Honzo, Vy jste byl pro rally jaksi předurčen díky rodičům, kteří rovněž aktivně závodili. Jak vzpomínáte na své mládí?
„Rodiče začali závodit v roce 1972, takže jako šestiletý kluk jsem byl u začátku jejich kariéry. A už tenkrát jsem byl raději v garáži, než u stolu s učením. Tenkrát mě sice táta pustil maximálně k tomu, abych pomohl umýt auto po závodě, ale i to byl zážitek. Nutno ještě říct, že v těch 70. letech bylo u nás doma soutěžní škodovka zároveň autem rodinným. Takže v pátek se celá rodina – táta, máma, brácha, sestra, já a případně i kočka, nastoupili do rodinného „závodního“ vozu Škoda 110 L třídy A2/1150 a odjela na chalupu do Krušných hor. V sobotu ráno si pak táta odjel zazávodit do Jáchymova na tradiční závod do vrchu. Někdy nás vzal i s sebou, takže už tenkrát jsem znal spoustu slavných jezdců nejenom z rally. Zjednodušeně podle abecedy, abych na nikoho nezapomněl od Mirka Adámka přes Vláďu Hubáčka až po Milana Zapadla.“
Věnoval jste se i nějakému jinému sportu nebo byly automobilové soutěže TOP?
„Jako dítě jsem se chvilku věnoval tenisu, ale jinak mně celý život bavilo a baví sjezdové lyžování. To je podle mne i dobrou průpravou pro automobilový sport, neboť v obou sportech platí, že čistá stopa je nejlepší a nejrychlejší. Nad všemi sporty ale vítězila auta, ke kterým jsem měl blízko, a které mne zajímaly.“
Předpokládám, že jste měl u rodičů velkou oporu, ale nebyly momenty, kdy vám rally rozmlouvali?
„Podpora od rodičů byla vždy stoprocentní. Až dnes, když mám děti, si uvědomuji, že to pro mámu a tátu musel být občas hodně velký stres. To platilo hlavně ve chvíli, kdy jsem společně s bráchou seděl v jednom autě.“
Pevně jste se usadil za volantem, nebo jste koketoval i s pravou sedačkou? Dokázal byste číst diktát?
„Celá osmdesátá léta jsem jezdil s našima po závodech jako mechanik. Vždy po škole a později po práci jsme trávili s tátou a mechaniky večery v garáži přípravou auta na další soutěž. V té době měl táta v kalendáři zaznamenáno i osmnáct soutěží v roce, takže práce i krásných zážitků byla spousta. A díky tomu „šroubování“ mne to táhlo vždy za volant. O místě spolujezdce jsem nikdy ani nepřemýšlel. Ale upřímně smekám klobouk před každým spolujezdcem za to, jak dokáže správně přečíst rozpis v uskákaném autě. Přesto jsem jednou rozpis četl. No četl, to asi není zcela správné přirovnání…(smích) V osmdesátých letech neexistovaly shakedovny, a tak se auta zkoušely, jak se dalo. Před Rally Bohemia 1985 jsem jel s tátou vyzkoušet Škodu 130 LR na erzetu Vinec. Zda je auto dobře nastavené se pozná nejlépe při ostré jízdě a tak jsem vzal do rukou rozpis a začal tátovi diktovat. Přibližně po dvou kilometrech mi táta řekl, ať rozpis zabalím a raději se dívám (smích).“
Pojďme do roku 1988, kdy jste se poprvé postavil na start závodu, jak na tento závod vzpomínáte?
„Na „první závod“ se nedá zapomenout a má to tak asi spousta jezdců. Ten můj byl v roce 1988 při Rally Tatry a já jel s historickou Škodou 1000 MB. Toto auto jsme stavěli s kamarádem Zdeňkem Vendlem, který byl zároveň i mým prvním spolujezdcem. V Popradu se jela soutěž veteránů jako součást klasické rally, jen s tím rozdílem, že historici jeli pouze druhou etapu. Takže v páteční etapě jsme dělali mechaniky tátovi, který jel s Vláďou Zelinkou se Škodou 130 LR v rámci Poháru míru a přátelství a v sobotu jsme pak se Zdeňkem naskočili do našeho „embéčka“ a šli si taky na chvilku zazávodit. I přes naši nervozitu z prvního startu a jednu chybu, při které jsem ohnul ráfek, se nám podařilo vyhrát i několik erzet a celkově jsme dojeli na třetím místě. Je sice pravda, že se na start postavilo asi pouze osm posádek, ale ani tento fakt nám nijak nepokazil radost z jízdy a konečného výsledku. Není nic krásnějšího, než když si z premiérového startu přivezete domů pohárek (smích). A pokud si dobře pamatuji, tak i táta získal pohár, takže jsme byli doma pochváleni.“
V další sezoně již přicházela první vítězství, to se už rodila soutěžácká „hvězdička“?
