Grand Prix zapadajícího slunce slibovala, že se divák konečně dočká nefalšovaného boje o skutečného vládce Formule 1, ačkoliv tento je už dávno znám. Zbyla z toho nakonec jen hromada očekávání, jak si to špičky Mercecesu rozdají, a následný bolehlav v podání výkonu na trati. Když k tomu přičteme pochybení Ferrari v tréninku, které zčásti zachránil Räikkönen, tak jsme se zase dostali na pozice, které už jsme nějaký ten pátek znali.
A tak jediným štěstím v závodě, který místy spíš připomínal přehlídku jachet a motorových člunů (záběry se opravdu povedlo velmi zajímavě naaranžovat, asi abychom všichni věděli, že tento emirát na to opravdu má), bylo zrušení loňského nesmyslu v podání dvojnásobných bodů. Zoufalé pokusy uměle zdramatizovat průběh šampionátu rozlišováním závodů naštěstí usnuly velice rychle a můžeme doufat, že do budoucna něco podobného nikoho nenapadne. O to víc se v době těsně před posledním závodem a po něm řeší, co vlastně s F1 dál. Nenechme se mýlit mexickým nadšením, kde se dočkali opět vlastního závodu po 23 letech; pokud se na F1, která má být (zdůrazňuji to má být) vrcholem motorsportu, v Německu dívá méně lidí než na Světový pohár v biatlonu, něco není v pořádku. A to nemluvím o úbytku fanoušků ve Velké Británii a - podle dalších zpráv - třeba i v Rakousku a v našich luzích a hájích.
Když se rozhlédneme po letošním roce, tak těch důvodů ke spokojenosti bylo opravdu málo. Skutečných bojů o vedení bylo minimum a dalo by se říci, že jednou z nejdramatičtějších podívaných byla přítomnost neukázněného diváka na trati v Singapuru. Záměrně neuvádím nějaké to demolování monopostů, pořád chci věřit, že se lidé na F1 dívají ne kvůli "troskám a krvi". Daleko víc se toho odehrávalo mimo trať a chvílemi to vypadalo, že v některých případech dostali aktéři pokyn, aby celou záležitost co nejdéle natahovali. Aby vůbec bylo o čem psát a co sledovat. Pokud existovaly sázky i na možnost, zda Renault převezme tým Lotus či nikoli, řekl bych, že nemálo lidí od avizovaného začátku věřilo, že k tomu dojde, ostatně si stačí přečíst výroky pana Ghosna a bylo jasné, že by jen tak nezahodili šanci na "patřičnou návratnost". Že se dnes hraje tak trochu na efekt, není nic výjimečného, i to škorpení s Ecclestonem bych viděl jako součást koloritu.
Z hlediska šampionátu jako takového skončil ročník vlastně už v Mexiku. Pak to bylo něco ve stylu kvalifikačních zápasů ve fotbale, dohrávaných z povinnosti, když už se o postupujících dávno ví. Lze se donekonečna dohadovat o tom, zda Hamilton skutečně ztratil motivaci a chtěl se jen věnovat paření. Místy mi to ale přišlo, že se tím jen snaží omlouvat skutečnost, že je najednou v nemalém odstupu za Rosbergem, jehož do té doby převyšoval takřka na požádání. Těch konspirací, co se vlastně v Mercedesu děje, jsme četli mnoho, že se pánové Lewis a Nico nemusí, víme dobře a dlouho. Kdyby byl závod v Abú Zabí takovou sympatickou snahou o show pro diváky (ze které nakonec sešlo a viděli jsme další strategicky sešněrovaný výkon), tak by se po něm už potřetí v řadě druhý Lewis netvářil jak kakabus. Je si nejspíš dobře vědom, že jeho mediální obraz utrpěl určitý šrám, nehledě k tomu, že se Nico dostává do laufu a dost možná si důrazně řekl o to, kdo bude příští rok tím vyvoleným. Utopie? Nebo velmi dobře plánovaná strategie i na tomto poli? Nesmíme zapomenout, že nemálo veličin ze světa F1 tvrdí, že Hamilton a Rosberg dlouho pod jednou střechou nebudou moci zůstat. Podobně jako Prost a Senna. Opět jsme na tenoučkém ledě možná pro někoho šílených úvah, ale pokud by třeba pro rok 2017 chtěl Mercedes svou snovou sestavu rozdělit, určitě by se lépe prodával pilot s přídomkem mistr světa. Tvrdit, že to je naprosto nemožné? Pokud si vezmeme k ruce historii, tak najdeme případy, kdy titulem ověnčený jedinec po skončení zamával týmu, kde si vydobyl korunu krále F1. Namátkou vzpomeňme Fangia (1956, Ferrari-Maserati), Hulmea (1967, Brabham-McLaren), Prosta (1989, McLaren-Ferrari), Hilla (1996, Williams-Arrows) či Alonsa (2006, Renault-McLaren). Ať už byly tyto odchody způsobeny čímkoli, prostě nastaly - a záměrně se vyhýbám takovým případům, kdy mistr světa svou kariéru po zisku titulu ukončil nebo přerušil, nebo jako u Jochena Rindta už neměl šanci pokračovat.
