1958 Monako: Poprvé s něžným pohlavím

Zajímavou událostí během čtyřměsíční pauzy mezi závodem v Argentině a Monaku se stal únos Juana Manuela Fangia. Na konci února měl startovat v nemistrovském podniku na Kubě, ale před závodem byl unesen revolucionáři Fidela Castra protestujícími proti režimu diktátora Batisty. Únos spáchali tři revolucionáři za pomocí pistole přitlačené k Fangiově tělu. Argentinec v přítomnosti Stirlinga Mosse zachoval klid a s novými kamarády odešel. A slovo kamarády není daleko od věci, protože Fangio po propuštění řekl, že únosci se k němu chovali se vší úctou. Nešlo jim totiž o ublížení na zdraví nebo výkupné, ale jen zviditelnění Hnutí 26. července.

V ulicích Monte Carla se poprvé představila žena. Tou první do statistik formule 1 zapsanou byla Marie Teresa de Filippis, která zkusila své štěstí na soukromém modelu Maserati 250F, avšak sítem kvalifikace neprošla. Stejně dopadl i malý britský jezdec Charles Bernard Ecclestone, jenž však neodjel ani jedno měřené kolo. Nicméně panují dohady, že dnes všemocný supremo F1 Bernie Ecclestone se potřeboval zúčastnit Grand Prix Monaka z obchodních důvodů, protože v květnu 1958 již nějakou dobu vedl tým a na závodění zanevřel.

Do závodu promluvil i nový britský tým vedený Colinem Chapmanem. Nebyl to tedy nikdo jiný, než slavný Lotus. Nejvýraznější tým následujících pár desítek let. Za volant modelu Lotus 12 usedl budoucí dvojnásobný mistr světa Graham Hill. Oproti chabé účasti britských vozů v Argentině, kde do Buenos Aires přijel jen cooper pro Stirlinga Mosse, muselo italské Ferrari čelit převaze zelených monopostů. Kromě zmiňovaného Lotusu dorazily do Monte Carla ještě týmy Cooper, BRM a Vanwall.

Za favorita závodu byl označován Tony Brooks na vanwallu, který si vyjel pole-position. Vedle něj měli volný výhled do první zatáčky Jean Behra na BRM a Jack Brabhem s cooperem. Čtvrtý Roy Salvadori předvedl úžasný start, ale z ostré první zatáčky vyjel příliš zeširoka a ve druhém kole musel po kontaktu s jiným vozem do depa, nechat si opravit zavěšení kola. Behra převzal před Brooksem vedení a po sedmadvacet kol zběsile ujížděl pronásledovatelům. Již se zdálo, že mu před vítězstvím nestojí nic v cestě, ale francouzský smolař neměl dokončit třicáté kolo. Brzdy, častý problém u modelu BRM P25, našly i v Monaku své uplatnění.

To už dávno nepokračoval Tony Brooks i týmový kolega Stuart Lewis-Evans a krátce po Behrově odstoupení musel parkovat i Stirling Moss, Tony Vanderwall tak mohl balit. Rázem se rozpoutala bitva o vedení mezi Mikem Hawthornem a Luigi Mussem, oba na ferrari. Avšak Ferrariho „ztracený syn“ své ferrari do cíle nedovedl. V polovině závodu odstoupil s poruchou na palivovém čerpadle. Díky tomu se nenápadnou jízdou dostal do čela Maurice Trintignant na soukromém Cooperu-Climax T45 s motorem vzadu patřícím týmu Roba Walkera. Podruhé a naposled v kariéře se mu podařilo vyhrát závod Grand Prix, pokaždé v Monaku. Druhý dojel Musso a třetí Collins, který od svatby s americkou herečkou v roce 1957 ztratil něco ze své rychlosti a podle mnohých již nebyl tím rychlým pilotem jako dřív. Čtvrtý skončil Jack Brabham, který aniž by to tušil, získal poslední body v sezóně. Za páté místo si připsal dva body Harry Schell a jeden bod za nejrychlejší kolo obdržel Mike Hawthorn.

foto: www.f1-facts.com

VÝSLEDKOVÝ SERVIS: F1NEWS.CZ

VÝSLEDKOVÝ SERVIS: F1NEWS.CZ