Severoirský Belfast rozhodně nepatřil mezi klidná místa na naší planetě a byl až příliš často spojován s docela jinými událostmi než závody. Výjimky se ale našly, například Marshall Watson. Původně motocyklový závodník později přesedlal na čtyři kola a dotáhl to až do F2, ale nepohrdl ani cestovními vozy. Dle jeho slov mu největší radost udělal druhý potomek, který dostal jméno John Marshall Watson (dříve narozená dcera nesplňovala ideje o pokračování rodinné závodní tradice).
Tato skutečnost v začátcích kariéry Johnovi napomáhala v tom, že otcova podpora se nepromítala jen do koupě potřebných závodních vozů. Když papá Watson zjistil, že jeho synáček ve škole plave, nezvyšoval hlas a vzal ho do rodinného podniku jako prodavače automobilů. To bylo Johnovi šestnáct a jako další specifický projev přízně dostal sportovní Austin-Healey (se kterým vyhrál první handicapový závod) a poté vůz Crosslé. Po nutném sbírání zkušeností, v nichž ale John neopomněl vyhrávat, se v roce 1967 dočkal zajímavého "dědictví": získal monopost Brabham BT14/16, který před ním sedlal v F2 sám "Black Jack" Brabham a vyhrával pomalu co se dalo. John nahradil motor Honda agregátem Forda vymetal různé závody nižších kategorií, aby si zajistil irský titul ve volné formuli (1967). V dalším roce se spojil s Gerry Kinnanem, ale ani přechod na Lotus 48 F nebyl postupem vpřed. Až přišel Thruxton 1969 a ve skutečném závode F2 Watson překvapil nebojácným výkonem, kdy zdolal mnohem zkušenější piloty Regazzoniho a E. Brambillu. Jenže stačila chvíle nepozornosti, zablokovaná brzda a předčasný konec na louce.
Čas bolestí a zlomenin
Aby měl John nějakou šanci, sáhl otec na rodinné úspory a pořídil svému potomkovi nový Brabham BT30. Watsoon opravdu zrychlil, ale to se mu také mohlo šeredně vymstít. V Rouenu mu praskla pneumatika a monopost po šesti nárazech na hrazení vypadal jak zmačkaná krabička od sardinek. Johna vytáhli se zlomeninami ruky a obou nohou, takže na delší dobu mohl na závodění přestat myslet. Dokonce zvažoval, že se motorsportem skončí - peníze se rozkutálely a žádné angažmá nebylo v dohledu. Nakonec mu pomocnou ruku podal krajan John Crosslé, který ho nechal otestovat svůj nový vůz. Watson si nevedl špatně a rozhodl se pokračovat ve své kariéře.
Přes nepříliš známou značku TUI se dostal opět do F2 na Chevronu, ale také si vyzkoušel poprvé vůz F1. Byl to sice nepovedený "německý sen" Eiffeland, ale v dublinském Phoenix Parku s ním John urputně bojoval s Alanem Rollinsonem (Lola) a nebýt defektu spojky, mohl i vyhrát. Podruhé, už značně upravený eiffeland osedlal v nemistrovském World Championship Victory Race v Brands Hatch - a dojel šestý. Tento výkon upoutal nejen Bernie Ecclestonea, který poté tento raritní vůz získal, ale i šéfa týmu Goldie Hexagon Racing Paula Michaelse, v jehož barvách Watson startoval.
Plán byl absolvovat sezónu 1973 s brabhamem, ale v Závodě šampionů na Brands Hatch "Wattie" havaroval a ono sedmé kolo se mu málem stalo osudným - opět zlomeniny nohou a čtyřměsíční rehabilitace. Nakonec se dal dohromady, aby debutoval v Grand Prix Velké Británie, která proslula hromadnou nehodou na konci úvodního kola. Té se John vyhnul, ale závod absolvoval na samém konci startovního pole a po 36. kolech odpadl. A tehdy pronesl onu větu, která ho o tři roky později proslavila: "Nebudu se holit, dokud v F1 nevyhraju!"
Po dalším sporadickém startu se Goldie Hexagon Racing Team s Brabhamem BT42 vrhl po hlavě do sezóny 1974 a Watson se na podmínky soukromého týmu vyšvihl hodně vysoko. Pravidelně dojížděl, v Monacu poprvé bodoval a blýskl se v Itálii, kde zajel vynikající trénink. Bohužel přitom havaroval, ale unešený Ecclestone poskytl Johnovi tovární typ BT44 a Watson dojel na čtvrtém místě!