„Po úspěšné slovenské premiéře jsem ještě startoval na Rally Plzeň opět s „tisícovkou“ a tady jsem si již vychutnával krásné pocity z vítězství. Tyto dva starty stačily, aby táta poznal, že bych se měl posunout výš a pro následující sezonu mi dal příležitost vyzkoušet soudobý vůz. V sezoně 1989 jsem startoval se Škodou 130 L/A, na které jsem se střídal s Vladimírem Zelinkou. Vláďa startoval v Přeboru ČR, tenkrát zvaném „malý mistrák“ (velký byl Mistrovství ČSSR) a já se Zdeňkem jsme jezdili v oblastním přeboru. V tomto roce jsem odjel čtyři soutěže, z toho jsem tři vyhrál absolutně, pouze na domácí Rally Praha jsem byl druhý. Měsíc po posledním závodě přišel „listopad 89“ a cinkání klíčů nejenom na Václaváku“ a začala úplně jiná doba.“
Následovala dvouletá pauza… A po ní i malý „útěk“ k BMW, proč?
„Samozřejmě, že bych velice rád závodil dál. Ono jak se vyhrává, tak tě sport vtahuje do sebe čím dál víc a víc. No a pak se z něj stává ona pomyslná „droga“. Jenže mně přišel v roce 1990 povolávací rozkaz a tak jsem musel necelý rok oblékat zelenou uniformu. K soutěžím jsem se vrátil až v roce 1992, kdy jsem stihl dva starty. Nejvíce se mi vybavuje ta druhá soutěž, kdy jsem v Českém Krumlově startoval se Škodou 130 L. To jsem měl již „vlastní“ tým kamarádů. Od pořadatelů jsem dostal přidělené číslo 127 a na cílové rampě jsme byli klasifikováni na 17. místě. Na startu byla spousta Cosworthů a Favoritů, a my jsme ve výsledkové listině se „skoro veteránem“ docela vyčnívali. V Krumlově to byl i první společný závod s rodiči, kteří v té době jeli Ford Sierra Cosworth 4x4.
Z finančních důvodů jsem se vrátil v sezoně 1993 zpět do historiků, kde jsem startoval s BMW 1800TI. Tady již skvěle fungoval vlastní tým pod vedení celoživotního kamaráda a pozdějšího revivalového spolujezdce Martina Bartuňka. Samozřejmě, že spoustou rad a potřebnými speciálními díly mne zásoboval táta. Byl to rok, kdy jsem poprvé slyšel rozpis z úst Pavlíny Klevarové. Pamětníci si jistě na toto příjmení vzpomenou… No a náš první společný start jsme proměnili ve vítězství v Tišnově. Doslova v živých vzpomínkách mám i naši druhou soutěž. Tou byla velmi populární rally mezi historiky - klatovská Rally Vltava - která se započítávala do hodnocení Mistrovství Evropy a již v té době se do pošumavského města sjížděla zvučná jména. V tomto závodě jsme startovali společně s rodiči, kteří měli stejné BMW jako já. Na konci první etapy po sedmi rychlostních zkouškách jsem se v absolutní klasifikaci dělil s tátou o průběžné třetí místo. Být po sedmi odjetých zkouškách v nule, to se nestává často. Rodinný duel pokračoval i na začátku druhé etapy, kdy nejprve byl o chloupek lepší táta a o zkoušku dál zase já. Na 10. RZ ovšem rodičům odešel motor a já s Pavlínou nakonec dojel třetí v absolutní klasifikaci.“
O rok později mne trošku překvapilo vaše rozhodnutí „nejít v davu“ boleslavských Favoritů a sáhl jste po Opelu. Proč právě Astra?
„S BMW bylo pěkné závodění, ale jezdec vždy tak trochu pošilhává po těch rychlejších a moderních autech. Proto jsme se rozhodli, že se vrátíme zpět do soudobých aut. BMW „šlo do světa“ a za utržené peníze jsme začali stavět Opla. S Astrou tenkrát jezdili velmi úspěšně Bruno Thiry a Freddy Loix a to i v rámci světových závodů. Takže jsme sehnali v Německu nabouranou Astru GSi a s partou kamarádů se dali na podzim 1993 do práce. Postavili jsme něco mezi enkem a áčkem a v roce 1994 jsem vstoupil mezi „velké kluky“. Občas mne sice pozlobily technické problémy, ale ze tří sezon s Oplem jsem byl jednou třetí a jednou čtvrtý ve třídě.“
Následoval přestup do v té době nejpopulárnějšího vozu Ford Escort Cosworth. Jak vám šel přesun z dvoukolky na čtyřkolku?
