Pokud budeme věřit historickým podkladům, pak ona věta v titulku, v originále znící Le Roi est mort, vive le Roi! je datována do roku 1422. Existují i výklady, podle nichž tento termín znamená, že království vlastně nemá být ani chvíli bez panovníka. Ve Formuli 1 je situace poněkud zvláštní, protože nový mistr světa se de facto ujme vlády až při slavnostním večeru FIA. Do té doby dobíhá "panování" toho předchozího, který už na základě výsledků (nebo i jiných okolností) trůn opustil - samozřejmě pokud titul neobhájil.
Je jakýmsi koloritem, že určitá část fanoušků vždy pokládá otázky, nakolik je úspěch nového či staronového šampiona oprávněný. Argumenty padají různé a někdy má člověk pocit podobnosti s běžnou činností. Dejme tomu bychom mohli vzít jako výchozí bod záliby. A společně s nimi čas. Mnohokrát za život jsem slyšel, proč dělám to či ono, když je to jenom ztráta času. Reakce byla, že pak je ztráta času, vzhledem k pomíjivosti života, prakticky všechno. Podobně lze bagatelizovat prakticky každý titul. Jeho nový nositel měl třeba štěstí, protože se mu soupeři sami uklidili z cesty díky svých chybám, technickým potížím nebo prostě tím, že nebyli konkurenceschopní. Kolikrát jste jen slyšeli poznámky o dominanci toho či onoho vozu a dodatkem - to se mu to jezdí, když nikdo tak dobré auto nemá? Jenže to auto muselo projít vývojem a porazit soupeře. Jistě se do hry dostanou dohady o výši financí a zázemí, ale tak to je v každém sportu. Stejně tak můžeme nadávat bohatým klubům v hokeji, fotbale, basketbalu, o štědré podpoře jistých jedinců, kteří mají za sebou početné týmy. Jen naivní a věci neznalý člověk by se mohl domnívat, že rozhoduje jenom talent a umění. Bezesporu je nutný, ale nikoli jediný a rozhodující. Podívejme se do historie, kolik tu najdeme jmen, s nimiž se spojovala velká budoucnost a kde dotyční skončili. Namátkou mě napadá Jonathan Williams, Lamberto Leoni, Chico Serra nebo otec současného pilota Renaultu Jonathan Palmer. Podle výsledků měli mít před sebou výbornou kariéru, leč nestalo se tak.
Jeden z těch, kteří měli titul na dosah, ale nikdy ho do ruky neuchopili - Carlos Reutemann | foto: Williams F1 Team
Smiřme se tedy s tím, že jestliže se dokázal Mercedes dostat do takové situace, že mu zbytek startovního pole s obtížemi z nějaké vzdálenosti dýchá na záda, máme tři roky stále stejné adepty na titul. Pro zástupce třícípé hvězdy to také není nijak veselá story, protože si stačí pročíst názorové vlny a pravidelně se dozvíme, komu z těch dvou kohoutů straní a proč. Podle jedněch je miláčkem Hamilton a Rosberg až do současné chvíle nebyl oním vyvoleným, další zase budou první titul německého pilota přičítat "komplotu", aby také Nico konečně vystoupal na nejvyšší stupínek. Hamiltonovy problémy technického rázu by tomu mohly i napovídat. Vždycky to působí podivně, když se jeden vůz z blíže neurčených příčin nedostane do cíle bez chyby pilota. Vzpomínám si na případy, kdy například oba piloti tehdy neporazitelného Ferrari museli v Grand Prix Francie 1976 odstoupit pár kol po sobě pro identickou závadu, která se nedala rozhodně shodit na rozdílný jezdecký styl. Ona prasklá kliková hřídel tehdy stála Laudu titul. To samé bychom našli v historii Renaultu, například v roce 1980 při Grand Prix Německa jak Jabouilleovi, tak Arnouxovi dvakrát po sobě praskla ventilová pružina. Z tohoto hlediska je pak skutečnost, že Rosberg nezaznamenal letos jedinou poruchu, která by vedla k jeho odstoupení, pro někoho poměrně dost podezřelá, zvláště kdy Hamilton měl několik technických potíží, tu největší, jak dobře víme, v Malajsii. I ta rozhodla bezesporu o titulu mistra světa.
