Od zavedení Halo konceptu se kolem této „ohavnosti“ dlouze debatovalo. Nyní všechno může skončit – přišla kýžená nehoda, která daný systém obhájila. Nelze zpochybňovat skutečnost, že Romain Grosjean díky ochraně kokpitu vyvázl z nehody podstatně lépe – už jsem se zmínil, že se okamžitě těm skutečným fandům vybavil rok 1974 a tragický úděl Rakušana Helmuta (někdy se uvádí i Helmuth) Koinigga. Jeho Surtees v Grand Prix USA ve Watkins Glenu vletěl pod svodidla a ta se chovala jako skutečná guillotina. Není třeba dělat detailní analýzy, Halo tady splnilo svůj účel a pochopitelně nebudeme hudrat, že se na jeho opodstatnění čekalo téměř dva roky. Nikdo nechce vidět na trati krev a doplňovat seznam zesnulých. Spíš si pak můžeme klást otázky, jak bezpečná jsou svodidla – ačkoliv může přijít námitka, že právě tento úsek nejspíš nebyl vyhodnocen jako vysloveně rizikový.
Tím se dostáváme, jak se s oblibou říká, k meritu věci. Přiznejme si, že nic není stoprocentní. Po Grosjeanově nehodě se objevily názory - a jeden z nich vyslovil ředitel týmu McLaren Andreas Seidl (více zde), že ačkoliv je bezpečnost současných monopostů hodně vysoká, stoprocentní nikdy nebude. Pokud si projdeme historii F1, tak úpravy vozů byly většinou důsledkem nějaké nehody. Ať šlo o slabě dimenzované ochranné oblouky, nespolehlivé nádrže, složité spoilery, řešení přileb, deformační zóny, vybavení pilotů a tak dále a tak dále. Připomíná mi to jednu příhodu, kdy byli programátoři vyzváni k vyhotovení aplikace a poté si zadavatel sedl a začal zkoumat. A nachytal je asi v deseti bodech, přičemž autoři programu si polovinu z nich prostě neuvědomili. Současný vůz se nedá srovnávat s tím, co jsme viděli v letech minulých, ale i on může mít své slabiny a ty dříve či později vylezou na povrch. Znovu dodávám – pokud se tak stane bez vážného zranění pilota, je to jenom dobře.
Na druhou stranu je potřeba říci naplno a otevřeně – každý závodní sport musí s rizikem nehody počítat a stejně tak že se stane v tom nejnevhodnějším místě a v ten nejméně příznivý čas. A znovu si vybavuji zpověď herce Jamese Coburna z ikonického filmu Formula Uno: Febbre della velocità: „Ano, přišel jsem na závody s tím, že uvidím nějakou nehodu, dokonce jsem se na to těšil.“ Je to vlastně taková alegorie pohádky – mnozí si přejí, aby neohrožený hrdina po karambolu vstal jako Fénix z popela. Tedy nehodu, drama a vzrušení ano, ale pouze s dobrým koncem stvrzeným palcem nahoru. Pokud budeme chtít vyloučit jednu část možných nehod, nechme vždy pilota na trati samotného. Pokud jim budeme chtít zamezit docela, zrušme závody nebo nechme pilotovat vozy roboty, případně je předělejme na dálkové ovládání. Pak ale závodění ve své ryzí podobě ztratí smysl a fanoušci se houfně přesunou k obrazovkám mobilů a všech herních konzolí, jaké jen existují. Věřte nebo ne, už jsem slyšel názor, že by to vlastně byl jediný rozumný způsob, jak se bezpečně na tratích utkávat. Je to tak strašný nesmysl, že se divím, jak ho někdo mohl vyslovit. S vědomím, že vám nic nehrozí a přecenění vašich sil skončí maximálně přerušenou hrou, se budete chovat docela jinak. Ostatně možná si někdo zkusil nanečisto zahrát poker, třeba jen o sirky nebo dětské peníze. Protože nešlo o nic důležitého, dovolil si blufovat a nebrat ohled na ztráty. Nepochybuji, že si většina z nás sedla za volant nebo klávesnici počítače či jiné konzole a zkusila si zajet pár kol. Jak by potom závodění vypadalo, není třeba nijak zvlášť rozmazávat. Smiřme se proto s tím, že jestliže někdo usedá do vozu specifikace F1, musí počítat s čímkoli. Nejde tu jenom o královský plat, prestiž a věhlas. I sebevětší mistr se může utnout – je chvályhodné, že eliminace krutých následků se trvale zvyšuje, ale smiřme se s tím, že jen těžko dosáhneme v přirozených podmínkách stavu, kdy by žádné nebezpečí nehrozilo.