Cesta vzhůru... i dolů
Michael poté z finančních důvodů dále v F1 nepokračoval, ale Watson si mohl vybírat. Jenže ani BRM, ani Surtees neskýtaly Severoirovi přílišné naděje - nakonec si John, jehož tvář zdobil mužný vous, vybral "Big Johna" Surteese. V jeho žlutém TS18 zažíval něco jako nemistrovské prokletí. Ve všech třech závodech mimo šampionát totiž dojel v první šestici, v závodě šampionů dokonce druhý! Co to ale bylo platné, když Surteesův tým potýkající se s nedostatkem financí defiloval spíš v druhé polovině závodního pole. Situace došla tak daleko, že pro německou Grand Prix zapůjčil Surtees Watsona Lotusu (odkud utekl Jacky Ickx), ale po GP Itále bylo u Surteese lidově řečeno vymalováno.
Ne nadarmo se říká, že štěstí jednoho roste ze smůly druhého. Po tragické smrti Marka Donohuea (o události můžete číst zde) mu manažer americké stáje Penske Heinz Hoffer nabídl místo po zahynulém Markovi. John se prezentoval dobře, spokojenost byla na obou stranách, takže spřežení Penske-Watson mohlo vyrazit do roku 1976.
Zpočátku sezóny 1976 to nevypadalo, že by se Watson o své vousy musel bát. Jenže s nástupem nové konstrukce PC4 začal John útočit na stupně vítězů a pak se to stalo - právě v Rakousku, kde Penske rok předtím ztratil Donohuea, Watson překvapivě vyhrál. Navíc se poprvé postavil i do první řady, což prý způsobil jeden mechanik, kterému se nechtělo čekat na kontrolní převážení vozu. Prostě objel frontu monopostů a Watson s vozem vyrazil na trať, aby vzápětí, při nadějně rozjetém kole, uviděl černou vlajku a musel znovu na převážení. K jeho cti nutno říci, že než aby mechanika zabil, zdravě se naštval a dosáhl do té doby nejlepší startovní pozice. A na večerní banket už se dostavil hladce oholen.
Kudy kudy cestička...
Výsledky byly nadějné, ale Penske nevyzpytatelný. Krátce před zahájením sezóny 1977 prostě zcela nečekaně prohlásil, že dále v F1 pokračovat nehodlá. Watson byl náhle bez práce, ale zorientoval se velice rychle - využil dohadů o kontraktu mezi Ecclestonem a Regazzonim a nabídl se Malému Napoleonovi značně levněji. A na peníze Bernie vždy slyšel.
Jenže jako určitý trest prožil Wattie sezónu jak ze špatného snu. Stíhaly ho poruchy, nezaviněné kolize, absence štěstí a když už všechno fungovalo, buď si při volbě pneumatik zariskoval a vybral si zcela špatně, nebo mu jako při GP Francie těsně před cílem došlo palivo. Ecclestone to tehdy komentoval: "Taková smůla už opravdu není možná. Snad by bylo lepší vzít revolver a prohnat si kulkou hlavu. Ale vsadím se, že kdybychom to chtěli udělat, selže nám spoušť." Dokonce druhý pilot Hans-Joachim Stuck, který nahradil tragicky zesnulého Brazilce Pace, na tom byl bodově lépe. Malou útěchou mohlo pro Johna představovat první pole position v Monacu a fakt, že šestkrát startoval z první řady
Další problém pro Severoira představoval příchod Niki Laudy, neboť bylo jasné, že Rakušan bude mít prioritu. Přesto se nedá říci, že by si výrazně pohoršil, z hlediska výsledků se ročník 1978 nedal s předchozím srovnat. Jenže Wattie cítil, že Laudovu pozici neohrozí, navíc se Ecclestone stále více zajímal o mladý talent jménem Nelson Piquet. Watson se tak rozhodl zamířit k McLarenu, odkud odcházel Hunt. A první závod dopadl nadmíru dobře, třetí místo v Argentině 1979 však bylo vykoupeno osočením ze zavinění postartovní nehody, při níž utrpěli drobnou zdravotní újmu Scheckter a Piquet. Watsonovi dokonce hrozilo podmínečné vyloučení z dalšího závodu, ale tentokrát nejspíš zapůsobila jeho přátelská a skromná povaha; postavili se za něj všichni piloti, takže z toho nakonec byla jen důtka.
Jak blízko je ke dnu a k hladině
Konstruktér McLarenu Gordon Coppuck si nedokázal poradit s problémem zvaným wingcar, takže tým výsledkově klesal níž a niž. A Watson nadále ztrácel "lauf", v roce 1980 byl dokonce porážen nováčkem Alainem Prostem a v Grand Prix Monaca se vůbec poprvé ve své kariéře nedokázal kvalifikovat. Proto se začalo spekulovat o jeho přesunu do americké série Indy Car, ale nic z toho nebyla pravda. Každopádně se ale před závěrem sezóny vznášely v paddocku zvěsti, že Watsonova kariéra se možná chýlí ke konci.