Není třeba ani příliš rozebírat situaci v Abú Zabí. Většinou to totiž dopadá tak, že v podobném případě tým buď vsadí na jistotu: pak při úspěchu sklidí kritiku, že jednomu ze svých pilotů nadržuje, když se tak nestane, odměnou je mu výsměch, že si šampionát prohospodařil svou benevolencí. Už jsme vzpomínali na Franka Williamse - tomu se v roce 1986 leckdo posmíval, že nechal Nigela Mansella a Nelsona Piqueta sr. bojovat o titul až do konce, takže ho stáji nakonec vyfoukl Prost. Když pak o šest let později vsadil Frank jednoznačně na Mansella a Riccardo Patrese musel být ten druhý vzadu, dostal Williams opět co proto, že fanoušky připravil o napínavý šampionát, protože jeho vozy tehdy neměly až do zisku titulu právě Mansellem reálnou konkurenci. Samozřejmě se často a rádo hovoří o úloze týmu, ale ruku na srdce: lidé si vždycky budou spíš pamatovat mistra světa než tým, který vyhrál Pohár konstruktérů. Jen namátkou, vyberte si od roku 1958, kdy se tato trofej začala udělovat, jedno desetiletí a schválně si zkuste vítěze "neoficiálního mistrovství světa značek", jak se také Poháru konstruktérů říká, vyjmenovat. A schválně upřímně napište, kolik z vás neudělalo ani jednu chybu...
Dva se prali, třetí se smál - pro rok 1986 rčení jako šité na míru pro Williams a Prosta | foto: Williams F1 Team
Nemálo lidí říkalo, že Mercedes, zejména pak dvojice Wolff a Lowe, měl nechat věcem zcela otevřený průběh a nezasahovat do ničeho. Může se zdát, že některé pokyny byly zhola zbytečné a oba piloti natolik zkušení, aby neudělali žádný nesmysl. Haha, vztyčí potměšilý pamětník prst a připomene Grand Prix Španělska. Jenže ono je něco jiného kolidovat na rozhraní první a druhé čtvrtiny šampionátu a v posledním závodě, kdy jde o všechno. Také onu vyhraněnou radiokomunikaci berme trochu s rezervou, nejednou jsem četl podezření, že je cíleně plánovaná pro širokou veřejnost, aby měla dojem, jak dramatická situace je. A jak se z následných debat dá odečíst, daří se to. Lidé jsou rádi za konspirační témata a někdy mám pocit, že ony "Radiogate" jsou dopředu připravené, aby se něco dělo. A to píšu s vědomím, že to můžu za takový názor dost schytat, protože přijde argument, že Vettelova kauza sem rozhodně nezapadá. Ale zpět k Mercedesu, s ohledem na celou sezónu bylo zřejmé od Malajsie, že pokud se do hry nepřimotá někdo ze soupeřů, je vlastně rozhodnuto. Což se nakonec potvrdilo a vlastně jediná nepředvídatelná situace nastala v Brazílii, kde bylo natolik mizerně, že mohlo dojít k překvapení. Nestalo se tak, čtyři poslední závody proběhly přesně podle očekávání a ti, kteří vsadili na větší počet pravděpodobnosti (nikoli jistotu), se mohli radovat.
Už se vyrojily různé statistiky a mezi nimi i jedna, kterou člověk nemusel složitě dohledávat a zjišťovat, stačí mít základní přehled o F1. Nico Erik Rosberg potřeboval na cestě ke svému prvnímu titulu vyhrát 23 Grand Prix. Pochopitelně nikoli v té sezóně, kdy se jím stal, tam si cestu ke koruně vydláždil devíti triumfy. Zatímco jeho otec Keijo "Keke" Rosberg v roce 1982 vyhrál jeden jediný závod a stal se šampionem. A opět se můžeme odvolávat na spoustu okolností, které mu pomohly, ale málokdo už si vzpomene, že svůj mistrovský rok začal druhým místem v Brazílii, které mu bylo později administrativně odebráno (pro bdělé strážce přesnosti - byl to druhý závod v sezóně, první v JAR dokončil Keke na páté příčce). Následovaly dobře známé události, tragédie stáje Ferrari a především zásadní nespolehlivost Renaultu. Před sezónou tehdy jako největší favority hledali mezi piloty těchto dvou stájí a Keke Rosberg, který si mimochodem mezi ročníky 1981 a 1982 odskočil na návštěvu Prahy (společně s Bruno Giacomellim) po zisku titulu prohlásil, že v něj věřil snad jen on sám. Také on musel bojovat v posledním závodě, protože v předchozí Grand Prix Itálie, kde už mohl po koruně sáhnout, stihla jeho Williams opravdu zvláštní závada - po průjezdu zatáčkou Curva Biassono mu totiž upadl zadní spoiler a Fin musel celý okruh projet jako na ledové klouzačce. A bylo (prozatím) po nadějích.