„V roce 1997 jsem dostal od táty a Antonína Charouze nabídku startovat v rally s podporou Charouz racing systému s Fordem. Nejprve jsem s bratrem Richardem na sedadle spolujezdce usedal do Fordu Escort RS2000. Auto bylo takové „poloáčko“, stejně jako byla naše Astra. S Fordem bylo víc starostí než radosti. Ze tří startů jsem dojel pouze jednou a to ještě s porouchanou převodovkou. A pak přišlo nádherné období. Před českokrumlovskou soutěží se do týmu narychlo pořídil starší Escort Cosworth ve skupině N po Pavlu Šofrovi a tím se odstartovala má éra se čtyřkolkami. Přestup na pohon 4x4 pro mne nebyl problémem, spíše jsem si musel chvilku zvykat na motor s turbem. Musím říct, že toto auto mi hodně sedlo a pokud jsem soutěž dokončil, tak to bylo vždy na „bedně“. Nejraději z tohoto roku vzpomínám na Rally Příbam, kdy jsme s Vláďou Zelinkou vyhráli skupinu N a celkově jsme byli čtvrtí. Za námi skončili například Michal Gargulák nebo Václav Arazim, což byli tenkrát TOP jezdci v enkách a na jejich souboje si jistě všichni vzpomenou. S výborným výsledkem mi rychle narostlo sebevědomí, ale asi až moc, neboť při dalším startu jsem lehce havaroval. Při Horácké rally jsem byl po šesti erzetách absolutně druhý za Stanislavem Chovancem na áčkovém Cosworthu a za námi byl legendární Láďa Křeček na stejném voze. A dopadlo to tak, jak se asi očekávalo. Přece jen, závodit s enkem proti áčkům, jaksi nejde. Na sedmé zkoušce jsem šel s bratrem přes boudu. Škoda nebyla velká, ale s uraženým kolem to dál prostě nešlo.“
Shodneme se na tom, že nejraději vzpomínáte na rok 1999, což byla z vašeho pohledu doslova sezona „z říše snů“?
„To jistě byla. Tomuto roku ovšem ještě předcházela sezona 1998, kdy jsem startoval s již perfektně nově postaveným Escortem skupiny N a plně profesionálním týmem, který vedl Honza Kubíček. Motor připravoval legendární Ivan Matoušek starší, převodovky a diferenciály měl pak na starost Marcel Holan a mechaniky vedl Ivan Matoušek mladší. Prostě z dnešního pohledu to byl tým snů. S Pavlínou jsme v roce 1998 odjeli nejvíce soutěží v roce během mé kariéry, celkem čtrnáct. A přesto, že jsme vyhráli ve skupině pět soutěží, nakonec jsme byli druzí za Michalem Gargulákem, který enka vyhrál. O konečném výsledku rozhodla závěrečná 3-Städte Rallye, kterou Michal vyhrál, kdežto já dojel čtvrtý. Ve finále byl rozdíl 21 bodů. Trošku paradoxní bylo, že v absolutní klasifikaci jsem byl lepší já, neboť Michal byl šestý, kdežto já byl v TOP5. Tehdy měly soutěže víc bodových koeficientů, než je tomu nyní. Navíc v mistrovství bylo dvanáct rally a započítávalo se sedm nejlepších výsledků. No a jednu výbornou sezonu vystřídala sezona ještě lepší. Po průpravě skupinou N se na rok 1999 podařilo do týmu zajistit z Anglie od společnosti GSE opravdový áčkový Escort Cosworth v tovární specifikaci se sedmistupňovou převodovkou. Identické auto měl Láďa Křeček. Prvních pár soutěží jsem si musel na ostrý vůz zvykat, ale ve Vyškově jsem již zvítězil v absolutní klasifikaci. Vrcholem pak byla Barum rally, kde jsem po většinu druhé etapy bojoval s Křečkem o vítězství v hodnocení MČR a druhé místo zlínské rally za Januszem Kuligem. Ještě dvě zkoušky před koncem jsem byl lepší. Láďa nakonec rozhodl na druhém průjezdu RZ Pindula, kde mi naložil 10 vteřin, něco málo přidal i na poslední zkoušce a nakonec byl lepší o 9,2 vteřiny. I když jsem odešel z tohoto souboje poražen, mohu říct, že to byla jedna z nejlepších soutěží pro mne, obzvláště když se mi podařilo vyhrát několik erzet. Zejména vítězství na Dušné a Rakové nad Januszem mne tenkrát hodně dlouho hřálo. Nicméně pořadí na Barumce pak předznamenalo i celkové umístění v domácím šampionátu, kde mne „mazák“ Láďa Křeček porazil.“
Měl jste tu možnost startovat i s wrcem, což byl určitě neskutečný zážitek…V roce 2001 jste s WRC začal, ale další tři starty jste absolvoval s dvoukolkovým Maxi Kitem, proč?
