Když si uvědomíme, že jeho otec sir Oswald Mosley (1896-1980), nechvalně známý propagátor fašismu ve Velké Británii, měl Max Rufus Mosley (13. 4. 1940) možná lehce ztíženou startovní pozici, ale dokázal se od rodinných vazeb oprostit natolik, že jeho další kroky to nijak nepoznamenalo.
Ačkoliv podobně jako Frank Williams, Enzo Ferrari, Colin Chapman či Bernie Ecclestone usedal do kokpitu, mnohem lépe mu šel obchod a pobyt na druhé straně depa. V roce 1969 navázal kontakt s "potřebnými lidmi" a vznikla značka March, jejíž záměry dokázal Mosley velmi pregnantně formulovat: "Naším cílem je vyrobit laciný vůz, který pak draho prodáme Tyrrellovi." Že nešlo o pouhou střelbu od boku, to dokázala vlastně první "ostrá" sezóna: vozy March (jenom připomeňme, že se nejedná ani o »březen« nebo »pochod«, nýbrž o složení iniciál zakladatelů) navržené konstruktérem Robinem Herdem měl k dispozici Tyrrellův tým a Jackie Stewart si na nich nevedl vůbec špatně, ale bral je pořád jako přechodné řešení, proto byly úspěchy možná méně významné. Už tehdy ale Mosley prokázal, jak si představuje svou budoucnost - zatímco většina týmů a značek měla vozy pouze pro vlastní potřebu, Mosley se nijak netajil tím, že naopak prodej je tou nejdůležitější položkou v jeho počínání.
Dalším typickým projevem tohoto Londýňana byla do jisté míry neurvalost a neomalenost v osobním jednání - ovšem mohli bychom ji nazvat ryze účelovou. Několik příkladů za všechny - když u něj Jean-Pierre Jarier podepsal čtyřletou smlouvu (1973) a po roce požádal o její ukončení, protože se mu skýtala šance přejít do týmu Ferrari, Mosley tvrdě trval na jejím dodržení. Když pak před sezónou 1974 byly všechny lepší týmy obsazeny, dostal Francouz okamžitou výpověď. Angažován byl Howden Ganley, ovšem po dvou závodech přišel s podstatně vyšším finančním vkladem Vittorio Brambilla a Novozélanďan měl smůlu. A totéž se odehrálo o dva roky později s Lellou Lombardi.
Jeho působení v F1 s týmem March spělo k postupnému zániku, protože jeho zájmy nekorespondovaly s výkonností jeho vozů. Když v roce 1977, kdy už byl Mosley veřejně označován za pravou ruku Bernie Ecclestonea v jeho F1CA, později FOCA, vozy March v závodním poli zcela vyhořely, Max prostě stáj zrušil. Když se pak znovu objevila v 80. letech, už s ní Mosley de facto neměl nic společného, v tomto směru šlo spíše o Herdovy aktivity a později se historie ještě více zamotala změnou na Leyton House. Mosley se stále více věnoval politické stránce, v roce 1978 se stal právním poradcem FOCA a dost významně zasáhl do takzvané války mezi Balestreho FISA a Ecclestoneovou FOCA (viz náš seriál zde). Jeho ambice pak byly naplněny v roce 1991, kdy kandidoval na post prezidenta FISA a uspěl, o dva roky později dokonce povýšil, jak jeden z mála neurozených činitelů, do funkce prezidenta FIA.
Nelze tvrdit, že by pro F1 neudělal a neodvedl spoustu záslužné práce, přeci jenom dokázal využít svého citu pro obchod a novátorské tendence, ostatně vystudovat ChristChurch v Oxfordu a přidal si i další obory, například fyziku. Největší skandál vypukl v roce 2008 v podobě kontroverzního videa se sexuální tématikou, za jehož odhalením stál bulvární plátek News of the World. Celá věc navíc vyzněla v jistou formu propagace fašismu, a přestože Mosley svou pozici ve FIA obhájil, na konci svého čtvrtého funkčního období se rozhodl nekandidovat.
V posledním desetiletí strávil Mosley mnoho času právě bojem proti různým platformám (mj. Google) ohledně jeho aféry, řešily se otázky křivé přísahy a pohrdání soudem. Došlo to tak daleko, že se Labouristická strana zřekla darů od Mosleyho ve výši 500 000 liber. Často se ještě objevoval na závodech a neztrácel kontakt s prostředím F1. Bylo však o něm slyšet stále méně. Jeho smrt 23. května 2021 v důsledku onemocnění rakovinou přišla značně nečekaně, mnoho lidí jí bezesporu uvěřilo až ve chvíli, kdy ji potvrdil jeho věrný souputník Bernie Ecclestone.