrzena v lednu 1954. Ascari s Villoresim přistoupili na novou výzvu, zatímco Enzo Ferrari se cítil zrazen. Ferrari poskytl Ascarimu vůz, se kterým dvakrát dobyl titul mistra světa a nyní jej opustil. Byl přesvědčen, že jeho dva piloti zlákala Lanciova ohromná finanční nabídka, to však Villoresi popíral: „Alberto a já jsme byli přátelé, a to nerozluční. Byla nám garantována přiměřená smlouva, ale nic závratného. Pokud ovšem Ascari neměl nějakou zvláštní smlouvu…“
Foto: www.f1-facts.com
