Pohled Lucie Vyčichlové
Že se formuli jedna nepřezdívá královna motorsportu nadarmo člověk pochopí už v okamžiku, kdy se přiblíží k okruhu. Vítají ho pestrobarevné vlajky a billboardy, ze kterých je očividné, že se chystá velká sláva. Svět formule jedna je proslulý svým načančaným pozlátkem a pompou. Přesto dokáže atmosféra místa ohromit a překvapit.
V pátek ráno jsme ze všeho nejdříve vyrazily na prohlídku F1 Village, obrovského zastřešeného bulváru, který sliboval obchody a showroomy týmů. Prospekty nelhaly, vesnička byla přeplněná stánky s týmovým oblečením. Některé stáje měly své vlastní stánky, jiné neměly svou značku ani v oficiálních obchůdcích formule jedna, kde bylo k dostání téměř od každého něco. Největší zastoupení mělo bezesporu Ferrari, které kromě stánku otevřelo i vlastní obchod plný nejrůznějších nezbytností, od špuntů do uší se vzpínajícím se koníčkem až po dupačky pro nejmenší příznivce. Své vlastní stánky měl ve vesničce také Bridgestone, Formula One a Santander, hlavní sponzor Velké ceny Německa. Posledně jmenovaný stánek nabízel zajímavé atrakce, fanoušci si mohli vyzkoušet výměnu pneumatiky na skutečné formuli, řízení formule na simulátoru nebo se zvěčnit na stupních vítězů.
Pečlivě připravené byly showroomy různých značek, od Aston Martin po Brabham, kde bylo možné si nádherné vozy nejen doslova osahat, ale i do nich nastoupit a cítit se na pár vteřin jako hrdý majitel překrásného stroje. Projít celou F1 vesničkou nám dalo zabrat a postupně jsme se tam vracely celé tři dny. Jak přibývalo lidí, bylo čím dál tím těžší se dostat tam, kam jsme chtěly, ale tohle prodírání přineslo své ovoce. V sobotu dopoledne jsme u stánku Bridgestone náhodou narazily na autogramiádu čtyř mladíků ze série GP2, mezi nimi Grosjeana s Hülkenbergem.
Byla by ale chyba strávit všechen čas, kdy nebyly na trati vozy formule jedna, ve zmíněné vesničce. Program Velké ceny Německa totiž nabízel spoustu dalších lákadel. Denní program otevíraly závody Mini Challenge. Kdo zná roztomilé vozítko Mini Cooper jen ze silnic, stěží by do něj řekl, čeho je tohle autíčko schopné. Závodníci dostávali z malých draků překvapivé výkony a předváděli opravdu zábavnou show. Navzájem si nic nedarovali a jejich boje byly úsměvné i obdivuhodné zároveň. Závodní víkend se skládal ze závodů celkem pěti sérií. Mezi jednotlivými tréninky, kvalifikacemi a závody všech sérií byly pauzy a záleželo na jednotlivci, jestli se půjde občerstvit, odskočí si, nebo místo sledování dění na trati raději prozkoumá další část F1 village.
Pro prohlídky atrakcí okruhu se nejlépe hodilo páteční dopoledne, dokud se ještě nehemžil lidmi jako mraveniště. Pátek byl skvělý také tím, že kromě nejdražších VIP prostor byly přístupné všechny tribuny. První tréninky jsme sledovaly z tribuny BMW, jež stojí přímo naproti boxové uličce. Mít jako na dlani všechna stání, možnost vidět přímo do garáží a sledovat týmy při práci byl pro mě jeden z vrcholů víkendu. Navíc jsme o tenhle zážitek mohly snadno přijít – odpoledne už přišlo tolik lidí, že tato výsada byla zrušena a každý měl přístup jen na vlastní místa. Pro nás to znamenalo jen mírný posun na tribunu T4, odkud byl perfektní výhled na výjezd z boxů a první zatáčku Yokohama S. Závodníci se nám ztráceli z dohledu až ve chvíli, kdy přejeli přes most. Nemusím asi zdůrazňovat, že manévrování do první zatáčky, podřazování a následná akcelerace, prudké brzdění a pokusy o předjetí nabízely úchvatné pohledy na nejlepší jezdce světa v akci. Bylo úžasné porovnávat, jak který pilot auto ovládá a na vlastní oči se přesvědčit, proč jsou někteří skvělí a jiní prostě nejlepší. Také vozy různých stájí působí při „osobním setkání“ mnohem různorodějším dojmem, než je viditelné z televizních kamer. S formulí jedna je to v tomto ohledu jako se vším – jedině vlastními smysly můžete spoustu věcí zaznamenat a pochopit. Můžete být zklamaní, nebo naopak nadšení.
