Jak už to tak bývá, tři tituly mistra světa mohl získat někdo docela jiný. Stačilo málo, aby byla rodina důslednější a Andreas Nikolaus Lauda (22. 2. 1949) mohl skončit jako úředník, řemeslník, kdokoli, ale určitě ne pilot F1. Asi by se těžko prosadil do světa vědy či finančnictví, protože sám říkal, že mu škola příliš neříkala a jeho známky byly značně křivolaké. Jestliže se dočkal maturitního vysvědčení, pak to bylo spíš důkazem jeho vůle než studijního nadání.
Jak sám ve svých vzpomínkách uvedl, poprvé si zkusil své umění za volantem ve dvanácti letech, ovšem jenom na zahradě a s nevalným úspěchem. Měl doma určitý vzor v podobě strýce, který ale záhy musel jezdění na motokárách odpískat, protože mu v tom bránilo společenské postavení. Niki na takové věci nebral ohled a dost mu to jeho cestu na piedestal zkomplikovalo, protože rodina dokázala v určitých chvílích uplatnit svou moc. Rozhodně vídeňská Lauda family nepatřila k těm, kteří žijí z ruky do úst a kdyby si syn vybral jinou zálibu, určitě by byl hojně podporován. Ale motorsport - kdepak, tudy cesta nevedla.
Lauda tedy zvolil cestu sobě vlastní a typickou. Prostě si na závodění půjčil a doufal, že bude opravdu dobrý a ze startovného a výher všechno včas vrátí. Zdá se to neuvěřitelné, že podobný způsob zkoušel od "školní" formule Kaimann V přes cestovní vozy (díky tomu jsme ho mohli vidět i na brněnském okruhu) až do Formule 1. Přes rodičovské snažení, kteří mu dokázali zhatit jeho úvěrovou politiku, se nakonec dostal po velkých složitostech až do týmu March. Po epizodním startu v GP Itálie si zaplatil sezónu 1972, ovšem jediným kloudným výsledkem bylo upozornění, že Herdova konstrukce March 721 X je nefungující zrůdnost. Už tady se objevily jeho technické schopnosti, ovšem Max Mosley mu po roce vystavil výstupní list - později prohlásil, že netušil, jaký poklad v týmu měli.
Před dalšími řádky je třeba varovat všechny čtenáře, kteří berou jako zásadní film Rush (Rivalové), že skutečnost se od něj ve spoustě věcí liší. Už třeba rok 1973 - pověst o Nikiho peněžních eskapádách se dostane až ke sluchu sira Louise Stanleye, takto zástupce šéfa týmu BRM. Ačkoliv "Big Lou" neměl s Rakušany příliš štěstí, zdánlivě movitý Vídeňák se mu hodí do týmu. Přitom Lauda vytloukal kámen kamenem a opravdu neměl finance pod kontrolou. Navzdory tomu bylo jasné, že je to jeho poslední šance, jak se prosadit a neskončit v F1 poté, co sotva začal. Právě se mu shodou okolností podařilo překonat své dva největší rivaly v boji o rakouské dědictví po Jochenu Rindtovi - Dieter Quester odmítl cpát do závodění peníze a F1 jich vyžadovala opravdu hodně, Helmut Marko po zranění v Clermont-Ferrand přišel o oko a tudíž se musel vzdát kariéry v nejprestižnějších kategoriích.
Lauda si zkusil všechny strasti nájemného pilota a Stanley mu neustále otloukal o hlavu jeho neúspěchy. Nasadil na něj i strašáka jménem Vern Schuppan. "Pořád mi ho připomínal a dával mi najevo, že jenom luskne prsty a tenhle Australan mě vystřídá!" Přišla však GP Belgie a Lauda mohl dojet třetí, jenže těsně před cílem musel k mechanikům doplnit palivo, takže z toho bylo jen páté místo. A následující GP Monaka se stala jeho představením, když se dokázal opět dostat na třetí místo. Není důležité, že nakonec za něj rozhodl rozsypaný diferenciál, podstatné bylo, že mu Stanley nabídl skutečnou smlouvu do konce roku 1974.
