Jeho konec u Scuderie je logický, Maurizio nebyl tím správným mužem pro vedení rudého týmu. Jeho hodnota pro Ferrari byla nižší než hodnota Mattii Binotta, o něhož by mohli přijít, pokud by Arrivabene zůstal na své pozici - zájem o něj mezi konkurencí byl a stále je.
Scuderia včera oficiálně konec Arrivabeneho potvrdila: "Rozhodnutí bylo přijato společně s top managementem společnosti po dlouhých diskusích týkajících se Mauriziových dlouhodobých osobních zájmů a těch, které se týkají týmu. Ferrari by Mauriziovi rádo poděkovalo za jeho příspěvek k vyšší konkurenceschopnosti týmu v posledních letech a popřálo mu do budoucnosti to nejlepší. Pozici šéfa Scuderie Ferrari s okamžitou platností přebírá Mattia Binotto. Veškeré technické oblasti nyní budou i nadále spadat přímo pod Mattia."
Nešlo ale o všeobecně očekávaný krok na počátku ledna. Podnět ke změně přišel od předsedy Johna Elkanna, jenž se do popředí dostal teprve před pár měsíci. Zprávy o tom, že to inicioval Louis Camilleri nahrazující Sergia Marchionneho, jenž v červnu náhle zemřel, nejsou pravdivé. Mimochodem, pozice Camilleriho také není úplně jistá a nové vedení zkoumá jeho schopnosti.
Co ale udělal Arrivabene špatně? Postrádal schopnost vést a inspirovat. To, co on považoval za vůdcovství, bylo pro mnoho lidí kolem něj tyranizováním. A s médii měl podobný vztah - svým přímo útočným jednáním si moc přátel u Ferrari rozhodně nezískal.
Vůči podřízeným se choval jako autokrat, postrádal však inspirativní vlastnosti, kterými by se to dalo kompenzovat. Ke svým nadřízeným byl nicméně velmi úslužný. Že Arrivabene nebyl tím správným mužem pro svou pozici, si Marchionne uvědomil krátce poté, co jej přetáhl ze společnosti Philip Morris.
Proto plánoval jeho nahrazení, k čemuž došlo až nyní - dokonce o tom tehdy informoval dozorčí radu. Elkann teď sáhl pouze k tomu, co chtěl provést Marchionne, podobně jako to učinil třeba s nahrazením Kimiho Räikkönena Charlesem Leclercem, i když k tomu po smrti bývalého výkonného ředitele nebyl nikterak zavázán.
Jeden příklad z běžného života: během loňské GP Číny známý ilustrátor Giorgio Piola vyfotil volant, který si Sebastian Vettel odložil před kokpit svého Ferrari, poté zveřejnil jeho kresbu s popisem dodatečných ovládacích prvků, které se na něm nacházely. Druhý den na něj Arrivabene sršel hrozby.
Tak se choval muž, který nesnášel rozhovory před kamerou. Výjimku učinil například tehdy, když prohlásil, že Vettel by se měl přestat snažit vést tým a raději se soustředit na to, aby ospravedlnil svou pozici závodního jezdce. Možná to považoval za ukázku manažerských schopností místo toho tím ztratil respekt jednoho z největších talentů ve svém týmu.
Arrivabene tým vedl prostřednictvím kultury hrozeb a strachu. Jeho protějšek Mattia Binotto vedoucí technickou skupinu Marchionneho, k němuž měl blízko, přesvědčil, že pokud by odstranili pouto strachu, tak by z toho z talentovaných a kreativních lidí dostávali mnohem více.
Marchionneho reagoval na jeho podnět a začal některé z jeho připomínek reagovat. Scuderia přišla s několika dobrými nápady a v některých závodech překonávala Mercedes. Podle některých měl nejhorší závodní tým to nejlepší auto. Nebyl ale nejhorší kvůli lidí, ale kvůli tomu, jak byl veden. To ovlivňovalo i jejich vůdčího jezdce, jenž kupil chyby.
To je tedy ukázka toho, co se v zákulisí Ferrari odehrávalo. F1 je hra lidí a lidé jsou komplexní osobnosti, obzvlášť ti soutěživí a kreativní. Arrivabene doplatil na své zastrašování jednorozměrné myšlení. Nyní je na schopném Binottovi, jehož jmenování technickým ředitelem v roce 2016 bylo překvapením, aby ze svých lidí dostal maximum, Ferrari posunul na další úroveň a stal se prvním šéfem týmu od dob Jeana Todta, který pro Maranello získal mistrovskou trofej.