Tak jako Jaroslav Foglar dával svým táborům výstižná přízviska nebo Sebastian Vettel tituloval své vozy (u Red Bullu určitě) se dá předpokládat, že sezóna 2020 získá cejch COVIDová. Celosvětový problém týkající se této nemoci nejde přehlédnout a pochopitelně jako v případě většiny sportovních odvětví se dotkl i Formule 1. Určitě je výstižnější než podivná snaha udělat z tohoto ročníku pseudokulatiny F1 - experti a matematici možná budou triumfovat, ale historici s využitím deseti prstů či kuličkového počítadla snadno dojdou k výsledku, že jubilejní 70. sezóna se jela loni. Pro nevěřící malý příklad:
1. sezóna - 1950 / 2. sezóna - 1951 / 3. sezóna - 1952 ... takže 9. sezóna - 1958 a konečně 10. sezóna - 1959. Z toho jasně vyplývá, kdy jsme tu kulatou "sedmdesátku" měli slavit doopravdy. Ovšem v konečném důsledku je to ono populární "nic proti ničemu" a kdo chce, ať si slaví dle svého gusta. Ostatně se objevily názory, že se jenom hledal důvod, jak "uplacírovat" jeden závod.
Protože letos se těch nových závodů vyhrnulo opravdu dost. Nemyslím teď trati, těch zdaleka nebylo tolik, jak některé zdroje informací naznačují: vlastně jsme se v závodním režimu vůbec poprvé podívali do Mugella a na portugalské Portimão (přesněji Autódromo Internacional do Algarve). Samozřejmě lze namítnout, že přibyla hezká řádka premiérových Grand Prix, ale to je jenom hra se slovíčky. Na druhou stranu je také pravda, že okruhy Istanbul Park či Nürburgring většina nové krve F1 prohlédla jenom na simulátoru a na reálné Imole se svezl jediný muž současného startovního pole - veterán Kimi Räikkönen. Objevily se ale speciality jako dvakrát ten samý závod po sobě a v Bahrajnu jsme na jediném okruhu zažili už třetí variantu - v pořadí sedmá Grand Prix Bahrajnu v roce 2010 byla zajímavým hybridem dvou letošních klání na okruhu Sakhir - tehdy piloti pokračovali ze zatáčky 4 po trajektorii krátkého okruhu, ovšem za zatáčkou 8 uhnuli doprava a klikatou spojkou se vrátili zpět na delší trať na úroveň zatáčky 5. Docela divočina, co myslíte? Dát do jednoho mistrovství všechny tři verze, tak bychom dost možná v závodě viděli bloudícího pilota...
Nebylo málo těch, kteří sice omezené, ale pořád ještě historicky nikoli nejkratší sezóně věštili obrovskou předvídavost. A jako správné znalce je nerozhodilo ani úvodní Bottasovo vítězství: stačí se podívat do předchozích deseti sezón a zjistíme, že budoucí šampioni vyhráli první závod pouze v letech 2011 (Vettel), 2015 (Hamilton) a 2016 (Rosberg) - jinak se vždy radoval někdo jiný a zdaleka nebylo pravidlem, že se jednalo o týmového kolegu. Jenže šestinásobný mistr světa se rozhodl nenechat nikoho dlouho na pochybách, že letos bude buď bourat nebo alespoň dorovnávat Schumacherovy rekordy. Když z následujících osmi závodů nevyhrál jen dva a jedním z nich byla italská Grand Prix, zmítaná zmatky, nehodami a červenými vlajkami, jen málokdo věřil v něčí, vlastně jen Bottasovo, vzepětí. Kombinace Hamilton - Mercedes fungovala geniálně a když se vyskytla maličká pochybnost, jako v případě závodu v Soči, Lewis pěti triumfy v řadě uvedl vzápětí věci na pravou míru.
