Okruh fanoušků F1, jimž slovo historie nezní jako nadávka nebo důvod k posměchu, si jistě vzpomenou na 70. léta, kdy značka Hesketh jako raketa vystřelila vzhůru, aby další tři roky paběrkovala a skončila v zapomnění dějin, tedy pro většinu motoristických příznivců. Většina ji určitě bude spojovat s Jamesem Huntem, jenž s patronem Lordem Heskethem onu bláznivou partu vytáhl k slavnému vítězství v Holandsku 1975.
V době, kdy nehodami provázený James vstupoval do F1, zahájil svou kariéru vítězným závodem na Ford Escort México tehdy osmnáctiletý Rupert Arnold Keegan (26. 2. 1955). Úspěchy ho rychle vynesly do Formule Ford 1600, odtud putoval do F3, kde bojoval o první vavříny na voze March 743 Toyota, ovšem auto bylo tak mizerné, že vzal zavděk osvědčeným Chevronem. Nenechal se odradit několika nehodami a v roce následujícím už svádí plnohodnotý souboj se soupeři jak v šampionátu BP Super Visco, tak v mistrovství vypsaném pro vozy F3 společností Shell. V prvním případě devětkrát vítězí a stává se šampionem, v druhém se musí sklonit před jediným a největším soupeřem Brunem Giacomellim, o čemž rozhodla vzájemná kolize v posledním závodě ročníku 1976.
Hesketh díky de facto majiteli Anthony „Bubbles“ Horsleyovi přežil rok 1976 a dokonce zůstal mírně v černých číslech. Proto se stáj rozhodla pokračovat a týmový manažer Dave „Beaky“ Sims si Keegana všiml: „Mysleli jsme, že Rupert bude mít v F1 velkou budoucnost. Měl pozitivní přístup a neváhal bojovat s vozem, jenž prakticky neprocházel žádným vývojem. A tehdy se vozy F1 měnily hodně rychle.“
Facky a úspěchy
Hesketh s Keeganem začal sezónu 1977 nemistrovským Závodem šampionů a Rupert se tu předvedl hned několika souboji se zkušenými harcovníky Oliverem a Regazzonim. V mistrovských závodech neměl vůbec žádný problém s kvalifikací a zatímco druhý pilot Ertl se záhy svého místa vzdal a Hector Rebaque na třetím, zakoupeném voze marně usiloval o přijatelné časy, Keegan prokazoval své kvality. Poznal ale také odvrácenou tvář závodění - na Hockenheimringu bojoval o pozici s Brazilcem Ribeirem a ten ho nešetrně vyrazil z trati. Po závodě si s ním šel Brit vysvětlit otázky a došlo dokonce na facky. Hned v následujícím závodě zajel svůj vůbec nejlepší výsledek - na Österreichringu skončil sedmý těsně za Jochenem Massem na McLarenu.
Protože finance u Heskethu byly zásadním problémem, přijal Keegan nabídku k angažmá od Johna Surteese, jenž se tehdy stále řadil k lepšímu průměru. Prožil ale jedno velké zklamání a sezóna 1978 se proměnila v sérii defektů, havárií a marných kvalifikací. K dovršení všeho si Rupert v zahřívacím kole GP Holandska po havárii zlomil ruku a byl ze hry. „U Keegana jsem udělal chybu. Počítal jsem s tím, že jako Brit bude klidný a rozvážný, ale zklamal mě ve všech směrech,“ popsal jeho angažmá ,Big' John Surtees, jenž na konci roku svůj tým F1 rozpustil.
Aurora nebyla k ničemu
Ve Velké Británii se krátkodobě těšil zájmu šampionát ojetých vozů, takzvaná „druhá liga“ F1, nesoucí název podle firmy Aurora, výrobce modelářských autodrah. A zde se Keegan opět našel - na starším Arrowsu A1 pod hlavičkou týmu Charles Clowes Racing porazil dalšího adepta na titul Davida Kennedyho na Wolfu a s pěti triumfy se stal celkovým vítězem. „Dodnes nechápu, proč tenhle triumf jeho kariéru v F1 znovu nenastartoval. Jezdil proti několika dobrým jezdcům a vždy byl ve špici. Všichni jsme si mysleli, že ho vezme nějaký lepší tým F1. Potřeboval ho, aby se dostal do formy. Opravdu si myslím, že měl talent a mohl skončit mnohem výš,“ pokračuje Sims, jenž s Keeganem spolupracoval i v šampionátu Aurora.