„Po sezoně 2000 se ukázalo, že Escort homologovaný v roce 1993 je již problematické udržovat v konkurenceschopném stavu. Proto na další sezonu domluvil Antonín Charouz spolupráci se zlínským Jolly clubem, který vedl, jak si mnozí pamatují, pan Roman Vaškůj. Dohodlo se zapůjčení ex-továrního Focuse WRC, se kterým v roce 2000 startoval u nás Enrico Bertone (Barum rally 2., Rally Příbram 8.). Byl to svým způsobem legendární vůz, neboť na něm byly originální značky S7FMC, takže 1. Focus WRC, se kterým startoval Colin McRae při prvním startu tohoto typu vozu na Rally Monte Carlo 1999. Já toto auto měl k dispozici až těsně před Rally Šumava a tak jsem odstartoval, aniž bych měl nějakou šanci si WRC otestovat. No a taky to podle toho dopadlo. Na čtvrté zkoušce jsem hodil Focuse přes střechu a byť byl pojízdný, jen mu chyběla nějaká skla, rozhodl jsem se dál nepokračovat. Tím také skončila krátká spolupráce s Jolly clubem. Proto jsem pár dalších soutěží v této sezoně absolvoval s Ecortem Maxi Kit Car, který byl přestavěný z okruhové „závodničky“ Tondy Charouze. Ze začátku jsem se trochu trápil s nastavením a převodovkou, ale na Bohemia rally jsem již byl ve dvoukolkách nejrychlejší. Před Barum rally se panu Charouzovi podařilo zajistit od M-Sportu vlastní Focus WRC. Shodou okolností i toto bylo auto, ve kterém Colin v roce 1999 seděl třikrát. Focus byl ovšem již přestavěn do specifikace 2000. Barumka ovšem nesedla ani mně, ani Fordu. Já měl den před startem vysokou teplotu a v nejlepší kondici nebylo ani WRC, neboť zlobilo řazení. Přesto jsem šel do závodu, ale po šesté zkoušce odešla převodovka definitivně. Naštěstí byl po této erzetě servis, kdy nás zachránili mechanici z M-Sportu, kteří jeli doprovod Raimundu Baumschlagerovi. Převodovku nám tehdy nejenom zapůjčili, ale i pomohli s výměnou. Nakonec mi v cíli patřilo 11. místo, ale se svým výkonem jsem rozhodně nebyl spokojený. Ve zbytku sezony již bylo trochu času na sžití s Focusem a díky tomu přišlo i pár slušných výsledků. Celkově byl pro mne rok 2001 plný zvratů, kdy radostnou událost vystřídal smutek. Na jaře se nám narodil syn Tomáš. Bohužel pak na podzim, pár dní před startem závodu v Třebíči, mi zemřel táta. Dlouho jsem zvažoval, zda mám na Moravě startovat, ale vzhledem k tomu, že by si to táta určitě přál, tak jsem Vláďou Zelinkou do soutěže vyrazil. Nakonec jsme dojeli třetí za vítězným Tomášem Hrdinkou a druhým Emilem Trinerem. A to byla zároveň má derniéra s vozem WRC ve velkém mistráku.“
Vaše poslední ucelená sezona byla za volantem produkčního vozu. To jste se jako chtěl „zklidnit“ před tím, než skončíte kariéru?
„Poslední celou sezonu jsem absolvoval v roce 2002 v enkovém Escortu Cosworth. Původního Forda jsme již dávno neměli a tak jsme zakoupili staršího od Antonína Bergera z Příbrami. Auto mi připravoval bratr Richard, který v předchozích deseti letech dělal šéfmechanika rodičům a byl také při všech šesti titulech Mistrů Evropy v historicích. S přípravou a servisem při závodech mi pak pomáhal i David „Káně“ Mach, vnuk legendárního Vladimíra Hubáčka. Přesto, že byl v té době enkový Ford už dávno za zenitem a do popředí se draly japonské vozy Mitsubishi a Subaru, podařilo se mi s Vláďou Zelinkou zajet i pár skvělých výsledků. Například v Příbrami jsem zopakoval výsledek z roku 1997, kdy jsem vyhrál enka. Tentokráte jsem si odnesl skalp Vojty Štajfa, jenž startoval s jedním mým původním enkovým Cosworthem.“
Závěr kariéry je ve vašem podání na Pražském Revival a Rally Legend v Písku. To bylo proto, abyste si vyzkoušel, zda vám je ještě dobrá kombinéza?