Nyní nastává tahanice kolem pneumatik, motorů i vzhledu samotných monopostů. O alternativních motorech si můžeme myslet cokoli, pokud ale dojde na situaci známou z roku 1987, nebude to dělat dobrotu. V minulosti byly snahy začlenit do F1 i vozy nižších kategorií (F2) nebo alternativní modely (F5000, naštěstí jen v nemistrovských závodech), a nikdy to svůj účel nesplnilo. Popíralo to samotnou existenci dané kategorie. Snaha vycpat nějakou díru nebo úbytek startujících je krátkozraká. Je třeba si uvědomit, že F1 prostě je a bude drahá, už jenom proto, že by mělo jít o špičku motoristického sportu. Přijít s tím, že někoho necháme, ať si nadále investuje velké peníze do výzkumu a vývoje, zatím co někomu dáme levnou variantu, s níž se pak ale bude těm silným jen plést v cestě, to je cesta do záhuby. Spíš by stálo za to se zamyslet, proč se F1 dobrala do takových konců a kdo se o to z větší části postaral. Tahle sféra volá po obrovské debatě a bylo by příjemné ji někdy absolvovat, jen k tomu najít dostatek času a třeba se dostavit na avizovaný sraz. Ne vždy vše, co se napíše, vyzní tak, jak bylo myšleno. Kdo ví, třeba se to povede při připravované akci F1NEWS.cz, která snad už brzo vejde v povědomí.
Pak tu máme nový vzhled F1. Vizualizace vypadají atraktivně, leckdo si takové stroje umí představit, jak plují po belgickém okruhu nebo brázdí ulice Monaca. Pořád je tu ale ta stejná otázka - díváme se ještě pořád na F1? Je mi jasné, že když se zgruntu překopou pravidla a povolí se to, zakáže ono, tak lze dosáhnout toho, že v této kategorii budou jezdit jenom osmikolová monstra s povinným dvoutaktním motorem. Tuto nadsázku berte jako skutečnost, že pokud se nebudeme dívat na tradice, pak stačí jen pár stránek napsaných v klidné kanceláři a změníte tím šmahem léta historie. Můžeme říci, že generace, která začne vnímat závody od roku dejme tomu 2018, kdy nasadíme vozy se zakrytými koly a kokpitem, nebude nijak želet té F1, kterou znají pamětníci. Bylo řečeno, že vše je otázkou vývoje, ten nelze zastavit. Jenže přechod od motorů vpředu či doutníků k monopostům s pohonnou jednotkou za pilotem a klínovitého tvaru pořád (až na jedinou výjimku Mercedesu v roce 1955) nikdy nezpochybnil vůz s nezakrytými koly a otevřeným kokpitem.
Důvodem je bezpečnost. O tom se už taky hodně napsalo. Bezpečné není nic a nikdy. Ani sebelepší automatika či zálohování nevyloučí možnou chybu. Byl tu údajně nepotopitelný Titanic, superbezpečný letoun Comet, výkvět techniky v podobě vlakové jednotky TEE. Pokud jsme posedlí bezpečností, opravdu si udělejme něco ve stylu dálkově ovládaných modelů v životní velikosti. Protože lidstvo vždy toužilo a bude toužit po nebezpečí a zdolávání limitů. Půjdeme-li do extrémů, nenajdeme jedinou činnost, která by nějaké to riziko nenesla. Včetně humorného popisu hrozby při hře v šachy podle Ivana Mládka, kdy velmistr znavený váhavou hrou soupeře podlehl mikrospánku a při poklesu hlavy na šachovnici si "vypíchl oko o pindíka (myšlena hrací figura)". Na pilotech F1 nám vždy dominovalo, že jsou nejen schopni zkrotit několikasetkoňská monstra, ale také zdolat strach. Přijmout výzvu, že balancují nad propastí, ale dokážou se s ní úspěšně poprat. Pokud z nich uděláme pasažéry v opancéřované bublině, jejich kredit klesne na úroveň řidiče putujícího po našich komunikacích v obstarožním trabantu. Vlastně ne, ten bude daleko odvážnější, protože v bakelitovém vozítku absolvuje něco na způsob terénní zkoušky. Zvláště třeba v okolí Prahy na okresních silnicích.