Není proto divu, že se stále častěji šířily názory, že v Mercedesu může vyhrát každý a Hamilton vlastně nemusí být až takový génius (ono rčení o primátech raději nechme stranou, kdo ví, odkud by v dnešním ohleduplném, genderově a kdovíjakém ještě vyváženém světě přiletěla nějaká rada či přímo obvinění, že tomu a tomu ubližujeme nebo ho přímo diskriminujeme). Ovšemže, staronový mistr světa se podílí na vývoji vozu a jeho přípravě (ovšem s ním i tým testpilotů a dalších jedinců u simulátoru) a pak je tu jeho autorita a chování na trati. Jen málokdo tušil, že koronavirus sehraje v tomto směru i jeden specifický bod. Před druhým závodem v Bahrajnu byl Hamilton pozitivně testován a jeho místo zaujal George Russell. Co se v Grand Prix Sakhiru dělo je všeobecně známo a řešilo se to i v našich článcích a diskusích. Russell však slavně nezvítězil a jeho deváté místo bez znalosti souvislostí dokonce vypadá, jako by to bez Lewise opravdu nešlo. Jenže F1 sledují fanoušci hltající nejen sem tam hodně nudné přenosy - tím pádem se Mercedes a s ním Hamilton ocitl v choulostivé situaci. V minulém Paddocku jsem nastínil něco konspiračních teorií - pokuste se strpět ještě malé pokračování ve stínu dění v SAE. Kdyby Lewis - podobně jako Pérez a Stroll - zůstal mimo hru obvyklé dva týdny, mohlo by se stát, že by George pod hotelem Yas Marina triumfoval... a co pak? Už takhle od něj Bottas dostal za uši - byť pouze závodním představením a nejrychlejším kolem. Ale ono to mohlo mít i nemilý dopad pro Hamiltona, protože by se najednou ukázalo, že skutečně mladík z nevalného Williamsu přesedne do třícípé rakety a startovní pole se mu uctivě divá na záda. Pomiňme nyní skutečnost, jak se Brit a sedminásobný mistr světa dokázal tak rychle z viru zotavit. Ostatně on sám tvrdil, že se necítil dobře. Pak ale jde trochu mimo chápání jeho snaha vrátit se do kokpitu - a nabízí se otázka: proč? Neriskoval jen prestiž, že z důvodu zdravotních utrpí porážku (což se stalo jen částečně). Mohl také ze stejného důvodu vážně havarovat a ohrozit třeba začátek nebo i část příští sezóny. Jak to bylo s pravidly karantény nevím, není vyloučeno, že v odlišných částech světa platí jiná pravidla, ale jak už jsem řekl - Pérez i Stroll byli mimo hru určitě déle; Lewis se do kokpitu vrátil už deset dní po oznámení pozitivního testu. Byl to skutečně tak potřebný hrdinský čin?
Tyhle věci nemění nic na tom, že Mercedes už sedmou sezónu jede jinou ligu, do níž ostatní sem tam nakouknou a vzbudí chvilkové pasáže naděje, že by se i mohlo v F1 něco změnit, aby stuttgartští vzápětí smetli tyto vize snadněji než pověstný domeček z karet. Navíc Hamilton drží v ruce všechny, i týmové trumfy. O úloze Bottase se toho také napsalo dost a jeho rozporuplné účinkování nakonec potvrdil i poslední závod v Abú Zabí. Toto Wolff sice uvedl určité potíže s MGU, ale otázkou je, zda to tak opravdu bylo. Šéf Stříbrných šípů pochopitelně bude argumentovat tím, že není pro značku myslitelné, aby vozy odstoupily ze závodu pro poruchu - ostatně Lewis Hamilton od Grand Prix Rakouska 2018 dojel do cíle všechny závody, do nichž se kvalifikova, a ve všech bodoval. Jenže víme dobře z případů předchozích, že se nikdy po A nevysloví mnohokrát B, natož pak celý zbytek abecedy. My se tudíž nedozvíme, jestli Bottas skutečně jel s nižším výkonem nebo prostě na Verstappena nestačil. Nebylo by to letos poprvé.