Já s překvapením zjistila, že celé prostředí F1 je lidštější, než se může z médií zdát. Přehlídka pilotů před závodem může působit strojeně, ale ve chvíli, kdy kolem vás projíždí Mark Webber s úsměvem přes půl obličeje a mává, div že z auta nevypadne, nemůžete mu to nevěřit. Stejně tak autogramiáda, která byla v sobotu naplánovaná na půl šestou večer. Při pohledu na několik tisíc lidí, kteří se na místě mačkali už dobré dvě hodiny před začátkem, se slabším povahám mohlo udělat nevolno. Davová hysterie, která se čekajících zmocnila ve chvíli, kdy se objevili první piloti, neznala mezí. Zpoza stolu na nás musel být pohled jako na splašené stádo. Přesto se piloti usmívali a mnoho z nich působilo opravdu nenuceně a uvolněně. Konverzovali s fanoušky, podávali si s nimi ruce, fotili se.
Mark Webber při Drivers Parade na Nürburgringu. Foto Andrea Kubíková
K dalšímu kontaktu s lidmi zevnitř formule jedna došlo po závodě, kdy se otevřela trať a cílová rovinka se zaplnila korzujícími fanoušky. Mechanici týmů se chovali ke zvědavcům příjemně, někteří se s nimi dávali do řeči. Byla jsem jejich otevřeností a přístupností příjemně překvapená.
Nemilé překvapení mi naopak zařídili organizátoři závodu. Hodně na okruhu pracovali a vylepšení byla patrná na první pohled, přesto několik věcí dokončit nestihli. To, že na toaletách nebyly kachlíky nebo že místy museli návštěvníci překračovat narychlo natažené elektrické kabely, byly maličkosti. Našly se ale i větší nedodělávky. Otevření zážitkového parku, tzv. Race Parku, který sliboval mimojiné horskou dráhu okolo okruhu, bylo odloženo do půli srpna. Impozantní horská dráha, na které se v neděli projel Michael Schumacher, tak bohužel zůstala nedostupná. Obrovské obrazovky zobrazující dění na trati byly vidět snad odkudkoliv, pravá strana určená k promítání aktuálních výsledků však zůstala černá. Pokud jste chtěli vědět, kdo si jak vede, mohli jste si za drahé peníze vypůjčit kapesní bezdrátovou televizi, která sice nabízela spoustu dalších výhod, ale na úkor lidí, jež si zaplatili lístky na závod a ani nevěděli, kdo je kolikátý v kvalifikaci.
Všechny tyto nedostatky jsme však nakonec přešly mávnutím rukou. Ačkoli nebyla Velká cena Německa typicky německy puntíčkářsky přesně zorganizovaná, o to lepší nabízela zážitek. Pro formulového fanouška nemůže existovat nic lepšího, než vidět své sportovní idoly zblízka při práci a stát se alespoň na okamžik součástí tohoto fantastického světa.