Samostatným tématem je pak několikanásobné opakování Grosjeanovy nehody z televizního záznamu. Piloti si stěžovali, proč se dělo tolikrát, dokonce jsem si přečetl velmi plamennou výzvu, že se incident neměl vysílat vůbec. I tady bude názorové spektrum hodně bohaté a s pouhým apelem na vyloučení senzacechtivosti neuspějeme. Je to vlastně ona neustále přemílaná problematika bulváru – a otázka, kdy jde ještě o historické události a kdy o bulvár. Režie televizního vysílání může své konání obhájit tím, že poskytnuté záběry mohly posloužit jako analýza a pomoci například novinářům, aby nehodu popsali bez obvyklých slůvek „možná… asi… domnívám se… pravděpodobně…“ Věřte, že fanoušci chtějí mít exaktní informace. V těch třech zatáčkách se toho odehrálo poměrně dost a při jednom shlédnutí byste nikdy nepostřehli všechny příčiny nehody, jinými slovy, čím začala ona řetězová reakce, na jejímž konci byl Haas zapasovaný do svodidel. Protože on to skutečně nebyl jen Romainův manévr před Kvjatův vůz, předcházely tomu další události, kterých si běžný divák hned nevšimne – čeká totiž na nehodu a nějak ignoruje, kde se co děje. A tak mu klidně uteče propad Kvjata, kolize Ocona s Norrisem nebo šťouchanec Vettela se Strollem (mimochodem televizní experti na komentátorském stanovišti si ho všimli až při třetím opakování). Pravda, zavání to senzacechtivostí, ale také tyhle záběry divákovi umožní uvědomit si přesně to, co by měl – že záchranný tým a posádka medical caru odvedli bezchybnou práci, že při vší hrůze měl Grosjean štěstí, že svodidla nezablokovala jeho únikovou cestu, odborníkům pak umožní analyzovat mnoho dalších aspektů, z nichž se poučí. Je pochopitelně otázkou, kolikrát záběry z nehody opakovat. Je ale třeba si uvědomit jednu věc, která je zmíněna už výše – nehody k závodění patří a patřit budou. Tvářit se, že jejich zatajením naplníme nějaký kodex je nesmysl; to se blížíme citlivému rozostřování reklam tabákových koncernů, protože teď jsou tabu. Ale je to historie a součást této sportovní kategorie. Podobný problém měli plastikoví modeláři, když někdo přišel s objevným názorem, že svastika na modelech německých letadel z II. světové války je propagací nacismu. Skutečně pak jistou dobu v krabičkách chyběly otisky s tímto znakem, než se dospělo k názoru, že bychom museli zničit nebo „rozmazat“ neuvěřitelné množství dokumentů, filmů, knih, fotografií, abychom uchránili svět. Na youtube a dalších platformách nacházíme velké množství kompilací, některé z nich se týkají výhradně fatálních nehod. Tolik uznávaný a ceněný dokument, už připomenutý italský film Formula Uno: Febbre della velocità nabízí obdobné záběry. Všimněme si, že zatímco tisk v předchozích týdnech psával o F1 pouze vlažné zhodnocení závodu a tím vše většinou haslo, nyní se nehoda přetřásá dvěma až třemi články denně krát hned několik webových stránek - a svým způsobem to je pochopitelné. Proto si myslím, že pokud nebude stanovena norma, kolikrát je únosné si nějakou nehodu pustit a psát o ní, je zbytečné tento problém řešit. Piloti musí počítat s tím, že jsou sledovanými VIP osobnostmi a dnešní svět technických vymožeností prakticky bez hranic si najde cokoli a kdekoli. Poslední otázkou je, zda režie opravdu potřebovala jenom vyplnit čas, ona hodina čekání je dost dlouhá a kdyby někdo oběhl celé startovní pole, tak by se nejspíš mluvilo více či méně o nehodě.