„Pokud někdo propadne rally, tak jako já, tak rád jede zavzpomínat a rád vytáhne kombinézu ze skříně. Podniky, jako Pražský Revival nebo Rally Legend pořádané Edou Paterou či Honzou Reissem jsou hlavně o tom, že se potkám se spoustou kamarádů a to hlavně tátových vrstevníků, které jsem znal od svého dětství. Večerní poslouchání historek ze 70. a 80. let, kdy bylo na legraci při závodech přece jen více času, se často protáhnou až do brzkých ranních hodin. Tady se vzpomíná, co kdo kdy a komu provedl a jména jako například Milan Zapadlo, Jirka Moskal, Václav Polívka, Pavel Šofr, Vladimír Berger, Ota Zenkl a mnozí další, hovoří samy za sebe, že je o dobrou zábavu na dlouhé hodiny postarané.“
Rád bych se zastavil ještě u vašich startů s Porsche 911, mám tomu rozumět, že Vltava rally je vaší srdeční soutěží?
„Historic Vltava rally má u mne samostatnou kapitolu. Na této krásné soutěži jsem startoval třikrát a vždy z toho byla „bedna“. U prvních dvou startů byla Pavlína, u třetího Vláďa Zelinka. V roce 1993 jsem byl třetí, v roce 1998 druhý a poslední start na Vltavě jsem zaznamenal v roce 2022 a tady jsem byl nejrychlejší. Mám to tedy 3 – 2 – 1 a jelikož být lepší jak vítěz už nejde, tak tam jednoduše už asi ani nesmím jet (smích). Ale i tady mám spoustu krásných vzpomínek. První dva starty byly společné s rodiči. V roce 1998 táta vyhrál a já byl druhý. Rok 2002 se pak nesl hlavně ve znamení uctění vzpomínky na tátu a to se mi vítězstvím určitě podařilo. Třeba někdy dostavím Ford Sierru a pojedu do Klatov znovu zavzpomínat.“
Zkusme poskládat několik nej… Která rally z pohledu rychlostních zkoušek se vám nejvíce líbila a byly naopak takové, kde jste se trápil?
„Z pohledu rychlostních zkoušek jsem měl rád ty, které se jely na Šumavě, v Krumlově, na Bohemce nebo při Barumce a to hlavně ty z dřívějších let, kdy pořadatelé neměli ještě problémy se stavbou tratí. O něco horší mi pak přišly zkoušky v Příbrami a Vyškově a většina jednodenních soutěží, jako třeba Pačejov, Blovice a podobné. Paradoxně v Příbrami jsem dělal skvělé výsledky a Vyškov i Pačejov jsem vyhrál absolutně. Takže ne vždy, to co se mi líbilo či nelíbilo, mělo vliv na výsledek. Ale na co jsem se vždy s Pavlínou hodně těšil, byla květnová rally v Českém Krumlově, kdy trať rychlostních zkoušek lemovaly louky plných pampelišek a své jedinečné kouzlo měla samozřejmě i významná zkouška Malonty. Velkou výzvu přinášela jistě také erzeta, která se jezdila při Barumce nebo Valašské rally. Název „Valašská bomba“ asi nemusím více rozebírat. Byla to zkouška, která měla několik podob podle toho, z které vesnice se jela a nikdy nebyla lehká. No a kdo nezažil do první poloviny 90. let na Bohemce RZ Vinec – Skalsko na vodě, tak ani zdaleka netuší, co to znamená, když klouže asfalt, natož když je mokrý.“
Zajímal by mne i pohled do světa techniky, na výsluní bude u vás asi WRC, ale bylo i další auto, na které rád vzpomínáte? A naopak to, do kterého byste už neusedl?
„Co se týká aut, tak vrcholem pro mne byly Fordy třídy A8. Pokud tady někdo čekal vůz WRC, tak je to dáno hlavně tím, že s Escortem Cosworth jsem toho najel podstatně více, než s Focusem WRC. Výkonově byly tyto auta v podstatě podobná. Je potřeba si uvědomit, že kategorie WRC vznikla z důvodu, aby automobilky nemusely sériově vyrábět auta ve specifikaci 4x4 s 2,0 litrovým turbo motorem. Takže v počátcích kategorie WRC ve světě stejně vyhrával Tommi Mäkinen s áčkovým Mitsubishi Lancer. Hlavní přínos zavedení kategorie WRC byl v možnosti rozšíření startu i značkám, které nevyráběly sériová vozidla 2,0 Turbo 4x4, jako například Peugeot, Škoda, Hyundai, Citröen a další. Na druhou stranu to znamenalo zánik nádherných sériových aut vhodných do skupiny N. Tady nám zbyly pouze Mitsubshi a Subaru a proto je dnes těchto aut hodně málo. Já tedy nejraději vzpomíná na áčkového Escorta Coswortha. Několikrát jsem startoval i s Escortem Maxi Kit Car. Při prvním startu s tímto vozem v Příbrami 1999 jsem dokonce skončil druhý v absolutním pořadí a první mezi dvoukolkami, kdy se mi podařilo porazit Jardu Starého na Škodě Octavia Kit Car. Při dalších startech s kitem v roce 2001 jsem se ale většinou trápil, jen na Bohemce jsem dojel bez problémů a vyhrál třídu A7. Auto sice jelo pěkně, ale na kluzkém a uskákaném asfaltu mělo špatnou trakci. Jak jsem již vzpomínal, bylo to auto, které bylo přeskládané z okruhového speciálu a české rozbité erzety mu jednoduše neseděly. Připomnělo mi to hodnocení Honzy Dohnala k jeho startu s Peugeotem 306 Maxi na letošní Bohemce. Taky pěkný krasavec, ale vhodný na jiný typ zkoušek.“
Kterého výsledku si nejvíce ceníte?