Keke Rosberg měl v roce 1982 určitě velkou dávku štěstí, ale titul mu rozhodně vysloveně nespadl do klína | foto: Williams F1 Team
O Nicovi se v souvislosti s jeho titulem mluvilo jako o "pytlovači". Stejně tak se říkalo Niki Laudovi, zejména při jeho druhém titulu v roce 1977, kdy vlastně nedominoval v žádné kategorii. Víc závodů vyhrál Andretti, v trénincích byl lepší Hunt, v tréninkových výsledcích byl Niki až na čtvrtém místě a ani nejrychlejších kol nezajel nejvíc, tady ho porazil opět Andretti. Ale Rakušan sbíral body, neboli "pytloval", jak se tehdy říkalo, a to mu nakonec vyneslo titul, i když poslední dva závody už kvůli odchodu od Ferrariho nejel. Vlastně tři, protože ve Španělsku mu prasklo rok předtím zlomené žebro (vzpomínáte na nehodu s traktorem?) a v Jaramě tedy nestartoval. Nico s ohledem na výkon Mercedesu měl k hrabání bodů daleko, nelze ho ani označit za umírněného hocha, který jenom vyčkával, co udělá Hamiton. Ale jeho přístup je značně rozdílný a spousta lidí v něm vidí základ úspěchu - je "hodnější" na techniku a rozvážnější. Samozřejmě to neznamená, že se mu občas nějaká ta kolize nebo šťouchanec nevyhne, ale jak už bylo řečeno v mnoha případech, staví na klidu a rozvaze. Můžeme se dohadovat, jestli na to má vliv skutečnost, že se oženil a má dceru. Už v 70. letech se tvrdilo - opět ve spojitosti s Laudou - že každé dítě znamená pro pilota úbytek jedné desetiny. Až se budeme detailně probírat statistickými údaji letošního mistrovství, zjistíme, že Nico je také případ, který zdaleka ve všech kategoriích nedominoval. Ale při druhém pohledu nás uhodí do očí, že to byly právě konzistentní výkony, které se pro Nica staly důležitými. Málokdo si totiž třeba uvědomil, že novopečený mistr světa ani jednou v letošní sezóně neodstartoval do závodu z horší než druhé pozice, zatímco Hamilton hned šestkrát nestál v první řadě. I to jsou maličkosti, které k titulu napomáhají.
Ono srovnávání otce a syna určitě má něco do sebe, ale nelze v něm hledat nebo dokonce nalézt nějaké rovnítko. Nejen kvůli onomu času. Nico už několikrát prokázal, že mistrovské ambice má - jestli mu v minulosti nepřálo štěstí, tentokrát se ona vrtkavá paní obrátila k němu čelem a podala mu ruku. Hamilton jako každý člověk zvyklý na úspěchy a dostatečně abmiciózní ponese tuto porážku velice těžce, přes všechny úsměvy a přátelské gratulace. Po dřívejších excesech si tým nemohl dovolit nějakou rozepři a Lewis dost možná dostal patřičné školení, jak má k věci přistoupit - spíš ale natolik dozrál, aby pochopil kouzlo protokolu. Uvnitř ale stoprocentně vyburcoval každičkou molekulu odhodlání, aby příští rok právě on co do počtu titulů překonal Stewarta, Brabhama, Laudu a Sennu a vyrovnal se Prostovi a Vettelovi. Zda bude jeho motivace klíčem k případným chybám? Nemyslím, už jenom způsob, jak zvládl závěrečnou jízdu pod vědomím, že sebemenší chybička je definitivní ranou do snah obhájit titul naznačila, že se s takovými situacemi umí vyrovnat. A to si můžeme tisíckrát říkat, že nemohl nic ztratit, jen získat. Naopak musel jít naplno a maximálně až na samý okraj, protože jinak by se mu vidina titulu rozplynula definitivně - neměl žádný manévrovací prostor a navíc ani takový výkon ještě neznamenal, že bude mít vyhráno. Splnil, co musel, jen okolí mu nepomohlo, i když se snažil. I taková je Formule 1.
Zasloužený nebo ne, Nico je mistrem světa, a to je fakt | foto: Mercedes AMG F1 Team
Vyhlížet na rok příští je asi stejná jistota jako odhadovat, co udělá s našimi podnikateli EET. Počkejme si na první testy a přistupujme do té doby k F1 s rozumným odstupem, zprávy o zaručených odhadech položme vedle těch rádoby pesimistických. Protože F1 je i velká mediální hra a ne poker hraný před televizními kamerami. Čím méně jedni o těch druhých vědí, tím je to pro ně lepší. Proto si také vezměme něco jako mírné prázdniny, ve kterých se určitě k mnohým aspektům ještě vrátíme a třeba statistické zhodnocení ročníku 2016 vás určitě nemine. Už teď ale v posledním letošním klasickém Paddock Line určitě chci poděkovat všem, se kterými jsme se tu virtuálně po celý rok shledávali, diskutovali, souhlasili či odporovali a přijímali názory. Každý článek má smysl pouze tehdy, je-li čtený, proto doufáme, že i nadále budeme spolu takto komunikovat.
