Nebyla to jenom opakovaná bouračka v případě dvojice Vettel – Kvjat, těch dohadů bylo daleko víc, ovšem přehnaná snaha ruského bohatýra jednoznačně vedla hitparádám. Konkurovat jí nemohla ani otázka konspiračních vizí u Mercedesu nebo jiná strkanice na opačném konci startovního pole.
Historie nám nabízí poměrně velké množství závodů, ve kterých se na startu rozhodne o dalším osudu soupeřů. Není třeba příliš důrazně připomínat slavnou kolizi dvojice Ayrton Senna – Alain Prost v Suzuce 1990, kdy šlo o titul mistra světa. Jak to tehdy dopadlo, vědí všichni, stejně tak je známo, že šlo o promyšlený akt odvety, za který slízl tehdy čerstvě dvojnásobný mistr světa jenom symbolický trest. Ostatně zkuste si představit sezónu bez něj, to by se F1 marketingově propadla hodně dolů. Ale on to nebyl jediný případ, zacouvejme v čase ještě o kousek dál, co Kanady 1980. Tehdy se v Mosportu jelo v samotném závěru sezóny a rivalům Alanu Jonesovi a Nelsonu Piquetovi šlo také o hodně. Na jejich zarytost doplatil především Ken Tyrrell, který po jejich vzájemné kolizi musel odepsat dva vozy. V diskusi jsem už několikrát vzpomenul dvou střetů Jamese Hunta a Toma Pryce v sezóně 1974 (Holandsko a Francie), kteří ze závodu „odešli“ po pár metrech, vzpomeňme též elegantní let vzduchem Dereka Dalyho v Monacu 1980. Pak tu byly i nehody způsobené jasnou chybou pilota jedoucího v závěsu, za všechny vyberme Sennovu „likvidaci“ Mansella v posledním závodě sezóny 1992, kdy mu tak vytrvale okukoval zadní spoiler, až si ho prohlédl nepatřičně zblízka.
Ať šlo o chyby nebo shodu okolností – třeba ve Francii 1974 Pryce „ulil“ motor a Hunta naremploval až po nárazu zezadu od Reutemanna - nikdy podobné kolize nekončily postihem zmíněných. A to Daly v Monacu kromě týmového kolegy odstranil z trati ještě Giacomelliho a Prosta. Grosjean za svou přehnanou iniciativu v Belgii 2012 dostal závodní distanc, ale od týmu žádný trest nepřišel. A to se vůbec nebavíme o mnoha dalších případech, kdy zřejmá chyba pilota skončila zdemolováním drahé techniky.
Z týmů se vyhazovalo, zejména u Ferrari existovala smutně proslulá „trestná lavice“, kam byli po značně dlouhou dobu usazováni jezdci, kteří se nějak provinili. Ecclestone také předvedl nucené odchody v případě Richarda Robartse (1974) nebo Françoise Hesnaulta (1984) z údajně nedostatečných výkonů na trati (spíš bychom ale za tímto krokem mohli hledat také otázku finanční). Když Andrea de Cesaris rozložil v Rakousku 1985 na prvočinitele svůj ligier a o dva závody později už v týmu chyběl, rovněž se tvrdilo, že demoličník Crasheris dostal padáka kvůli své nehodě. Tahle mylná informace se drží s urputnou pevností v některých statích ještě dnes, i když sám de Cesaris později uvedl, že tým opustil on, protože mu Ecclestone slíbil angažmá v příštím roce, ze kterého však cukl, takže Andrea musel vzít zavděk tehdy velice slabým Minardi.
Je také pravdou, že žádný z uvedených ani nezaznamenaných případů nekopíroval současnou situaci u Red Bullu, majícího v záloze B-tým. Suspendování Kvjata přišlo ale jako blesk z čistého nebe a nelze se divit, že se vyrojila i skupina stoupenců teorie, že trest pro Kvjata byl de facto vstřícným krokem vůči Vettelovi, který pro Red Bull získal čtyři tituly. To je však stejně adekvátní informace jako v případě Mercedesu, kde se stále častěji hovořilo o tom, nakolik se Stuttgartští konečně snaží protlačit k titulu Rosberga. Vedení reagovalo obsáhlým dopisem (plné znění zde), což ale některé lidi jenom utvrdilo v tom, že se snaží odvést pozornost jinam.
