Silverstone je tratí těšící se oblibě u diváků, stejně jako u pilotů. U těch prvních to není až takové překvapení, zvláště když momentálně mají v nejužší špičce svého favorita. Však také mohlo široké auditorium jásat a těšit se nejlepšího možného výsledku, jakého jejich Lewis mohl v areálu bývalého letiště dosáhnout. Zato tváře příznivců Ferrari dostaly poněkud protáhlejší podobu. Komentáře byly plné hořkosti, zpochybňovalo se strategické pojetí, dokonce se hovořilo o skryté sabotáži. Ostatně jako vždy, když něco nevyjde jak má.
Bylo by zajímavé vyzpovídat fanoušky stáje se vzpínajícím se koníkem ve znaku, zda jsou kovaní v historii. Protože pokud ano, určitě si vzpomenou na událost před 43 lety. Psal se 20. červenec 1974, tedy nikoli přesně na den, ale Ferrari zažil na půdě Velké Británie něco podobného. Není až tak podstatné, že následné martyrium se odehrálo na Brands Hatch, také tehdy se spekulovalo, čím italská stáj urazila někoho "nahoře", že jí odepřel zasloužené vavříny.
Niki Lauda tehdy vedl od startu s naprostým přehledem a vypadalo to, že si připíše třetí triumf ve své premiérové sezóně v Maranellu. Leč ouha, nějakých osm kol před cílem začal pociťovat následky toho, čemu se mezi piloty říká "plíživý plattfuß". Pravá zadní pneumatika zjevně nebyla v pořádku, takže nastalo tíživé dilema. Především je třeba si uvědomit, že tehdy zastávka v boxech de facto znamenala obrovskou ztrátu - vždyť výměna pneumatik u špičkových týmů představovala nějakých 15 - 20 vteřin. Lauda si nebyl jist svým náskokem před druhým J. Scheckterem. On i tým váhal a snad doufal, že dojede do cíle. Realita byla jiná - šest kol před cílem ho zdolal zmíněný Jihoafričan, o další dvě kola E. Fittipaldi a pak další a další piloti - naštěstí zatím o kolo zpět. Když z pneumatiky byly už jenom cáry, usoudil computer Niki, že takhle to opravdu nepůjde a v předposledním kole zamířil do depa. A nastal malér číslo 2. Na konci pit-lane stáli lidé, kteří už očekávali konec závodu. Lauda se vůbec na trať nedostal a byl klasifikován se ztrátou okruhu až na 10. pozici.
Tisk si pochopitelně na celé události smlsl a Italové napsali, že "computeru nesmyslně praskla pojistka". Tým za svého pilota bojoval, podal protest a nakonec uspěl, ovšem zdaleka ne tak, jak by si představoval. Jury vzala v úvahu, že Niki byl v boxech zdržen, ale po zpětném posouzení mu přiřkla jen páté místo. Od té chvíle jako by se na Rakušana nalepila smůla a ve zbývajících pěti závodech sezóny neviděl ani jednou cíl.
Když se ještě přidržíme historie, tak jen o dva závody později - na území Rakouska v prostředí ještě původního Österreichringu - došlo i na druhého pilota Ferrari Claye Regazzoniho. I jeho devět kol před cílem postihl podobný problém jako Laudu v Británii, ale Švýcar zareagoval včas - ovšem bylo mu to celkem k ničemu. U Ferrariho už se zmatkovalo na nejvyšší úrovni: konstruktér Forghieri špatně vyhodnotil Clayovo gesto a místo výměny levé zadní pneumatiky začal jeho mechanik Giulio Borsari sundavat kapotáž, protože se domníval, že Rega má nějaký problém s motorem. Teprve když jeho kolega Ermano Cuoghi boucháním do pneumatik zjistil, kde je zakopaný pes, došlo k nápravě. Aby toho ale nebylo málo, ing. Caliri odpovědný za koordinaci mechaniků začal zběsile rozhazovat rukama, což Regazzoni pochopil jako pokyn k odjezdu. Vůz však ještě dlel na zvedácích a roztočené zadní kolo vyletělo z nápravy a vydalo se na vlastní pouť. Než bylo polapeno a umístěno tam, kam patřilo, utekla celá minuta. Místo na druhém místě dojel Clay pátý a ony čtyři body mu pak citelně chyběly...