Lauda se pak rychle vžil do role šéfa: proháněl mechaniky, urgoval nedostatky u vedení a zkoumal, co a jak zlepšit. Jenže prostředí BRM skomíralo, Regazzoni rezignoval a Beltoise byl příliš slušný. Nakonec to vzdal i Lauda a když se mu pootevřely dveře do Maranella, neváhal. Návštěva Ferrari ho přesvědčila, že to je směr, kterým musí kráčet. Mimochodem, o jeho angažmá u "rudých ořů" panují dvě verze - podle jedné si ho vyhlédl Luca di Montezemolo a Niki svým doporučením zařídil návrat Claye Regazzoniho k Ferrari. Švýcar zase tvrdil, že už od GP Rakouska měl místo u Ferrari jisté a byl to on, kdo Laudu commendatoremu "dohodil". Bohužel na přesné znění už se nezeptáme ani jednoho...
V první sezóně u Ferrari Niki vyhrál dva závody, ale také trestuhodně chyboval v GP Velké Británie, kde přišel o možný triumf kvůli odkládání výměny pneumatiky, z níž ucházel vzduch. Známá byla i jeho týmová roztržka v Monaku a konflikt s Regazzonim, zrovna tak zbytečná havárie na Nürburgringu. V zákulisí si však Niki budoval renomé a zajímal se o věci nad rámec svých povinností. Pronikl třeba do tajů značení pneumatik a zcela změnil testovací program týmu. Do jeho doby také piloti neměli zvláštní fyzickou přípravu - Lauda ve spolupráci s Willy Dunglem vytvořil speciální tréninky. Není divu, že v roce 1975 ve spojení s vozem Ferrari 312T mohlo Maranello po 11 letech oslavit mistrovský titul.
Rok 1976 byl rozpitván do sebemenších detailů, ostatně zmiňovaní Rivalové ho mají jako středobod svého děje. Dost věcí bylo jinak a třeba pověstná Laudova havárie s traktorem se do filmu nevešla. Rozhodující však byla nehoda v úseku Bergwerk a následné shánění drobných Cháronovi na převoz přes říčku Styx do říše mrtvých. Niki se však vzepřel temnotám a jako Fénix vzlétl z popela - to doslova. Na co běžný smrtelník potřebuje měsíce zvládl Niki za 42 dní. Popálený a s bolestmi se pokusil uhájit svůj náskok před Huntem a opětovně získat titul. Nakonec mu chyběl bod - kdo ví, třeba se skrýval právě v Long Beach, kde se Regazzoni nadechl k jednomu ze skvělých výkonů a Lauda musel brát jen druhé místo. Nebo třeba omilostněný Hunt ve Španělsku, kde jeho auto rozměrově neodpovídalo předpisům. Ten Hunt, se kterým na rozdíl od Rivalů Lauda nacházel společnou řeč, vyráželi na lyžařské výlety do Alp a vůbec si rozuměli. Pokud jejich týmy válčily, oni maximálně nebyli tak srdeční, ale nikdy mezi nimi nebyla nenávist - žádné nadávky či intriky.
Málokdo předpokládal, že Lauda bude opět oním computerem schopným vítězit. V roce 1977 to dokonce chvíli vypadalo, že ho Ferrari posune za Reutemanna. Niki však vybojoval titul č. 2 a zároveň hodil Ferrarimu smlouvu k nohám. Zda tím odhodil i další titul? To se nikdy nedozvíme, každopádně Niki opět ukázal, že je svůj a nebude se ohlížet doleva či doprava. V Brabhamu sice vyhrál dva závody, ale vždy se bude připomínat, že jeden byl s kontroverním Brabhamem BT46B zvaným "vysavač" (Švédsko), druhý v Itálii byl poznamenán trestnou minutou pro Andrettiho za předčasný start. A když o rok později Brabhamy zabředly do experimentů, díky nimž se jim začalo říkat "lokomotivy", Lauda prostě v předposledním závodě sundal v tréninku kombinézu a prohlásil známou větu, že ho ježdění dokolečka nebaví. Sbalil si tašku a odešel...