Misto toho se pouze objevil v druhé polovině roku 1980 na Williamsu provozovaném týmem RAM, ale byla to spíš horská dráha, jednou se nekvalifikoval, podruhé dojel do cíle a tak se to střídalo. V roce 1981 žádný tým Keegana na soupisce neuvedl a poslední záchvěv kariéry v F1 znamenala poslední třetina roku 1982, kdy nahradil u týmu March zraněného Jochena Masse. S prestižní kategorií se definitivně rozloučil na parkovišti hotelu Caesar Palace dvanáctým místem.
Byl to svým způsobem lajdák
Keegan už v roce 1982 jezdil sportovní vozy s Guy Edwardsem, od něhož nejenže převzal zmíněný Hesketh i s polonahou dívčinou na kapotáži avizující reklamu na pánský časopis Penthouse; Edwards jako opravdu schopný agent mu pak dohodil ještě některé sponzorské kontrakty. V onom roce 1982 spolu v Le Mans na na Lole T610 za přispění Nicka Faureho odstoupili po sedmi hodinách, ale o rok později v týmu Johna Fitzpatricka opět s Edwardsem dojeli na Porsche 956 na pátém místě. Odskočil si i nakrátko za oceán do CART, ale štěstí zkusil čtyřikrát - po třech startech v roce 1985 se rok nato nekvalifikoval do 500 mil INDY a tím jeho kariéra de facto skončila. Následující starty ve sportovních vozech a dva pokusy o restart v CART už byly jen epizodní. Diváci ho však pravidelně mohli vídat v tradičním podniku Festival of Speed at Goodwood.
„Jeho problém spočíval v tom, že se nezajímal o budoucnost. Vždy ho zajímala jen přítomnost. Technicky nijak nevyčníval, jeho zpětná vazba byla minimální. Když jsme mu řekli, že má problémy v té či oné zatáčce, jen utrousil: »Ale co, to bude v pořádku«. Jednou třeba nepřijel na testování s Arrowsem v Auroře a tvrdil, že se mu porouchalo auto. Moc bych nedal za to, že jeho absenci způsobila nějaká oslava předchozího večera. To byl celý Rupert - rád se bavil,“ vzpomínal Dave Sims.
Neprávem zapomenut
Absolvoval „jen“ 25 Grand Prix a ač nezískal ani bod, dle současného hodnocení by za šest výsledků v TOP 10 měl na kontě 15 bodů, což je výsledek, o jakém se Sargeantovi či Latifimu jenom snilo. Je také dobře známá historka, jak před GP Rakouska 1977 byl dvakrát lapen strážci pořádku, protože na běžné komunikaci jezdil stylem jako na trati. Podruhé ho musel Horsley s naditou peněženkou vyplatit na kauci, aby jeho svěřenec mohl startovat. A tehdy zajel svůj nejlepší výsledek. Ona paralela úspěchů s šampionem Huntem se přetrhla až po jejich první sezóně v F1 - Jamese vystřelila k vavřínům, Keegan od té doby jen klesal.
Jeho otec Mike Keegan byl členem posádky bombardéru RAF, v němž za II. světové války vyrážel na mise nad německé území. Už v mírové době založil malou dopravní leteckou společnost British Air Ferries se základnou na letišti Southend. Rupert byl nejen divizním ředitelem BAF, ale na svých vozech samozřejmě rodinný podnik propagoval. Jak dokládají některé zprávy, Hesketh se pro něj rozhodl i proto, že díky sponzorské smlouvě dopravovala BAF vozy na místo konání Grand Prix, takže stáj de facto neplatila cestovní výlohy - navíc Rupert občas usedl osobně za „knipl“ dopravního stroje. Tento „nejrychlejší letecký ředitel“ se v posledních letech potýkal se zákeřnou chorobou. Podlehl jí 23. září 2024, ale jeho památka by měla navždy zůstat zachována.
Omlouváme se, že tentokrát nenajdete v článku žádné foto zmíněného pilota. Agentury však za jediný snímek požadují kolem 500 €, proto čtenáře poprosíme, aby se na zesnulého pilota podívali případně na nějakém webovém portálu.