Když jsme u Holanďana, mnohokrát se přetřásala jeho pozice a hlavně týmoví kolegové, na které má... spíš smůlu. Pak vznikají mediální tanečky, kdy se řeší, zda Alex Albon odejde, zůstane, ještě dostane šanci, nevyužije ji, takže opravdu... co s ním? Nejspíš - jak s oblibou kol dokola koukolem opakují experti - si sedačku podrží, což je s ohledem na jeho výsledky řešení odporující předchozím činům. U Kvjata a Gaslyho nebyl problém je vyšoupnout v rozjeté sezóně, zatímco Albon dostává jedno varování za druhým, aby stále přežíval. Přitom tu byla varianta jak předložená na stříbrném podnose - ať už Gasly, který sice štěstím, ale vyhrál GP Itálie, nebo Sergio Pérez, jehož výsledky po oznámení, že ho pan Stroll už v týmu nechce, šly nahoru a vygradovaly také šťastným triumfem, nicméně i ten se počítá. "Checo" je volným jezdcem, vyzrál a hlavně, i když jel o dva závody méně, zdolal Albona v konečné klasifikaci o dvacet bodů. Tentokrát neuspěje příliš ani odkaz na finanční zázemí, to má Sergio velmi kvalitní, navíc je tu další nepřehlédnutelný fakt, že za ním stojí Mexiko, země F1 zaslíbená. Pokud ve chvíli, kdy se rodí tyto řádky, neleží před Pérezem nabídka na příští rok, pak nejen fotbal, ale i F1 nemá logiku a jakkoli je Christian Horner sdílný, tady nám něco dluží - nebo tají.
Od Péreze vede přímá nitka k budoucímu Aston Martinu. A s ním i další formulový skandálek, pracovně nazvaný "růžový mercedes". Toto téma se také bohatě glosovalo a nakonec tak nějak skončilo v šupleti pod stolem, doprovázené jakýmsi zvláštním vysvětlením a především jednorázovým trestem, jehož smysl je silně pochybný. Nejde o to, že nakonec připravil Racing Point o třetí místo v Poháru konstruktérů (spíš týmu chyběly citelně body, které prohospodařil Stroll), ale o samotnou podstatu věci. Pokud se podíváme do historie F1, snad s výjimkou nelítostné diskvalifikace týmu Tyrrell v roce 1984 ze strany Jean-Marie Balestreho (tým jezdil s monoposty pod váhovým limitem a používal nedovolené přísady v palivové nádrži - to je jen letmé vysvětlení) se vždy křiklavé případy nějak záhadně urovnaly. Namátkou mě napadá ohnivá koule jménem Benetton, v níž na Hockenheimringu seděl Jos Verstappen. Mohlo to tehdy dopadnout daleko hůř a pak by nám nejspíš v současné době chyběl jeden držitel deseti pohárů pro vítěze Grand Prix, protože onen incident v depu se odehrál v roce 1994 a Max se narodil o tři roky později. Benetton tehdy odstranil z tankovací hlavice bezpečnostní filtry kvůli rychlejšímu průtoku paliva. Kupodivu byla hrozící diskvalifikace zažehnána výrokem typicky právnickým: "Tým se nedržel pravidel, ale také je zásadně neporušil." Podobně jako při aféře McLaren-Spygate se tehdy tvrdilo, že vyloučením italského týmu ze šampionátu by jeho atraktivita s ohledem na souboj Michael Schumacher - Damon Hill poklesla. McLaren o 13 let později zaplatil tučnou pokutu a přišel o body v Poháru konstruktérů (který byl vždy v pozadí zájmu), ale jeho piloti mohli nadále bojovat o korunu formulového krále. Nepodobá se causa Racing Point těmto náhodně vybraným případům? Nakonec Mercedes si může pochvalovat, že letos nevyhrál třináct, nýbrž čtrnáct závodů - jen v tom jednom zvolili trochu jiné barevné provedení. Ač to třeba mnozí tak nevnímají, trochu těch pochybností se potom snáší i na piloty, kteří vlastně oproti konkurenci dostali k dispozici mírně "nadstandardní" materiál. A zvláštní je i ta věc, že Renault ujišťoval, že věc nenechá usnout - a od určité doby bylo ticho po pěšině.