Tolik specifické historické ohlédnutí - podobných případů bychom našli nejen u Ferrari plno. Pneumatiky jsou zkrátka osobitou součástí závodního sportu a čas od času nám podobné případy nabídnou. Stačí vzpomenout opět na Silverstone roku 2013 - když se zeptáte Hamiltona, Péreze či Vergneho na jejich pocity, asi dodnes budou cítit lehké mrazení v zádech, a vůbec není podstatné, že jejich potíže nebyly nakumulovány do posledních kol.
Když protentokrát uzavřeme historii a podíváme se zpět do roku 2017, je zajímavé, jak se pomalu začíná hovořit o překlápění šampionátu ve prospěch Mercedesu. Do jisté míry je zřejmé, že u Stříbrných šípů přiložili pod kotel a výsledkem je bodová ztráta Hamiltona na Vettela, což je de facto nic. Je pravda, že pokud se podíváme do roku 2015, tak Ferrari předvedlo v Maďarsku velice dobrý výkon a nebýt Räikkönenových potíží, mohlo pomýšlet i na double. Ovšem můžeme položit rovnítko mezi sezónu předminulou a současnou?
Nemáme jen témata závodní: světem F1 od středy hýbe rozhodnutí FIA o definitivním zavedení ochrany kokpitu. Funkcionáři se hájí bezpečností a faktem, že jde o to nejlepší, co bylo prozatím pro ochranu hlavy uděláno. O názoru na Halo koncept už se toho napsalo tolik, že by Dumasovy Děti revoluce bledly závistí. A nezbývá než zopakovat: nikdo nemá zájem na tom, aby byli piloti vystavováni zbytečnému riziku. Stejně tak ale můžeme argumentovat tím, co už bylo vysloveno mnohokrát - čím bude F1 výjimečná, když bude sterilní a prostá právě onoho rizika, které ji povyšuje, může Liberty Media vymýšlet show na n-tou, ale diváci budou postupně odpadat. Vím, že někteří čtenáři nemají rádi příměry, ale je to něco podobného, jako kdybychom se v hokeji vrátili před rok 1969, kdy byla povolena hra tělem po celém kluzišti. Jestliže zavřeme piloty do kukaní, může to znamenat precedens, který vozy postupně zbaví křídel (jak je nebezpečné, když upadne), nezakrytých kol (nedej přírodo, aby se náhodou zahákovala) a tak bychom mohli pokračovat. Ona přehnaná starostlivost škodí nejvíc. Nedělejme si iluze, F1 je dnes co do nebezpečí na hony vzdálená jiným sportům, ve kterých se opravdu riskuje. Stačí se podívat na končící Tour de France - jakou ochranu asi má cyklista, řítící se z kopce rychlostí, která při kontaktu se svodidly u silnice rozhodně neskončí jen odřeninami?
Když jsem do světa F1 vstupoval, vzhlížel jsem k pilotům s úctou téměř nábožnou. Oni si byli vědomi toho, že riskují životy a díky tomu měli kolem sebe určitou aureolu - nikdo je nenazýval hazardéry, snad jenom v politicky laděných článcích se k tomu někdo snížil. Pokrok dozajista zastavit nelze, ale zrovna tak nelze chtít, aby se lidstvo zbavilo touhy překonávat určité hranice. Můžeme posadit piloty do polstrovaných, superbezpečných vozů, ale pak mi uniká smysl takového počínání. To už je můžeme přenést rovnou do herního průmyslu a jezdit s nimi sami. Udělat celosvětové klání a v závěru se u dvaceti simulátorů sejít v nějakém honosném sídle. Pak si ale rovněž asi nejeden fanoušek položí otázku, proč berou piloti F1 takové sumy. Dál to asi netřeba rozebírat, pokud právě onen nadstandard v podobě usednutí za obrazovku a do reálného vozu bude stále menší.
Máme za sebou závod, který měl obrovské entrée v podobě akce F1 Live London. Pro mnoho fanoušků je to skutečně zážitek, stát pár metrů od vozů, vnímat jejich rychlost a sílu. Zpochybňovat podobné akce by bylo téměř svatokrádeží, ale nechť se na mě ctěné auditorium nezlobí, pořád mi to připomíná tak trochu Holiday on Ice nebo představení slavných Harlem Globetrotters. F1 pro mě vždy byla, je a bude závodní záležitostí. Nehodlám se bránit promoakcím, marketing je věc důležitá a potřebná, ale pořád to bude jen doplněk. Samotné závody, pokud budou nudné a sterilní, to nijak nezachrání. Možná se mýlím, ostatně je to lidské, ale po více než čtyřech desítkách let intenzivního sledování F1 si už určitý názor mohu dovolit. Mé zasloužené šediny mě k tomu ostatně opravňují.