Pokud jsme psali o Barceloně jako o vstupu do evropské části Grand Prix, bylo to tak trochu v rámci dějin a jistých historických vazeb. Pochopitelně existují různé výklady průběhu hranic mezi Evropou a Asií, ta nejčastější je vedena ze Středozemního moře přes Dardanelly, Marmarské moře, Bospor, Černé moře až k pohoří Kavkaz. A z tohoto hlediska je Soči pořád ještě součástí evropského kontinentu.
Fanouškům F1 to ale může být - lidově řečeno - putna. Nejezdí se ani americký, ani evropský, ani asijský šampionát. Pořád platí ten světový a v něm se po relativně dlouhém období těšíme souboje - vyrovnaného souboje - dvou různých značek. Samozřejmě nelze tvrdit, že duely Rosberg versus Hamilton byly nějak méně cennější, ona rivalita v jedné stáji má také něco do sebe, ale když soupeří dva rozdílné subjekty, takto dvě různé stáje, dá se čekat větší napětí, rozdílný přístup a tím pádem zajímavější podívaná. Což byl v Barceloně případ Bottase a za ním se trápícího Vettela.
Strategie totiž nespočívá jen a pouze v naplánování zastávek. Je třeba také přizpůsobit se dění na trati a u Mercedesu měli tentokrát bod navrch. Především proto, že Räikkönen už byl dávno mimo hru a tudíž se Vettel musel spoléhat sám na sebe. Stuttgarští vyhodnotili situaci naprosto přesně a i když by Bottas měl - a dost možná i chtěl - jet do boxů dříve, byl dle všech pravidel týmové spolupráce "obětován", aby přivezl týmu vítězství, třebaže to nebude on, kdo stane na nejvyšším stupínku. Z hlediska atraktivity boje o skutečné vítězství mezi Vettelem a Hamiltonem možná někdo lehce zapáčil zuby, generujíc tak pověstné skřípění, ale je nutné zdůraznit fakty, které v debatě kolem tohoto souboje už padly: Bottas byl v pořadí, Vettel s ním regulérně bojoval o pozici a proto by bylo zcela nesmyslné, kdyby Fin uhnul s cesty se slovy: "Příteli, mám horší pneu a vy chcete asi zápolit s Lewisem, nechť je ctěná libost." Všichni v tom cítí onu nesmyslnost. Bottas svou snahou obral Vettela o tři, možná čtyři vteřiny a lze bez nadsázky konstatovat, že to byl onen konečný odstup v cíli. Vettel nakonec Bottase udolal, což nebylo nic divného, dokonce vystřihl atraktivní manévr, ale z jeho pohledu to chtělo uspět o kolo dřív...
Pak je tu fenomén Massa. Do dění závodu zasáhl významně dvakrát, ovšem na rozdíl od Soči, kde určitě nepředvedl v posledním kole prezentaci dle svých schopností a zkušeností. V Barceloně bych řekl, že ani jeden incident spojený s jeho osobou nešel na jeho vrub. Ten první, ve druhé zatáčce na začátku závodu, byl prostě smolnou shodou okolností. Není nic lehkého sledovat, zda se do vás zleva nezaklíní dva neovladatelné monoposty, a zároveň mít pod kontrolou opačný bok svého vozu. V takové situaci stačí ne půl metru, ale jen pár centimetrů a neštěstí je hotovo. Navíc "sblížení" s Alonsovým vozem dopadlo podstatně hůř pro Brazilce, takže ho čekal vcelku nezáživný závod na zadních pozicích. A jeho druhé extempore? Pokud se mu v tomto případě dá něco vyčítat, tak snad jedině fakt, že nezpomalil dramaticky už na rovince před zatáčkou La Caixa. Sice by ho to stálo hodně času, ale v jeho postavení už mu to mohlo být jedno. Za daných okolností proto nelze hovořit o dalším ovlivnění boje o vedení - to ani náhodou. V Soči se Brazilec dle mého názoru dopustil chyby (berme to tak a nehledejme další konspirační varianty), ve Španělsku nastal přesně ten problém, který se táhne F1 od dob, kdy jedna část vozů svým výkonem výrazně převyšuje druhé. A občas je opravdu umění najít prostor, jak bez většího nebezpečí pustit vozy za sebou před sebe. Maně mi vytanula na mysli Grand Prix Rakouska 1983, kdy takhle vedoucí kvarteto Tambay, Arnoux, Piquet a Prost dojelo Jariera. Ten měl před sebou ještě duo Johansson a Rosberg a po tři zatáčky nebyl schopen vedoucímu Tambayovi udělat bezpečně místo. Nakonec Tambaye předstihli jak Arnoux, tak Piquet a rozzuřený Francouz svému krajanovi hrozil z kokpitu pěstí. Jarier po závodě zkroušeně přiznal, že se tak bál, aby někoho nevyprovodil z trati, že nevěděl, jak nejlépe udělat místo. Od spolukomentátora Jamese Hunta se mu dostalo ohodnocení, že se na trati choval jako desetiletý fracek.