„Nejvíce si cením celkového druhého místa v Mistrovství České republiky za legendou Ladislavem Křečkem. Byla to sezona, kdy jsem poctivě dokončil všechny soutěže z velkého mistráku, ale Láďa jednoduše šestkrát bodoval, nejhůře byl třetí a po právu mu patřila v sezoně 1999 koruna pro nejlepšího rally jezdce. Ostatně Láďa spolu s tátou byli pro mne vždy největšími vzory. Oba měli podobné názory na jízdu. Uvedu tři pro mne velmi zásadní… Do cíle je potřeba v první řadě dojet. Perfektní je ideálně čistá stopa a to zejména v rychlých úsecích. A ve vracácích se soutěž nevyhrává. Což asi diváci neocení… (smích)“
I u vás se občas vyskytla havárie, která vás nejvíce bolela?
„Samozřejmě, že mám na svém kontě několik havárií. V prvních letech, kdy jsem si auta stavěl sám, to bylo takzvaně „za své“ a tady se mi dařilo větším haváriím vyhýbat. Občas jsem samozřejmě spadl do škarpy nebo urazil kolo. V pozdějších letech s Fordy jsem dopřál po jedné „boudě“ bráchovi, Pavlíně i Vláďovi. Všechny ale byly „do měkkého“, takže bolely hlavně finančně a psychicky. Ale pokud bych měl opravdu nějakou havárii vytáhnout, která mrzela nejvíce, tak je to ta z Šumavy 2001 při mém prvním startu s Focusem WRC.“
Když probereme vaši stránku spolujezdců, máte to docela jednoduché. Malý „gang“ Trajboldů (myšleno manželky a bratra) doplnilo pár zkušených spolujezdců. Dokázal byste je vyjmenovat?
„Jo to byl ten správný gang (smích). Mým prvním spolujezdcem byl kamarád a spolužák Zdeněk Vendl a pak následovala Pavlína, tehdy ještě Klevarová. Když byla Pavlína v roce 1995 v USA, tak ji na jednu sezonu vystřídal Vojta Štajf. Dále to byl Petr Klas, který mi pomáhal zároveň financovat závodění s Astrou. V roce 1997 jsem startoval hlavně s bratrem Richardem, kterého doplňovali Vláďa Zelinka a Pavlína. No a Pavlína pak byla u většiny startů v nejúspěšnějších letech 1998 – 2000. Poté jsem ji „poslal“ na mateřskou. Závěr kariéry, tedy roky 2001 až 2003 se mnou odjel „rodinný“ spolujezdec a velký kamarád Vladimír Zelinka. V průběhu kariéry se objevilo i několik spolujezdců, kteří zaskakovali na jednotlivých soutěžích jako například Jaroslav Pelc, Petr Křížek nebo Honza Vodehnal.“
Pozastavím se u manželky. Jak došlo na to, že se nebála k vám usednout a byl to takový ten „román z růžové knihovny“?
„S Pavlínou jsme chodili ještě před tím, než jsem začal sám závodit. Před jedním historickým startem s BMW mi Zdeněk Vendl řekl, že již dál nechce pokračovat a já se tudíž musel poohlédnout po jiném spolujezdci. Tehdy se mi Pavlína nabídla sama s tím, že se o mne nebude tolik bát, když bude mít vše ze sedačky spolujezdce pod kontrolou. Navíc mi vždy vyhovoval spolujezdec, kterého jsem si „vychoval“ sám. Jedinou výjimkou je již mockrát vzpomínaný Vláďa Zelinka. Ale od toho jsem se pro změnu učil já. Dodnes si myslím, že pokud chce být rally jezdec úspěšný, tak je ideální startovat během celé kariéry pouze s jedním spolujezdcem. Pro příklad nemusím chodit daleko. Doma to jsou Pech s Uhlem a ve světě Loeb s Elenou.“
A ještě jedna otázka na spolujezdce, možná pro mne překvapivě tam nemáte mámu…
„Jakákoliv autorita na sedadle spolujezdce mi zejména v počátcích mého i civilního ježdění nedělala dobře. Byl jsem vždy tak nervózní, že jsem se na jízdu nemohl soustředit. Dokonce před prvním startem v roce 1988 v Tatrách jsem se učil rozpis tak, že erzety jsme absolvovali při tréninku na zadních sedadlech tátova tréninkového vozu. Rozpis jsme tehdy používali stejný, opsaný od Vládi. Po projetí rychlostní zkouškou si táta vystoupil z auta a pak jen my tři, já Zdeněk a Vláďa na zadním sedadle jsme si jeli zkoušku znovu projet. Samozřejmě, měl jsem velkou výhodu, že jsem začínal s perfektním rozpisem „vypiplaným“ od rodičů a následně legendou Oldou Gottfriedem, který s tátou dva roky závodil. A nakonec má „své“ v rozpisu i Vláďa, který mi vše předal.“
Pojďme do současnosti, nechybí vám rally? Je vaše kariéra definitivně u konce, nebo ještě něco plánujete?