Pohled Andrey Kubíkové
Tento víkend jsem jako vždy věnovala Formuli 1. Jen s malou změnou – tentokrát jsem neseděla v teple a pohodlném křesle u mě doma, ale na konci cílové rovinky v Německu. Musím uznat, že zima byla ukrutná, od července bych čekala víc, než jen slabých dvanáct stupňů, ledový vítr a déšť. Takové počasí nás totiž zastihlo v pátek. O víkendu to už ale bylo lepší a v neděli odpoledne už bylo celkem příjemně.
Závodní víkend se netýká jen F1, měli jsme možnost vidět velmi bohatý program v podobě Mini Challenge (závody Mini Cooperů), Formule BMW, GP2 nebo Porsche SuperCup. Na trati se to míhalo už od devíti ráno do pěti do večera, téměř nepřetržitě. Koho celodenní sezení v zimě a dešti nebavilo, mohl si prohlédnout jednotlivé obchody týmů F1, vžít se do role mechanika a vyměnit pneumatiku formule nebo získat nějaký ten autogram.
Když už jsme u těch autogramů, dovolte, abych vám dala jednu radu. Nechoďte na oficiální autogramiádu jedců F1. A když ano, tak s čtyřhodinovým předstihem a v brnění, lidé totiž s vidinou podepsaného trička, ponožek nebo ručníku od Kimiho Räikkönena udělají cokoliv. Naše výprava tam přišla dvě hodiny před začátkem a už v tu dobu tam stála dobrá tisícovka šílenců, která omrzela kvalifikaci za cenu jednoho takového škrabo-podpisu. Byla jsem takových dvacet metrů od stolu, kde měli jezdci sedět, ale už v tu dobu jsem tam nemohla dohlédnout. V pět večer si to pravděpodobně pár jezdců před náš dav naštrádovalo. Poznala jsem to okamžitě na vlastní kůži. Davové šílenství začalo. V tu dobu už bylo všude spousta loktů, co každého šťouchaly pod žebra, fanynky se začaly projevovat a celou dobu vykřikovaly známá jména, i když vůbec nevěděly, jestli tam ti jezdci vůbec sedí. Kamkoliv jsem se rozhlédla, byli lidi. Najednou jsem nestála na svých nohou, několik minut jsem visela ve vzduchu a nechala se unášet. Po chvíli jsem zjistila, že vlastně nedýchám, protože to ani nešlo. Tohle peklo trvalo dost dlouho, asi dvě hodiny, než jsme ušli těch pár metrů. Z dálky jsem viděla Webbera, který do davu vyhazoval svoje kartičky s podpisy a potom jej následoval i Kubica, jehož výtvor jsem i chytila. Mám ho dokonce i s jeho otiskem palce, protože si ten podpis rozmazal. Když jsem se doplazila celá pomlácená až k jezdcům, tak jsem zjistila, že tam sedí už jen Buemi a Bourdais, celí unavení a schvácení. Ani usmívat se už nemohli, stejně jako já. Ale pokud máte rádi adrenalin, tak do toho, bungee jumping je proti tomu nudná zábava pro máčky.
Fanoušci na cílové rovince, foto Lucie Vyčichlová
A závěrem ještě doplním jednu maličkost – nevím, jakou máte přestavu o tom, jak je dlouhá cílová rovinka, ale je hodně dlouhá. Vážně hodně. Po konci nedělního závodu, ještě s protlačenou páteří a napůl vykloubenou nohou z té autogramiády, jsem jí celou přesprintovala, abych viděla šťastného Marka Webbera na stupních vítězů. A trvalo mi to asi stokrát déle než jezdům ve formulích. A myslím, že oni na konci ani nevykašlávali plíce. To mi připomíná, že se musím podívat, jak přesně je ta rovinka dlouhá, protože tím se budu do konce života chlubit. Sport mám totiž nejradši z našeho pohodlného gauče, takže tohle překonalo mé očekávání. Stejně jako těch pár dní provoněných spálenými gumami a benzínem. Vřele doporučuji, už teď šetřím na další vstupenku na F1 a další skvělé doprovodné série.