O to sympatičtěji vyznívá vystoupení McLarenu. Osobně a upřímně, od dob souboje Hunt-Lauda mi tenhle tým nikdy neseděl a ani v dobách Ayrtona Senny mi k srdci nepřirostl. Uznávám ho však jako značku, která psala historii F1 a má v ní svou nezaměnitelnou roli. Nedávné roky trápení byly pro McLaren velmi těžké a z hlediska F1 jim návrat do popředí skutečně přeju. Stejně jako konečně i nějaké to vítězství, už dávno nejspíš zapomněli na z dnešního pohled bezvýznamné pauzy v letech 1978-1980 a 1994-1996. Těch osm let je už dlouhých a je pro celý svět F1 potěšitelné, že McLaren sympatickým způsobem a bez nějakého Ctrl-C + Ctrl-V (a máme auto hotové ...) spolehlivým způsobem dobýt stupně vítězů.
Renault už měl pomalu bojovat o titul, zatím však spíš jásá nad splněnou sázkou, znamenající stupně vítězů. Rozbor oné proklamované pětiletky učinil náš nový kolega, takže si každý může udělat obrázek a soukromé hodnocení. Vlastně celou existenci francouzské automobilky v F1 jsem mohl aktivně sledovat a nějak se mi zdá, že ono čekání se ještě protáhne. I když - Alonso s tímto autem získal v éře Michaela Schumachera dva tituly a možná odněkud vyhrabe druhou, třetí či čtvrtou mízu. V tomto směru se osobně hodně těším na další působení nejen jeho, ale i Ricciarda v novém prostředí - pikantní přechod může být zdrojem mnoha zajímavých soubojů.
Ferrari nechci a nebudu omlouvat, ať jsou důvody jejich pádu jakékoli. Platí pro ně to samé, co v případě McLarenu a tým potenciál, prostředky a hlavně historickou sílu bude mít. Výsledky byly samozřejmě velmi nevalné, ale stačí se podívat do roku 2014, kdy dvojice Alonso-Räikkönen přivezla ještě o jedno pódiové vystoupení méně (ovšem kompenzovala to větším počtem bodovaných umístění). Také považuji za hodně škodolibé utahovat si ze Sainze jr., komuže to vlastně podepsal. Pro někoho asi budu s ohlédnutím do minulosti otravný, ale kolik bylo škarohlídů, kteří lamentovali nad odchodem Hamiltona z McLarenu k Mercedesu s naprosto brilantní předpovědí, že tím Brit pohřbil svou kariéru? Opravdu od Španěla nečekám titul mistra světa, ale mohl by být důležitým v odpoutání legendy F1 ode dna. Pokud se vedle něj zklidní i Leclerc, může být v táboře maranellských zase hodně důvodů k úsměvu.
Hodně letitý výrok říká - i velcí potřebují ty malé, aby vynikla jejich převaha. Občas jsem nazýván už přežilou existencí, když pořád vzpomínám na "zlaté sedmdesátky", ale nejde zapomenout solidních pět týmů a dalších pět, kteří uměli často zamíchat karty. Zajímavé je, že když jsem končil poslední díl publikace Formule 1 bez šance, tak jsem musel konstatovat, že ony propadákové týmy by v systému starého bodového hodnocení nasbíraly hezkou řádku takto oceněných umístění. Což se o jistých týmech poslední doby říci rozhodně nedá. Skláním se před AlphaTauri a jejím připomenutím předchůdce Toro Rosso vítězstvím v Itálii, ostatně tenhle tým uměl a i v novém kabátku umí překvapit - a bez snahy si hrát na chytrého po skončeném klání, nebýt několika smolných událostí, asi by se Ferrari o svou šestou příčku klepalo mnohem více. Paradoxně je nejspíš přínosem setrvání Gaslyho - jeho případný návrat do Red Bullu by asi jemu osobně prospěl, ale tým by zahrabal hodně hluboko. Daniil Kvjat sice dokáže občas překvapit, ale je tu právě ono občas - spolehnout se na jeho výkony bohužel nelze. Dost možná i to stálo za jeho druhým odchodem z F1.