„V současnosti se občas účastním některých Rally Revivalů nebo Rally Legend. Doma mám rozestavěnou již několik let Sierru RS Cosworth a snad ji někdy dokončím a na nějaké soutěži pro historiky se s ní ukážu.“
Sledujete současnou českou rally? Chodíte se dívat, a jak ji hodnotíte?
„Současnou rally sleduji hlavně na internetu, ale dívat se moc nechodím. A to hlavně z důvodu „ochrany před drogovou závislostí“. Rally prostě droga je a já po každé osobní návštěvě nějaké soutěže, jsem několik dní poměrně neklidný. Za těch dvacet let, co nejezdím se soutěže samozřejmě hodně posunuly. Auta kategorie R5 jsou zejména podvozkově někde úplně jinde, než byly tenkrát vozy WRC. Hodnocení samotných soutěží u nás je složitější, neboť je ovlivněno možnostmi pořadatelů.“
Kdo ze současných jezdců se vám líbí, komu fandíte?
„Tak co se týká jezdců, tak u nás za posledních dvacet let žádné velké změny nejsou. Tak schválně rok 2003 vyhrál Pech a třetí byl Kopecký a v roce 2021 vyhrál Kopecký a třetí byl Pech (smích). Ale teď už vážně. Podle mne jistě mezi velké talenty domácí rally patří Erik Cais, Dominik Stříteský a Adam Březík. Filip Mareš dokáže být taky hodně rychlý, ale je už přece jen o trochu starší. Zejména u Caise je podle mne škoda, že nemá stálého spolujezdce. Ale abych neopomněl i talenty, kteří nejezdí s vrcholovou technikou, tak rozhodně tady patří Otakar Zenkl junior, který začíná s veterány tak, jako já, s Favoritem předvádí pěknou jízdu a jsou za ním i pěkné výsledky.“
Co dělá dnes Honza Trajbold?
„Já se za posledních třicet let pohybuji pracovně okolo prodeje aut. Průběžně střídám firmy Honzy Klokočky a Antonína Charouze. Mé děti jsou již věkem dospělé. Tomáš má 21 a Janě je 20, ale stále ještě studují, takže pořád to jsou ještě „děti“. K autům jsme je moc nevedli. S Pavlínou jsme si totiž mysleli, že by mohli dělat přece jen něco bezpečnějšího, než je rally. Takže Tomáš se věnuje lezectví a momentálně leze po skalách v Kalifornii, kde zároveň i studuje. Jana se pro změnu věnuje jezdectví. Prostě bezpečné sporty (smích). Kromě zálib, jako je údržba domu a chalupy, tak s Pavlínou rádi vyrazíme v létě na kola a v zimě na sjezdovky. Během „covidové výluky“ jsme objevili i skvělé běžky. No, a když zbude trocha času, tak v garáži přidám nějaký ten šroubek na Sierru.“
Jak vzpomínáte na svou soutěžáckou kariéru? Co vám dala a co vzala?
