DISKUZE K ČLÁNKU Mercedesu pochybělo 5 kg paliva, Rosberg zklamání vyběhá v triatlonu

A ještě Ústav pro jazyk český:

pochybět

Dotaz:

Chtěl bych se zeptat, jak se díváte na výraz „pochybí peníze“, užitý např. ve větě „Pokud vám pochybí peníze, můžete si nějaké půjčit.“ Je tento výraz z hlediska jazykové správnosti v pořádku?

Odpověď:

Předponou po- tvoří budoucí čas pouze omezená hrstka sloves, jejichž jádrovými členy jsou výrazy vyjadřující (lineární) pohyb: jdu – půjdu, jedu – pojedu, nesu – ponesu, vedu – povedu, běžím – poběžím, letím – poletím atd. Ostatní slovesa tvoří budoucí čas buď opisem s pomocným být (budou psát), nebo formálně přítomným tvarem (napíše), první způsob platí pro slovesa nedokonavá, druhý pro slovesa dokonavá. Předpona po- u sloves typu pojedu, ponesu slouží pouze ke značení budoucího času a rozkazovacího způsobu – pojď, pojeď, pones, nemá žádnou další (vidovou či slovotvornou) funkci. To poznáme mimo jiné z toho, že předpona po- nemůže být součástí infinitivu ani tvarů příčestí: *pojet, *pojel, *poběžet, *poběžel atd. Jestliže nějaké sloveso předponu po- v infinitivu obsahuje, jedná se o předponu formálně sice shodnou, ovšem funkčně odlišnou: nikoli tvarotvornou, nýbrž slovotvornou (příp. slovotvorně-vidovou): pobavit, povést (zde vidíme posun významu), posedět apod.

V češtině je na rozdíl od ostatních slovanských jazyků tento prostředek vyjadřování budoucího času poměrně produktivní, neomezuje se pouze na základní pohybová slovesa, ale rozvíjí se i u sloves s podobným významem, tj. u těch, která nějak vyjadřují ideu pohybu, ať už v prostoru, či v čase: táhne – potáhne, frčí – pofrčí, roste – poroste, kvete – pokvete, trvá – potrvá atd. Vzhledem k tomu, že u slova chybět není významový rys pohybu nijak patrný – to ostatně podporuje i „nezvyklost“ infinitivu *pochybět (něco jiného je pochybit), klasifikovali bychom tvar *pochybí ne-li vyloženě jako chybný, pak určitě jako nevhodný. Není ovšem pochyb o tom, že k volbě předpony zde došlo právě působením té významové složky výrazu, která poukazuje k časovému trvání, jež si lze jednoduše představit jako pohyb po časové ose: Ze systémového hlediska (či „z logiky věci“) je tedy užití tohoto tvaru do určité míry pochopitelné a spíše než ho zavrhovat je lépe nazírat ho jako zajímavé svědectví o hlubších jazykových principech. Opakujeme však, že jazyková norma toto spojení ve standardním vyjadřování nepřipouští!