Loly proti Cooperům a Lotusům, to byla historie nejen britského motorsportu, ale i Formule 1. Eric Harrison Broadley se řadí mezi jedny z vůbec nejproduktivnější tvůrce vozů pro motoristický sport, počínaje formulí Junior až po impozantní vozy pro sérii Can-Am vybavené sedmilitovými motory. Mezi jeho úspěchy najdeme triumfy ve 24 hodin Le Mans - věděli jste, že se podílel na designu slavných Fordů GT40 - a zrovna tak i ve "staré cihelně" při 500 mil Indianapolis: tam triumfovaly jeho Loly třikrát.
Do Formule 1 se Lola a potažmo Eric Broadley vraceli několikrát, ale ani jednou to nebylo žádné výjimečné vystoupení. Snad vůbec první představení v roce 1962 s podporou motoru Climax a Johnem Surteesem v kokpitu, který dobyl druhá místa ve Velké Británii a Německu, lze brát za důstojné vystoupení - Lole vyneslo čtvrté místo v Poháru konstruktérů. Bohužel při svých dalších expanzích do F1 už takový výsledek nikdy Broadleyho tým nezopakoval.
Kdo byl věčně usměvavý Eric?
Narodil se ve čtvrti Bromley v jihovýchodním Londýně 22. září 1928 do rodiny krejčího, obleky pro gentlemany však Broadleyho neuchvátily, vystudoval architekturu a pracoval jako výstupní kontrolor, než zcela propadl motoristickému sportu. Říká se, že oním rarachem, který mu podal čertovskou ruku, byl předválečný vůz Austin 7 o objemu 750 cm3. Eric zkoušel závodní štěstí i sám, v čemž ho podporoval bratranec Graham, bojoval na vlastním voze Broadley Special motorem Ford (1172 cm3) a vyhrál britský šampionát v roce 1957 před smečkou lotusů.
Soupeře pak šokoval vozem Lola Mk. 1 - tento malý sportovní vůz s motorem Coventry Climax (1100 cm3) vytvořený za spolupráce Maurice Gomma, další známé osobnosti britského motorsportu, vyvolal v roce 1958 takový zájem, že o rok později už se objevuje nová firma Lola Cars Ltd. se sídlem ve West Byfleetu (hrabství Surrey) a vyprodukovala 35 aut Mk. 1. O jejich kvalitě leccos vypovídá fakt, že některé z nich dodnes vidíme na srazech závodních veteránů.
Následovala epizoda ve Formuli Junior, kde se Broadley poučil o nových trendech v oblasti umístění motoru. Následovala první F1 v podobě typu Mk. 4, s níž Broadley sbíral triumfy pouze v nemistrovských závodech: John Surtees pro něj získal vavříny a 2000 guineí v Mallory Parku, Bob Andersson na soukromé Lole potom vyhrál závod v Římě.
Jak to bylo s GT?
Slibný Broadleyův model Lola GT s motorem Ford o objemu 4,2 litru zastavil ve 24 hodin Le Mans 1963 problém s převodovkou. Eric nadále přemýšlel, jak uspět - napomohl mu známý případ nerealizované dohody mezi Fordem a Ferrari. Když tato transakce selhala (a dodnes se vedou dohady proč), byl Broadley přizván k práci na "americké pomstě" a 18 měsíců v nově vybudovaných dílnách Ford Advanced Vehicles situovaných do Sloughu pracoval na typu GT40, který se stal jedním z nejslavnějších v historii. Byla to také velká sláva, když tento vůz porazil v roce 1966 ve čtyřiadvacetihodinovce Ferrari a zabral všechna místa na stupních vítězů.
O rok později to zkoušel Broadley ve spolupráci s Aston Martinem, jejich kupé T70 sice rychle skončilo, ale jinak šlo o velice úspěšný vůz. V Le Mans ho pilotoval John Surtees a právě on se obrátil na Broadleye, zda by mu nepomohl při vylepšení jeho "efjedničky" Honda. Eric neodmítl a proto se Surteesovu vozu říkalo "hondola". Majitele značky Lola mohlo alespoň trochu těšit, že Surtees s tímto autem vyhrál dramatickou Grand Prix Itálie 1967, které se poprávu říkalo "závod století".