Nad mírou trestu pro Kvjata se zamýšlelo nemálo lidí, sám pilot se tvářil jako kdyby mu v podstatě udělali velkou radost, s nadšením svého „ztraceného syna“ vítal i Franz Tost, pro nějž Daniil něco odjezdil. Těžko ale v tomto světě pečlivě střeženým médii a bulvárem, aby dal průchod svým emocím. Ačkoliv na toto téma žádná informace nezazněla, kdyby pronesl něco v duchu „těší mě, že můžu dále týmu pomáhat i v barvách Toro Rosso“, věřil bych mu asi jako jistému celebrutálnímu páru, který byl po soustavném domácím násilí rozveden, přičemž obě strany svorně tvrdily, že se sice rozcházejí, ale nadále zůstávají nejlepšími přáteli. Jak správně podotkl Button, Kvjat prokázal v Číně výborný výkon a jeho zásluhou má letos Red Bull aspoň jedno umístění na stupních vítězů. Všichni známe případ, kdy se něco hrubě nepovedlo, chyba byla zřejmá, což Rus také přiznal. Nelze se potom divit, že se šušká o zásahu shora, protože Kvjat svým manévrem ochudil ruskou Grand Prix o náležité drama a šampionát nabírá nepříjemně jednotvárnou formu.
Že to jde i jinak, dokázali u Haasu. Esteban Gutiérrez i nadále v týmu setrvává, ač udělal de facto totéž co Kvjat, přitom ukončil působení na trati hned dvou vozů, byť nepřímo. Připusťme, že prestiž obou stájí má co do srovnání určité mezery, ale kolikrát už zazněl napříč F1 hlas, že jakékoli diferenciace jsou nesmyslné.
Můžeme upírat zraky ke Španělsku, které kdysi bývalo branou do evropské části sezóny, a kde loni právě Rosberg mírně začal šampionát dramatizovat. Otázek kolem Lewise Hamiltona je poslední dobou asi tolik, jako kolem Messiho, když si po gólové spršce v několika zápasech dovolí netrefit branku nebo, ó hrůzo, neproměnit penaltu. Těch okolností může být víc, existuje jen malé množství lidí posedlých stále vyhrávat, v tomhle směru je třeba posmrtně smeknout klobouk před Sennou. Nejen v F1, ale i v ostatních sportovních oblastí najdeme plno případů, kdy dosažení určité mety nebo její opakované získání prostě v člověku utlumí onu touhu nadále obhajovat svou pozici. Ať je to poklesem motivace nebo zjištěním, že zenit se poněkud vzdálil, vždy se dá mluvit o tom, že ten či onen nemá zapotřebí „znásilňovat“ statistiky a honit se za rekordními čísly. Jednou dokonce padl názor, že mistr světa by měl po zisku své trofeje čestně odejít, aby pak nemusel čelit různým poznámkám o případném poklesu výkonnosti. To je pochopitelně nesmysl, osobně bych Hamiltona také neházel do pytle s odpadky, svou porci smůly si už snad vybral, ale pravdou také je, že když to soupeři jezdí, tak vám to na pohodě nepřidá. A pak je tu ještě jedna věc, kterou nelze přehlížet – Lewis má plno zájmů a i tato skutečnost mu může vytvořit slušivé a akceptovatelné alibi. Opět se vraťme k Sennovi, který několikrát prohlásil, že pouze ten, kdo se danému sportu věnuje na 100 %, může opakovaně uspět. Bez tréninku není ovoce a Hamilton prostě chce žít, což není nic nepochopitelného. Jen by se z toho neměla dělat přednost, ale vzít to jako fakt, který ho od F1 může poznenáhlu a polehoučku, ale vytrvale vzdalovat.
Poslední nemilou záležitostí posledních dnů je balancování Sauberu nad propastí. Že je F1 věc nákladná vědí všichni fanoušci, že některé týmy přežívají doslova ze dne na den, to není tajemstvím. Přesto je každý odchod, byť jde o týmy, jejichž účast je hodnocena téměř směšnými výrazy, smutným aktem, a v případě švýcarského týmu by to bylo lítostivé dvojnásob, protože parta z Hinvillu má v F1 výraznou stopu. A pak je tu ještě ta praktická část a ochuzení startovního pole, o němž se po příchodu Haasu začalo hovořit s optimismem.
Zachovejme si ho tedy i my a zaměřme se na dny následující. Třeba nás Kvjat v kokpitu Toro Rosso mile překvapí, třeba Verstappen na jeho místě v Red Bullu prožene výrazně Ricciarda, třeba konečně všechno vyjde Ferrari a třeba Hamilton najde svůj klid a sebere Rosbergovi něco klidu. Přejme si, aby Španělsko bylo oázou překvapení a nových příběhů