Co se pochopitelně nabízí jako jedna z alternativ, ovšem pro zastánce čisté F1 prosté jakéhokoli bulváru nepřijatelné, je připomenutí podobných nehod, protože ohně a rozlámaných vozů bylo více než dost. Je to jenom laciná senzace nebo důkaz toho, že si piloti zaslouží obdiv, zejména před nějakým půlstoletím, v čem dokázali bojovat ve stejných rychlostech jako dnes? Stačilo zalovit v paměti a určitě by se kromě Koinigga vybavila Grand Prix Španělska a kolize dvojice Jackie Oliver – Jacky Ickx. Při pohledu na video nám opravdu naskočí husí kůže, nejen kvůli plamenům, ale rozhodně po následných záchranných akcích. Věřte nebo ne, ani jeden ze zúčastněných si neodnesl závažnější popáleniny. Hůře dopadli třeba Clay Regazzoni v Kyalami 1973, kdy jeho BRM vzplanulo po hromadné kolizi v zatáčce Crownthorne a Švýcar tehdy přežil jen díky tomu, že Mike Hailwood nedbal na vlastní bezpečnost a kolegu z auta vytáhl. Mnozí si vzpomenou na Jose Verstappena a jeho ohnivou lázeň v roce 1994 na Hockenheimringu, byť tady šlo o chybu při tankování, což na hrůzné podívané nic nemění.
Pokud se přesuneme k hodně podobnému případu jaký prožil Grosjean, určitě se nám vybaví Gerhard Berger a Imola 1989, také tam bylo nutno smeknout před záchranným týmem, který Rakušana dostal z auta zhruba stejně rychle jako v letošní Grand Prix Bahrajnu. Dobře známe i rozpůlená auta – John Watson v Monze 1981 takto rozdělil na dvě části svůj McLaren MP4-1 a také kolem toho bylo ohnivé intermezzo, mnozí si vzpomenou na Monaco a dva kusy toho, co se dříve nazývalo Footworkem Alexe Caffiho. V Austrálii zase uvedl do rozděleného stavu svůj Jordan dnešní expert a komentátor Martin Brundle. Odborníci jako on pak nemusí dlouho přemýšlet a připomenou jednu z nejděsivějších nehod, o níž se nemluví jen proto, že jejím účastníkem byl pilot, jehož věhlas si připomínáme z další tragické události. David Purley se v holandském Zandvoortu marně pokoušel vytáhnout z hořícího vozu Rogera Williamsona, jeho snaha byla marná a smrt mladého Brita byla umocněna tím, že ji diváci tehdy viděli v přímém přenosu. Purley o tři roky později na vlastní konstrukci LEC těžce havaroval v tréninku na GP Velké Británie. Jestliže Grosjean přežil při nárazu přetížení 53 G, tak u Purleye se hovoří o hodnotě minimálně trojnásobné (podle zpráv z odborného tisku rychlost jeho vozu na 66 centimetrech spadla ze 173,8 km/h na nulu – výsledné přetížení vykázalo 179,8 G). Viděl jsem slisovaný kokpit vozu a nešlo mi na rozum, jak v tom miniprostoru mohl David přežít – byť s těžkou újmou na zdraví, která vlastně jeho závodní kariéru ukončila. Do té kapsy by se normální tělo snad nemohlo vejít. Nakonec Purley zubaté s kosou stejně neutekl – dohnala ho při jeho další vášni, akrobatickém létání (více o Davidovi bude uvedeno v chystané publikaci Formule 1 bez šance, díl 2). Všechny tyto bouračky najdeme na netu, s výjimkou té poslední i na youtube.com. V žádném případě je nehodlám srovnávat s tou poslední, jen připomenout, že F1 je nehodami provázena a co museli vydržet piloti před několika desítkami let.
Možná vám dnešní mudrování přijde zbytečné, ale největší neřestí většinou bývá, když se něco z nějakého důvodu přejde. Ovšemže je třeba brát ohledy na citlivé okolnosti, ale doba spěje kupředu a těžko se vrátí, třeba do oněch nespoutaných a rozevlátých 70. let, kterým se určitě ne neprávem říká Zlatý věk F1. Jde o to, že názory můžeme mít rozdílné a určitě je dobré se o ně podělit. Neboť stejně jako neexistuje stoprocentně bezpečný vůz, není ani stoprocentní shoda v pohledu na nějakou věc – to nedokázali ani komunisté v socialistické éře v době voleb.
Z tohoto důvodu se těším – a tímto pozdravuji Odina – na případný další sraz v Hříměždicích, kde se určitě nejen o této události pobavíme. Minulá setkání mě opravňují k myšlence, že nebudu daleko od pravdy. Stejně tak určitě dostanu patřičně za uši, že kážu vodu a píši o víně, leč situace svázaná se vzpomínkami nedovolila jinou variantu. Komu jsem tím připravil bezesnou noc, se hluboce omlouvám.