Můžeme rovněž hledat informace o jeho lásce k létání a vznik Lauda Air, která ho provázela drahně let. S přehledem odrazil uštěpačné poznámky, že se v roce 1982 do F1 vrátil kvůli hrozícímu bankrotu aerolinek - prokázal předvídavost a odhadl "kosmický věk" McLarenu, jenž po příchodu Rona Dennise začal stoupat ke svému úžasnému období. Zpočátku Lauda tahal za kratší konec, ačkoliv v roce 1982 měl možnost bojovat o titul (byť to byla spíše teorie a počtářské hříčky). Po přechodu na pohonné jednotky TAG Porsche turbo v roce 1984 vybojoval duel s nastupujícím Prostem a potřetí zasedl na trůn. Snad měl skončit hned po posledním závodě sezóny v Portugalsku, ale to už neřešme. Rok 1985 byla labutí píseň v F1 ze závodní sedačky.
Bylo nemyslitelné, aby se Niki Formule 1 vzdal, proto jsme ho vídali dlouhá léta v různých funkcích a na rozličných postech. Dokonce se jeden čas spekulovalo, zda si neudělá vlastní stáj. Bohužel s přibývajícími roky ho začalo stíhat zdraví, jako by si zubatá s kosou řekla, že co se jí nepovedlo na Nürburgringu, tentokrát už nepodcení. Série operací, naposledy transplantace plic, to všechno byly rány, které Laudovi ubíraly sil.
Byl vždy přímý a jeho výroky bavily širokou veřejnost, méně už ty, kterým byly určeny. Známé byly jeho půtky s konstruktérem Ferrari Maurem Forghierim, ve své knize Protokol (u nás vyšla jako Mé roky s Ferrari) se pustil jak do Regazzoniho, tak do Enza Ferrariho. Renault poctil známým výrokem, že jestli s přeplňovaným motorem někdy vyhraje, tak sní koště. Trefil se však ohledně neúspěšného Kauhsenu, o němž prohlásil: "Jestli tohle někdy bude jezdit, tak všichni ostatní musí být idioti." Po Sennově smrti a celém tragickém víkendu v Imole dokonce otevřeně prohlásil, že F1 jako taková nedává smysl.
Vídali jsme po jeho boku Marielle Reininghaus, kterou vystřídala Marlene Knaus (opět docela jinak, než tomu bylo v Rivalech). Nakonec se dočkal potomka po nemilé situaci, když jeho manželka, kterou si vzal potají po Grand Prix Kyalami, o dítě přišla. Otcem se stal v roce 1979, kdy si jeho kolegové zašpásovali na téma požehnaný stav paní Laudové. Do pokoje v Monaku mu propašovali umělou pannu v životní velikosti...
I akurátní Lauda zažil několik nepříjemných nehod - v roce 1973 na Nürburgringu vyletěl z trati a zlomil si zápěstí, sotva se dal dohromady, vypochodoval z trati v italské Parabolice a znovu si zraněné místo pochroumal. V dubnu 1976, krátce před svou nehodou s traktorem, testoval nový Ferrari ve Španělsku a po vlastní chybě vyletěl z trati. Do hlavy ho zasáhl sloupek a tehdejší obhájce titulu si z nehody odnesl otřes mozku. Opět Španělsko a rok 1977, kdy mu bez varování prasklo žebro, takže musel závod vynechat, přesto si zajistil titul mistra světa.
O Nikim by se dalo psát dlouhé a dlouhé chvíle. Rozpitvávat jeho přístup k závodění, spoustu jeho výroků, s nimiž jsme se na F1NEWS.cz setkávali, probrat skvělé rozhodování na trati i uzavřít věčné dilema, zda jeho návrat po havárii v "Zeleném pekle" nebyl předčasný a nestál ho titul, není opravdu potřebné. Lauda se do historie zapsal svými výkony, výsledky, třebaže nejsou v žádném směru rekordní. Dokázal však najít sílu k návratu, překonat strach a znovu jezdit na limitu. Tím se navěky zvěčnil ve Zlaté knize Formule 1. Obvyklé "Čest jeho památce" pak vyznívá příliš chudě, o to upřímněji je myšleno.