Iceman Kimi Räikkönen - jestliže se kdysi psalo o Clayi Regazzonim jako o posledním rytíři, Fin je asi jedním z mála, který se svým angažmá v F1 konečně baví. Stále je špičkovým profesionálem, ale už nad ním nevisí stres přehnaných očekávání a soustavné pitvání, proč se nepovedlo to či ono. Věřím, že neřeší případné šlehy o sestupu na hodně nižší pozice, i z prohlášení (měl jsem tu čest ty od Alfy Romeo převážně zpracovávat) čiší, že je se svou rolí spokojen. Hodnotit jeho kolegu, nešťastníky od Haasu nebo potácející se Williams asi bude nošením dříví do lesa. Přiznám se, že o dva posledně jmenované týmy mám jisté obavy - americká stopa v F1 byla vždy problematická a ryze "hvězdnatě pruhovaný" průlom se vlastně povedl jen Philu Hillovi. Zapomenout nelze ani na Maria Andrettiho, ale je vlastně italským rodákem a jeho účast v národním projektu Parnelli skončila fiaskem. Za něj bychom mohli zařadit ještě tak Eddie Cheevera, Petera Revsona a Marka Donohue, ale jinak to nebyla žádná sláva. Zdá se, že Haas druhý toho jména (pamatujete ještě Beatrice Haas Lola?) pomalu zapadá do bažiny problémů - nechci vedení podezřívat z laciného triku se slavným jménem, ale Schumacher syn bude zase spíš tahákem pro Evropu. Amerika má zkrátka své hrdiny a své závody - a nehodlá vůbec debatovat o tom, co je pro ni lepší...
Psali jsme
Změna vlastníků Williamsu - nakolik byla nutná - je vlastně koncem jedné legendy. Roky nejdou zastavit a sir Frank, stíhaný ranami osudu a poslední dobou i propadem, jaký snad nezažil ani v době, kdy si dle vlastních slov "musel půjčovat na benzín, aby dojel k pumpě nabrat šťávu pro své monoposty". Patří mu nezpochybnitelné zásluhy i obdiv, že se nikdy nevzdal - ani když mu nevyšla spojení s finančně zdatnějšími kolegy (de Tomaso, ISO, Wolf), především pak po jeho osobní tragédii, která ho upoutala na vozík. Ostatně více se můžete o historii Williamsu dočíst v sérii historických statí na F1NEWS.cz. Pokud tým zůstane zachován a dál bude připomínat jednu výjimečnou osobnost světa F1, bude vše v pořádku, vždyť i Ferrari dokázalo překonat odchod commendatoreho Enza Ferrariho. Pokud se však stáj po určité době stane obchodním majetkem, bude to smutný konec jedné formulové kapitoly. Jen chci dodat, že oba piloti přes veškerou snahu dospěli díky potížím svých kolegů k několika jedenáctým místům, přitom Russell rozhodně naznačil, že slibný potenciál má. Nesmí ho ale donekonečna rozmělňovat na konci startovního pole, protože z toho se rekrutuje narůstající pocit šancí klouzajících mezi prsty, na něj navazuje nesoustředěnost a chyby. A chybujícího pilota do týmu nikdo chtít nebude.
Už za několik hodin na vás bude čekat Paddock ryze statistický. Ačkoliv čísla nejsou všechno, jak už jsem právě v případě George Russella naznačil, hra s nimi je občas zábavná a možná ani netušíte, jaké údaje při jejich zpracovávání občas vypadnou na světlo fanouškovské. Prozatím se loučím a popřeji hezké ohlížení za letošním hodně uspěchaným ročníkem.