Přišel rok 1981, spojení McLarenu s Dennisovým Projectem Four a Wattie jako by najednou chytil druhou mízu. Jestliže od GP Argentiny 1979 musel čekat 33 Grand Prix, než se znovu postaví na stupně vítězů, najednou to šlo jak v pohádce: ve Španělsku třetí, ve Francii druhý a na domácí půdě? Hádáte správně - John se vyhnul kolizi trojice Villeneuve, de Cesaris a Jones ve třetím kole a k nadšení britského publika podruhé ve své kariéře zvítězil.
Když se štěstí unaví...
Nadšené zmrtvýchvstání však zkalila informace na konci roku - do McLarenu si to namířil navrátilec Lauda. Wattie však podruhé odmítl tahat za kratší konec a v tragické sezóně, poznamenané dohady, diskvalifikacemi, smrtelnými nehodami a úbytkem favoritů srdnatě bojoval s týmovým kolegou o svůj velký sen. Vyhrál v Belgii a premiérové Grand Prix v Detroitu, ale pak přišla série čtyř závodů, v nichž si John musel do kolonky výsledek zaznamenat křížek značící odpadnutí.
Před posledním závodem byly karty rozdány jasně - Watson by musel vyhrát a jeho největší soupeř Keke Rosberg vyjít bodově naprázdno, aby se titul stěhoval k McLarenu. Na parkovišti v Las Vegas začínal Wattie až z jedenáctého místa, kam po nepovedeném startu klesl, ale umíněně se prodíral vpřed, až se usídlil na druhém místě. Jen druhém, vedoucí Michele Alboreto byl před ním o téměř půl minuty, navíc Rosberg jistil pátou pozici. Velká šance prošuměla Watsonovi mezi prsty, navíc John nějak začal cítit, že jeho pozice v McLarenu začíná být nahnutá.
Potvrdilo se to v následující sezóně, kterou tým vysloveně obětoval přípravě na frontální útok s turbomotorem TAG-Porsche. A veterán Watson stále více cítil, že skončí jako neoslovená dívka na plese. Do toho přispěla i určitá licitace, zda si má klást zvýšené nároky, protože v té době patřil mezi nejzkušenější piloty, kteří by si mohli vybírat. Nakonec ale všechno vzalo rychlý spád - rozladěnost u Renaultu, kde v roce 1983 nedobyli takřka povinný titul mistra světa, se svezla na Alaina Prosta a malý Francouz po drsné výměně názorů zamířil tam, kde začínal. A tím pádem nebylo pro Watsona místo. Účastník 151 Grand Prix ještě zkusil zoufalý tah a veřejně si postěžoval na jednání týmu, ale to už nemohlo nic zvrátit.
Bomba nevybuchla
Ještě v roce 1985 se objevuje Watsonovo jméno na soupisce Tolemanu, ale nakonec z toho nebylo nic - manažer týmu Alex Hawkridge tak dlouho spekuloval o dodavateli pneumatik, až na tým nezbyly žádné. Watson se s F1 rozloučil záskokem za zraněného Niki Laudu v Grand Prix Evropy v britském Brands Hatch. Symbolicky se mu tak vlastně splnil sen o pilotování vozu se startovním číslem 1, i když ho pouze zdělil po Laudovi. Po téměř dvouleté pauze se kvalifikoval do 11. řady po bok exmistra světa Alana Jonese a dokázal dojet sedmý.
Watson po odchodu z F1 zkoušel ještě sportovní vozy, sedmkrát se objevil na slavných 24 hodin Le Mans a v sezóně 1987 si zopakoval stříbro, na této příčce s Janem Lammersem na Jaguaru Silk Cut zakončil šampionát sportovních vozů, když vyhrál tři závody. Potom se přesunul za mikrofon, kde zúročil své znalosti, vystřídal stanice Eurosport (1990-1996), ESPN a nakonec zakotvil u BBC, kde se jeho doménou stala série BTCC. Pro F1 občas píše komentáře a nadále se objevuje za mikrofony různých stanic při rozličných závodech, nezřídka při pátečních trénincích F1.
K době, kdy měl na dosah mistrovský titul, se Wattie vyznal následovně: "Bylo by přece hezké, kdyby člověk v novinových zprávách našel místo informací o pumových útocích v Belfastu také něco o automobilových závodech." Možná měl na mysli explozi radosti, že mistr světa se rekrutuje z právě z Belfastu. Leč severoirská bomba v F1 nevybuchla ani v roce 1981, ani o osmnáct let později, kdy o titul usiloval Eddie Irvine.
Nemiloval kondiční přípravu, nebavily ho sporty, ve kterých neměl soupeře nebo protihráče. Nemusel být středem pozornosti, nevyhledával večírky, společenský život mu nic neříkal. Bavil ho hokej, tenis, jako každého Brita golf, ale také šachy a moderní hudba. Uznával jedinou literaturu - motoristickou. Dnes se tento málem zapomenutý vicemistr světa dožívá kulatých 70. let. Na dálku mu gratulujeme i ke všemu, čeho v motoristickém sportu dosáhl.