„Na svou kariéru vzpomínám velice rád. Zejména na období, kdy jsem jezdil s našima jako mechanik. Tehdy se jezdívaly nádherné a dlouhé soutěže. Například Rajd Polski 1980 byla moje první soutěž, kde jsem byl již jako „plnohodnotný“ mechanik. Poprvé jsem viděl naživo spoustu zahraničních legend jako třeba Ragnotti, Blomqvist, Zanini, Béguin a další. Večery pak byly na hotelu s celým tehdejším továrním týmem škodovky, za kterou jeli Kvaizar s Kotkem, Blahna se Schovánkem, Šedivý s Janečkem a Havel se Soukupem. Nechyběli tady ani „slušovičtí“ Pavlík s Motlem a Pech s Gottfriedem, no a mezi nimi naši a já. To všechno jsou nezapomenutelné zážitky a zároveň spousta získaných informací a zkušeností od legend. Soutěž se v Polsku jela tři dny a dvě noci s minimálními pauzami. Bylo na ní 500 km rychlostních zkoušek a celková délka trati měla okolo 1500 km. Servisní zóny tehdy neexistovaly a servis se dělal, pokud to šlo, po každé erzetě. No a těch bylo na této rally 44. Prostě zážitky na celý život. Vzpomínám si, jak se mi podařilo usnout vestoje v momentě, kdy jsem dával po servisu kolo na střechu doprovodného žigulíka. Samozřejmě, že ostatní mechanici z toho měli obrovskou legraci. Pro mou následnou kariéru jezdce to byla léta, ze kterých se dalo čerpat jak po stránce přípravy aut, tak při psaní rozpisů i samotné jízdě. Rally mi dala hodně někdy až neskutečných zážitků, ale hlavně spoustu přátel a kamarádů. Pokud mi něco vzala, tak asi akorát čas dělat nějaké jiné „blbosti“.“
Bylo by špatně končit rozhovor nostalgicky, určitě máte v rukávu nějakou veselou příhodu…
„Veselých příhod bylo určitě hodně. Vzpomenu třeba tu, jak jsem poprvé řídil auto v běžném provozu. To jsme jeli s Vláďou Zelinkou jako mechanici z Prahy do Olomouce na Rally Sigma 1983. Avia, za ní vlek se Škodou 130 RS a dálnice D1. Vláďa někdy v pět hodin ráno u Humpolce povídá, že se mu chce spát a že ho musím vystřídat. Ani můj lehký protest, že ještě nemám ani řidičák na osobák (bylo mi 17.) mně nebyl nic platný. Za jízdy asi při rychlosti 70 km/hod, neboť Avia o moc rychleji nejela, jsme se prohodili za volantem. Vláďa okamžitě na sedačce spolujezdce usnul a mně se umožnilo vnímat velmi intenzivní zážitek z první jízdy na veřejné silnici. No, a když se jelo za 14 dní do tehdejšího NDR na Wartburg rally, tak už jsem byl považovaný za „mazáka“ a noční cestu mezi Drážďany a Eisenachem jsem za volantem soupravy absolvoval celou.“
„No, ale abych vás neochudil o veselou příhodu i druhého člena posádky mistrů Evropy historických vozidel z roku 2021 Vojty Štajfa, tak vzpomínám na naši první společnou sezonu a Vojtovou vůbec první. Málokdo si vzpomene, že Vojta začínal na postu spolujezdce. Asi týden před Rally Český Krumlov 1995 se Vojta účastnil nějaké oslavy a z té se vracel domů na kole …Takže když jsem ho z kraje týdne vyzvedával s tím, že odjíždíme do Krumlova trénovat, tak mne Vojta vítal s pravou rukou uvázanou v šátku kolem krku. Ale že to nic není, že rozpis napíše a že do pátku to bude dobré. No rozpis v sériovém autě nějak dal, ale do pátku se to moc nezlepšilo. Představa, že v tvrdém závodním autě po doskoku nějakého malontského horizontu bude Vojta spíše skuhrat než číst další zatáčky, mne optimismem nenaplňovala. Až do třetího průjezdu RZ Malonty, která mívala 25 km, to dával Vojta i s hendikepem perfektně. Ale při třetím průjezdu na posledním skákacím horizontu, který byl přibližně kilometr a půl před cílem, to po dopadu prasklo. Ne tedy ve Vojtově rameně, ale řadící palec v převodovce u Astry. Zároveň tam skočil neutrál, což bylo svým způsobem štěstí. Díky tomu, že dojezd erzety byl částečně z kopce, jsme ještě setrvačností ujeli asi kilometr. Ale do cíle chybělo ještě pár stovek metrů. A tak musel jít „jednoruký“ Vojta tlačit. Nakonec to zvládl, obávané Malonty jsme dokončili a mechanici za cílem zkoušky vyměnili palec řazení. Ale Vojta, jak tlačil auto do cíle zkoušky, tak pod účinkem adrenalinu rozhýbal svoji bolavou ruku a ve zbylých RZ už mohl mávat na diváky. Nakonec i přes ztrátu dvou minut z této zkoušky jsme vyhráli třídu A6 a celkově jsme byli desátí, což byl v tom roce náš nejlepší výsledek.
No a s Vojtou mám i další zajímavý společný zážitek. A to když jsme rovněž v roce 1995 při vyhlašování výsledků tehdy „dakarové“ Rally Bohemia stáli na stupních vítězů společně s mistrem světa z roku 1984 Stigem Blomqvistem. On tehdy třídu A6 vyhrál a my byli druzí. Takže závěrem... Ta druhá místa za legendami, jakými byli Ladislav Křeček nebo Stig Blomqvist, mne vlastně nikdy ani tolik nemrzela.“