Vzhůru do INDY
Druhá polovina 60. let byla pro Broadleye úspěšná ve všech směrech, se stejném roce, kdy se podílel na GT40 triumfoval ve "staré cihelně" na jeho Lole T90 Graham Hill, velice úspěšně si až do svého odstoupení vedl i Jackie Stewart. Pokud bychom měli triumfy na americké půdě sečíst, tak druhé vavříny přivezl Broadleyovi Al Unser sr. v roce 1978 a ten poslední Holanďan Arie Luyendijgk v roce 1990. Ovšem v sérii CART a ChampCar sklízeli úspěchy na Lolách další piloti, namátkou otec a syn, takto Mario a Michael Andrettiové, Al Unser jr., Bobby Rahal či Nigel Mansell.
Bohužel hodně zapomenutou části historie motorsportu je kdysi velice oblíbená "levnější varianta" Formule 1, provozovaná v 70. letech. Jenže Formule 5000 navzdory velkému rozšíření na čtyřech kontinentech nezaujala a postupně odumřela. Přitom typy Lola T330 a T332 byly dominantní vozy.
Sem a tam - osud v F1
Broadley se do Formule 1 vracel několikrát, ale nikdy se mu nepodařilo významněji prosadit. Navíc s výjimkou roku 1974, kdy připravil vozy pro tým Grahama Hilla (aby mu je po roce předal a souhlasil se změnou názvu na Hill), šlo vždy o spolupráci nebo spojení s jiným subjektem. Nejdéle vydrželo spojení s Gérardem Larroussem a Didierem Calmelsem (po jeho uvěznění pouze s Larroussem), naproti tomu na kooperaci s týmem BMS Broadley velice rychle a rád zapomněl. Šlo o tak šlendriánsky připravený vůz, že Broadley musel na poslední chvíli předělávat závěsy.
Možná tu někomu chybí tým F.O.R.C.E. Haas-Lola, ale v tomto případě je Broadleyův podíl hodně diskutabilní. Některé prameny dokonce uvádějí, že v týmu napěchovaném zvučnými jmény Broadley vůbec nefiguroval a Carl Haas pojmenoval vozy Lola pouze proto, že měl jejich výhradní zastoupení pro USA. Ostatně když se podíváme na sestavu Neil Oatley, John Baldwin, Ross Brawn a začínající Adrian Newey, bylo ještě někoho potřeba?
Poslední pokus, tedy máme na mysli poslední realizovaný pokus, byl obrovským propadákem a ostudou, která určitě Broadleyho reputaci neprospěla. Proto si raději připomeňme, že mezi Broadleyho asistenty najdeme mnoho zajímavých jmen - Patrick Head se později prosadil u Williamsu, John Barnard zase u McLarenu (a to není zdaleka jediná štace), Tony Southgate zase přivedl k úspěchu značku Jaguar v Le Mans.
Eric Broadley se dvakrát oženil - nejdřív si vzal v roce 1961 Doreen Adams, po její smrti v roce 1991 spojil o šest let později svůj život s Julií O'Ryan. Měl tři děti - dcery Penny a Diane plus syna Andrewa, ti se mu postarali o tři vnoučata. Mnozí možná najdou symboliku v datu jeho úmrtí, protože Eric opustil zdejší svět 28. května 2017.
A docela na závěr - nejspíš budete zvědaví, jak přišel Broadley na jméno Lola? Nebyla to ani nenaplněná láska nebo například jméno matky. Inspirací se mu stala písnička Whatever Lola Wants, Lola Gets, která zazněla v roce 1955 v muzikálu Damn Yankees. Bohužel zejména pro F1 význam této písně neplatil, ale Broadley a Lola dokázali v motorsportu opravdu hodně, za co si zaslouží, aby nezůstali zapomenuti.