Bylo až překvapivé, jak se většina incidentů ve Španělsku obešla bez následných penalizací. V pěti případů vlastně padl jen jeden trest za záležitost nezpochybnitelnou - Wehrleinovo špatné zajetí do boxů tým vzal na sebe, což bylo také objektivní, protože pilot jen poslechl pokyny svého týmu. Po závodě jsme se dočkali trestu pro Vandoornea, což bylo rovněž akceptovatelné, protože skutečně vůbec nebral na vědomí Massu, kterého rozhodně musel předtím za sebou vidět. Nakonec tak největší vzrušení vyvolala postartovní kolize. Už se toho napsalo plno, že v prvních zatáčkách je často přecpáno - piloti vpředu volí obezřetně stopu, ti vzadu cítí šanci se prodrat dopředu. Z tohoto hlediska je opravdu incident ryze závodní, přestože příznivci Ferrari budou tvrdit, že Räikkönen byl o více než polovinu vozu vpředu, ostatně Bottas mu zachytil levým předním kolem za jeho pravé zadní, což je důkaz více než dostatečný. Fandové Mercedesu zase budou argumentovat, že Iceman Bottasovi zavřel jedinou možnou cestu, jak zatáčkou projet. Potíž je v tom, že ono avizované pravidlo "kdo je první v zatáčce, může si volit stopu" v postartovním mumraji nelze brát se vší parádou, protože akumulace vozů je tu podstatně větší. Räikkönen sice mohl zvolit velkorysejší oblouk, ale to by nesměl mít vlevo Verstappena, který ho v tomto případě do zásadní míry limitoval. Zcela logicky, protože si hledal co nejlepší pozici pro výjezd do zatáčky 2. Na druhou stranu u Bottase nebyl vidět žádný náznak enormní snahy zpomalit - prostě nejspíš čekal, že se na vnitřek zatáčky nějak vejde. Nakonec mu to do jisté míry vyšlo - on z celého incidentu vyvázl bez větší újmy a navíc aniž by ztratil své pořadí...
Poněkud přehlédnutý zůstal duel Magnussen - Sainz jr. Ti dva zajeli na konci 14. kola do boxů a mechanici Toro Rosso byli o chlup rychlejší. Haasovi "pit-crew" ale evidentně počítali s tím, že to Kevin stihne. Nestihl, takže Španěl se prakticky dostal po jeho bok. Nakonec mu plány zkřížila tráva, protože na ní nemá široká pneu dostatečný odpich. Ani tady nenastalo žádné další opravné řízení, ale Magunussen a Haas se pohybovali opravdu na hraně. Nevím, jak místní čtenáři často "paří" oficiální produkty Formule 1 na PC či jiných platformách, ale v mé verzi, pokud jsem v boxech a vůz za mnou je v okamžiku dokonané výměny pneu u mého vozu už mimo boxové stání, automatický režim hry mě prostě nutí čekat, dokud kolem mě neprojede. Z pohledu kamer bylo zřejmé, že Magnussen byl vyslán do uličky ve chvíli, kdy už se na ni Sainz jr. řadil. Dán evidentně nemohl před Španěla bezpečně najet, protože měl menší rychlost. Nebylo to tak úzkostlivé, že by se do sebe oba kohouti zaklínili, ale Toro Rosso mohlo vznášet oprávněné námitky, protože Magnussen a tým Haas se zachovali hodně riskantně. Nakonec se do jisté míry naplnilo ono pravidlo o božích mlýnech, i když se tentokrát v roli "mstitele" objevuje druhý vůz Toro Rosso. Magnussen po kontaktu s Kvjatem musel s defektem pneu do boxů a následoval pád. Zasloužený? Příliš tvrdý? To je věc názoru, které zcela určitě do naší diskuse doputují.
Na závěr si nechávám asi nejsledovanější příběh španělské Grand Prix. Je jím šestiletý francouzský fanoušek Räikkönena Thomas Danel. Jeho pláč nad Kimiho odstoupením i následné obdarování v prostorách zázemí Ferrari je určitě jednou z nejzajímavějších (a odhlédněme od faktu, že i dobře prokalkulovaných) chvil v Barceloně - Thomas kromě podepsané čapky dostal i starší pár Kimiho závodních bot a po závodě se mohl těšit z Vettelova druhého místa společně s mechaniky Scuderie Ferrari. Více o Thomasovi najdete v závodním reportu.
Tento příběh ale má určitý význam nejen proto, že se z roztomilého hošíka stal hit sociálních sítí. Možná je právě tohle cesta, jak udělat F1 trochu lidštější a přístupnější, než abychom zaplavovali paddock masami diváků a odhalovali všechno až na kost. F1 měla svou výsadu a originalitu právě v určité nedostupnosti, tajemství, špičkové úrovni, kterou asi nelze jen tak vystavovat jako housky na krámě - a k ní by měla patřit i určitá dávka nedostupnosti, abychom si jí více vážili. Přiblížit ji divákům lze třeba i cestou podobnou, jako prožil Thomas a jeho rodina v Barceloně. Sympatičtější je bezesporu i to, že šlo o spontánní událost, která vyústila v milou chvíli, kterou si ten francouzský špunt bude pamatovat hodně dlouho. I kdyby se mu nic podobného dlouho nestalo (a doufám, že se nám po každé kolizi neobjeví tlupa plačících předškoláků), bude mít s F1 spojený nevšední zážitek. Protože příběh je vždy silnější než tisíce "selfíček", jejichž životnost v mnoha případech končí okamžikem jejich pořízení.
Španělsko udělalo F1 velice dobrou reklamu, přesně takovou, jakou potřebovala legenda této kategorie, tradiční klenot a rarita ve startovním poli. Monako nás čeká už za deset dní, takže se je na co těšit.