Pokud se dočkáme vozů v duchu vizualizace McLarenu, pak bych byl pro všemi deseti, ať takový výtvor nenese jméno F1. Neponese totiž nic z jejího ducha, jen jméno. Vždy se mi nelíbilo, když někdo kšeftoval se jmény, aby přitáhl média, nalákal sponzory nebo se prostě jenom vyhříval na odlesku někdejší slávy. Dnešní svět dovoluje obchodovat se vším bez ohledu na to, jestli se to někomu líbí nebo ne, o to víc je sympatické, že se najdou odhodlaní lidé, kteří tomu prostě zabrání. Za všechny případy jmenujme Bohemians 1905. Pro někoho možná budu staromódní v tom, že se bráním pokroku a toužím po vědomém ohrožení pilotů. Většina šéfů týmů ale chce tradice zachovat, takže to taková utopie není. A ono ohrožení? Stačí si vzpomenout na rok 1975 a Grand Prix USA. Manželka Jacquese Laffitea mu tehdy omylem místo prostředku proti zánětu spojivek nakapala do očí roztok na čištění hledí přilby. Souvislost? Jednoduchá - absolutní bezpečnost není. A že nelze vyloučit vlastně žádnou hrozbu. Navíc se může stát, že dojde k neočekávanému souběhu náhod a výsledkem bude fatální nehoda. Už jsem psal, že v roce 1960 v Grand Prix Belgie vlétl britskému pilotovi Alanu Staceyovi do obličeje pták a to mělo za následek jeho smrt. Z tohoto hlediska bychom museli vystřílet veškeré ptactvo v okolí okruhu nebo trať skrýt pod obrovskou voliéru, aby se podobným případům předešlo.
Několikrát mi bylo sděleno, že na F1 nacházím pouze negativa a zastydl jsem v 70. letech, která nekriticky vynáším a obhajuji. Napsal bych to asi takhle - moje práce je především pod dohledem koncových uživatelů, tedy vás čtenářů. Pokud se mé články nebudou číst, rozhodně ztratím možnost dál publikovat. Formule 1 má svůj hlavní ohlas na základě obliby u diváků. Těžko budeme věřit tomu, že když na ní nikdo nebude chodit a v televizi ji nebude nikdo sledovat, poběží dál. Já jako divák bych měl pro ni být tou nejdůležitější složkou. Vynakládám určité prostředky, ať jde o finance či čas, za které mi má ona přinášet to, co bych od ní očekával. A to určitě nebude sterilní kroužení po trati a kochání se zvukem ušlechtilých agregátů. Je lhostejné, zda se na jejím provozu podílím placením koncesionářských nebo jiných poplatků televizi, případně providerovi za internet (to pro variantu, že mi někdo napíše o bezplatném sledování na streamech). Pokud si ale platím za poskytnutí přenosu, očekávám odpovídající kvalitu. Je to jednoduchá a tržní rovnice. Ono omleté - pokud se vám něco nelíbí, máte možnost si to najít jinde - je bohapustý alibismus. Něco ve stylu: my si budeme dělat co chceme a vy jste pro nás jen póvl. Ono to ale ne vždy vyjde a nezpochybnitelný odliv fanoušků naznačuje, že to vždy platit nemusí. Přispívají k tomu i nekonzistentní rozhodnutí bezpečnostní komise o incidentech, v současné době i různé tahanice kolem pravidel. F1 je pochopitelně něco jiného než pravidla jednoduché karetní hry, ale právě kvůli její prestiži by se měly odborné hlavy schýlit do účastného hloučku a snažit se, aby divák neusínal u televize nebo neměl pocit, že vidí několikátou reprízu dříve sledovaného.
Pokud bych měl vidět v F1 jen samá negativa, dávno bych ji odložil a věnoval se něčemu jinému. Pořád ale věřím, že se dokáže vzepnout a ještě nám připraví příjemná překvapení. Proto se k ní rád vracím, proto chci, aby si co nejvíc lidí uvědomilo, že F1 není jen Hamilton, Rosberg a Mercedes, ale i plno příběhů tu s komickým, tu s dramatickým podtónem. Opravovat nepřesnosti a číst příspěvky čtenářů, u nichž je zřejmé, že vnímají co píšu. Těšit se na závody, protože nebudu tušit, kdo dneska bude vítěz a ne si házet mincí, jestli to bude ten či onen pilot jedné stáje. Vím, že na tom mohu změnit méně než pověstné minimum, ale také vím, že se k tomu chci vyjádřit.
A docela na závěr - příští paddock bude ryze statistický, oblíbená hra s čísly, takže nahlédneme na sezónu 2015 z hlediska tu čistě matematického, tu do jisté míry kuriózního.