Že vám tohle jméno nic neříká? Co má společného s motoristickým sportem a Formulí 1? A co třeba jméno Enzo Ferrari? To už je něco jiného? Vidíte, nechybělo mnoho a dnešní generace nemusely znát třeba Ferrari, ale De Tomaso by pro ně bylo synonymem úspěšných závodních vozů. Podobnost osudů Argentince Alejandra de Tomaso a Enza Ferrariho není úplně náhodná, ale není předmětem této vzpomínky. De Tomaso, závodník, úspěšný manažer i nesmiřitelný bojovník ve jménu vybudované automobilové společnosti zemřel v minulém týdnu ve věku 76 let. Čest jeho památce...
Alejandrův otec Antonio de Tomaso byl předním politikem 20. let minulého století, který se stal dokonce argentinským ministrem zemědělství. Jeho matka byla dědičkou jedné z největších a nejbohatších zemědělských usedlostí a on vyrůstal v privilegovaných podmínkách, ačkoli jeho otec zemřel ve věku pouhých 38 let. Začátkem 50. let se stal předním představitelem domácích motoristických závodů, a zároveň politickým odpůrcem diktátorského prezidenta Juana Perona a jeho kritikem na postu redaktora deníku Clarion. V 1955 byl zapojen do neúspěšného pokusu o svrhnutí Perona. Ze země prchnul vlastním do Uruguaje. Bez možného návratu domů pak zamířil do Evropy, kde plánoval pokračovat v závodní kariéře.
Závodil s drobnými úspěchy ve vozech Maserati a OSCAS. Ve stejnou dobu se setkal s vdanou Isabelle Haskell, Američankou, která sama taktéž závodila. V 1959 se společně rozhodli pro boj proti Ferrari a Maserati. Založili společnost De Tomaso Automobili v Modeně. Společnost nejprve postavila monopost Formule 2 s motorem Alfa Romeo, který řídil Roberto Businello. Při Grand Prix Neapole v Itálii skončil pátý. Mezitím postavila společnost monopost Formule 1. Za volantem vozu se vystřídalo několik pilotů a vyzkoušeno bylo několik motorů, ale úspěchu se nikdy nedočkal. V roce 1962 byl společností vyroben nový podvozek F1, označený číslem 801, který byl navržen bývalým inženýrem Maserati Alberto Massiminem. De Tomaso také produkovala vozy pro Formuli Junior, které byly prodávány pod označením Isis. Tyto modely dosáhly v později vypsané Formuli 3 až na vítězství při závodě v Casertě. Pilotoval tehdy Mario Casoni.
De Tomaso začal stavět i cestovní vozy. Prvním byl model Vallelunga, který byl poháněn motory Ford. V roce 1966 následoval velmi úspěšný model Mangusta, pod jehož návrhem byl podepsán začínající designér Giugiaro. O dva roky později de Tomaso převzal ladičskou společnost Ghia s Tomem Tjaardem a Giampaolem Dallarou, kteří předtím pracovali pro Lamborghini. Krátce nato uzavřel dohodu s nejvyšším představitelem Fordu, kterým byl v té době legendární Lee Iacocca. Ford ve své široké síti v USA prodával supersportovní vozy De Tomaso a později vstoupil i majetkově do malé společnosti, prvním takto produkovaným vozem byl mohutný De Tomaso Pantera.
Jako podporu společnosti plánoval de Tomaso opětovný návrat na závodní okruhy. Dallara vytvořil nový monopost F2 s označením 103. V rukou Jonathana Williamse byl představen při závodě v Monze. V monopostu se později objevil i Jacky Ickx a Piers Courage, jenž získal 3. místo při horkém závodě ve Vallelunze. To bylo dostatečným důkazem pro Franka Williamse, současného majitele stejnojmenného týmu F1, jenž s de Tomasem uzavřel smlouvu o spolupráci ve Formuli 1 pro sezonu 1970. Fordem Cosworthem poháněný monopost debutoval při GP Jižní Afriky s Piersem Couragem za volantem. Vůz v průběhu roku zkoušel i Jackie Stewart při podniku International Trophy, při kterém skončil Courage třetí. Zdálo se, že průlom do F1 bude úspěšný, ale tragédie změnila nadějnou budoucnost. Piers Courage těžce havaroval v holandské Grand Prix a v hořícím voze zahynul. O měsíc později se tým znovu objevil při GP Anglie, ale Brian Redman na Courageho úspěchy nenavázal a dokonce se dvakrát ani nekvalifikoval do závodu. Do konce sezony ho pak vystřídal Tim Schenken, ale ani on na bodované umístění nedosáhl.
Poté se již de Tomaso věnoval výhradně osobním vozům. Ford spolupráci vypověděl těsně po "olejové" krizi v roce 1973, ale společnost De Tomaso koupila Maserati a o rok později společnost Innocenti. Následně pohltila také motocyklové výrobce Moto Guzzi a Benelli. Modely Pantera, Longchamp a Deauville provedly De Tomaso skrz 70. léta, zatímco se Alejandro pokoušel oživit opomíjenou značku Maserati modely Quattroporte a Biturbo. De Tomaso se závody po neúspěchu v F1 neskončil, pouze se na čas odmlčel. Po měření sil na okruzích s cílem oživit prodej sáhl opět v polovině 70. let minulého století, formulový svět však již nikdy nespatřil vozy této značky. De Tomaso se objevily v závodech cestovních vozů a posledním Alejandrovým pokusem o průlom byla přihláška modelu Maserati Biturbo v upadajícím šampionátu cestovních vozů v roce 1987.
O dva roky později prodala společnost značku Innocenti automobilce Fiat a Maserati sledovalo stejnou cestu v roce 1993. De Tomaso se soustředil na začátku 90. let na udržení vlastní firmy při životě, ale pro problémy s tlakem byl nucen na své posty rezignovat. Společnost zůstala v rukou manželky a syna Santiaga de Tomaso.
Alejandro de Tomaso na návštěvě u konkurence...
Model Vallelunga 1965
Piers Courage a F1 De Tomaso Ford, International Trophy
Piers Courage a F1 De Tomaso Ford, Seriál GP 1970
Model Pantera 1970
Model Guara 1994
