Vozy ještě ani pořádně neprojely cílem a už se na sociálních sítích objevily první dohady. Nejenom o zjevné Vettelově chybě, ale také o smysluplnosti závodění, když někdo někomu dává přednost a především o dvojím metru komisařů, kteří hodnotí špičkové piloty jinak než ty z hloubi startovního pole. Materiálu dost a značně výživného.
Jak to tak ale bývá, ono není nic natolik černobílého, abychom mohli jednoznačně říci, že ten či onen chyboval a vina padá nekompromisně na jeho hlavu. Pro mnohé fanoušky bude GP Německa 2018 závodem, ve kterém pilot Ferrari a domácí matador nezvládl jednoduchý manévr a skončil v bariéře. Jenže pamětníci zapátrají v paměti a dokonce mohou vylovit hned několik souvislostí. Ta nejzákladnější se bude obracet k roku 1995, kdy tehdejší obhájce titulu Michael Schumacher v 10. kole na trati v Imole nezvládl svůj Benetton na mokré trati a rovněž školácky havaroval. Tak proč by tohle nemohl udělat Vettel, jemuž se blahé paměti říkali MiniSchumi? Jistě, svůj první závod ještě v barvách Toro Rosso vyhrál na Monze rovněž v dešti, ale ona není mokrá trať jako mokrá trať. Ostatné se mu dostalo zastání i od Verstappena, tedy pilota, se kterým si asi Seb běžně nebude vyměňovat zdvořilostní SMSky.
Není to ostatně jediný případ, takzvaní "raimmasteři" jako Senna, Regazzoni, Schumacher či Ickx (přestože ten vždy tvrdil, že se mu v dešti nejezdí dobře) zajeli na vodou zalité trati excelentní závody - Senna v Portugalsku 1985, Ickx a "Rega" na Nürburgringu (1969 resp. 1974), ale i oni chybovali. U Vettela je celá situace poněkud komplikovanější v tom, že po loňském výpadku po letní přestávce se začíná mluvit opět o syndromu "titulu na dosah". On je to sakra rozdíl, odjíždět z rodné země s náskokem 15 bodů (to v případě, kdyby Hamilton dojel druhý a Vettel vyhrál) nebo ztrácet na druhou stranu bodů sedmnáct.
Dalším ožehavým tématem je - pokolikáté už - týmová režie. Téma věčné a stále komplikované. Už jsem několikrát dal najevo, že pokud takový krok není vysloveně zakázaný a v F1 máme skutečně týmy, pak se s pomocí "dvojek jedničkám", nebo lépe umístěným členům stáje musíme smířit. Ano, není to fér. Stejně tak není fér, že třeba ve fotbale přihrávají hráči kanonýrovi týmu, aby nastřádal co nejvíc gólů. Problém v Německu byl v tom, že pojetí týmových režií bylo v podání Mercedesu a Ferrari zcela odlišné. Maranellští měli na trati piloty v odlišné strategii, takže bylo i svým způsobem logické, že pokud Räikkönen pustí Vettela před sebe, tak tím vlastně prospěje týmu dvakrát: nebude zdržovat kolegu, jedoucího na jinak opotřebené směsi, ale nebude muset sám odolávat tlaku. Potud je vše v pořádku. Fanouškům se to líbit nemusí, ale jak už bylo poznamenáno, každý vůz byl v závodě v jiném režimu.
U Mercedesu je problém poněkud choulostivější - i tady měli piloti pneumatiky jiné kvality, ale už bylo zcela zřejmé, že výměna s ohledem na výjezd safety caru je nemyslitelná. A v tomto směru lze říci zcela bez pardonu - i když tým pochopitelně nechce, aby se opakovala turecká noční můra Red Bullu, případě letošní ázerbajdžánské memento téže stáje - že Bottasovi bylo dost možná ukradeno vítězství. Vítězství, na které jednoznačně měl, protože jeho obutí bylo novější. Navíc se na něm stáj podepsala ještě jednou, když poté, co dorazil do boxů, nebyli mechanici připraveni. Konspirátoři se ptají, zda to také nebyl záměr, aby se Hamilton přiblížil, ale to už bychom mohli stejně tak dobře otevřít případy 11. září, Titanicu, odborového předáka Hoffy nebo atentát na J. F. Kennedyho. Hamilton dostal po půl kole od restartu jednoznačnou výhodu a názory, že Bottas měl dost času, aby ho udolal, nepovažuji za relevantní. Kdyby se tohle stalo po dvou, třech kolech, prosím. Jinak ať si ale třícípá hvězda přestane hrát na lepší než ostatní a přizná mužně fakt, že skutečně šlo o to udržet Lewise v čele a nastřádat na Sebastiana dalších sedm bodů navíc.
A to ještě měli stuttgartští velkou kliku, že za zcela zjevné porušení pravidel nedostal Lewis nějaký trest. Tedy pokud nepočítáme nic neřešící napomenutí. Hamilton nebyl v tísni ani nedošlo k zásahu "vyšší moci", sám nakonec přiznal, že šlo o chybu ze strany týmu, který ho povolával do boxů. Evidentně porušil pravidlo o průjezdu pit-lane a zkoumat důvody, proč se tak stalo (pochopitelně jiná věc by byla, kdyby ho někdo vytlačil nebo se musel vyhýbat), je zcela irelevantní. Šlo zjevně o chybu kalkulace, špatné rozhodnutí - jak by se asi pánové od Mercedesu tvářili, kdyby komisaři na Silverstone pouze napomenuli Räikkönena s tím, že v dobrém úmyslu a pouze s mírně přehnanou aktivitou narazil do Hamiltona? Projděte si některé incidenty v poslední době, zejména ty, kdy piloti za pouhé přesáhnutí koly za boxovou čáru - a šlo kolikrát jen o centimetry - byli velmi citelně postiženi. A tady Hamilton získal zjevnou výhodu, protože průjezd boxy by ho stál opravdu hodně času.
Co je to však proti lidské tragédii, která postihla tým Ferrari. Nechci tu hodnotit morálně volní vlastnosti Sergia Marchionneho ani jeho přínos či případné zápory, které italské stáji přinesl. Svůj význam v její historii bezesporu měl a jeho náhlý skon, tak rychlý, že se až mozek této informaci vzpíral uvěřit, je skutečně plný smutku a úcty. Proto si myslím, že minimálně vzpomínka na tohoto muže je malou splátkou za to, co v oblasti motorsportu dokázal - a také chci věřit, že v jeho historii bude mít své pevné místo. Upřímnou soustrast Ferrari a před Sergiovou památkou se upřímně a hluboce skláním.