Na jednu stranu fanoušci F1 (a především ti, kteří drželi palce Mercedesu) mohli jásat, že napětí kolem šampionátu vydrželo až do konce, na druhou se vedly nekonečné a v jistém směru i oprávněné debaty, zda má umělé natahování boje o titul smysl a je vůbec důstojné věhlasu formule 1. Velice hbitě šlo vypočítat situace, kdy by v minulosti došlo ke změnám šampiónů, leč to byly pouze hry s čísly. Byl jsem svědkem i skutečnosti, že si někdo vypracoval natolik komplikovaný systém, aby jeho odstrčený miláček nakonec dospěl k triumfu. Ale onen nesmyslný zdvojený přísun bodů v posledním závodě už byl proprán zleva i zprava, proto jej opusťme a věnujme se dění na okruhu Yas Marina. Tedy na trati, která je možná ukázkou luxusu a pohádkového jmění, ale samotní piloti ji moc nemusí. Ačkoliv se psalo o zhruba stejných šancích a nevyzpytatelnosti techniky, o napětí až do konce, měl jsem za to, že i přes Rosbergovo vítězství v Brazílii je v jisté výhodě Hamilton. Nejen proto, že už jeden titul má a tudíž se nemusí trápit otázkou, zda se mu podobná šance ještě někdy naskytne, navíc má i zkušenost z neúspěšného klání a své zklamání si taky prožil, proto měl před nástupem na start hlavu jasnější. Pokud by neuspěl, měl by „jenom“ jeden titul a ještě pro historii pozici výsledkově úspěšného vicemistra, který vyhrál více závodů než šampión. To Nico i přes určité zmrtvýchvstání cítil tlak nepoměrně větší. Musel především Lewise porazit a ani to mu nemuselo stačit, musel být naprosto perfektní a musel počítat s faktem, že sebemenší chyba je koncem nadějí. Záměrně to slovo musel opakuji třikrát, protože si někde v koutku mysli dobře uvědomoval, že podobná šance už v budoucnu nemusí přijít. A hlášky typu – když to nevyjde letos, zabojuju příští rok? Nikde není řečeno, že za rok ještě bude Mercedes v takovém laufu a tolik válcovat soupeře. Věřím, že tohle se synovi mistra světa z roku 1982 honilo hlavou a tíha odpovědnosti se přenesla do úvodních metrů posledního závodu. Nico moc dobře věděl, co si jeho kolega vyzkoušel v závodě minulém: jedna věc je držet se za soupeřem a šlapat mu na paty, druhá pak dostat se před něj. A v tom měl stále větší a větší nevýhodu.
Nakonec rozřešení vzala na svá bedra technika. Možná až zbytečně komplikovaná, ale s ohledem na počet odstoupení zvladatelná. Přesto si dovolím napsat, že ve chvíli, kdy začaly Nicovy problémy, možná si vzpomněl na svého otce, který se nemusel zabývat všemi těmi udělátky a hejblátky, jemu stačilo přidat plyn a točit volantem. Berte to, prosím, s jistou nadsázkou, ale faktem je, že Keijo Keke Rosberg byl před nastupující érou turbomotorů v 80. letech minulého století posledním, a překvapivým, „atmosférickým“ mistrem – další přišel až poté, co byly turbomotory zakázány. Bohužel pro německého závodníka s finskými kořeny přišla tahle porucha v tu nejméně vhodnou dobu, leč potíže nejde naplánovat a umístit do období, kdy nám nejméně uškodí. Možná mohl doufat, že když se auto hroutí jemu, podobná věc by mohla postihnout i Hamiltona, možná i něco v tom duchu ve svém velkém zklamání prohodil do éteru, ale vnitřně nejspíš velice rychle pochopil, co přichází. A naopak, co nenávratně mizí v dáli. Vysoko se cení jeho chování po závodě, což si myslím, že je v dnešním profesionálním světě ostře sledovaném médii povinnost a většina pilotů je natolik vycepovaná, že si málokdy v takové situaci dovolí nějaký exces, byť s nimi zklamání cloumá. Dobře vědí, že pokud by se nechovali podle protokolu, uškodí tím především sami sobě. Podobné, nikoli stejné, to je i v otázce dojetí přes zjevné potíže, není to nic nového pod sluncem a pokud v tomhle případě opravdu nehrozilo zranění či nějaký zřejmý postih, mohl si Nico dovolit to, co třeba provedl v Grand Prix USA 1974 Clay Regazzoni. Také do posledního závodu bojoval o titul, leč ani on, ani jeho sok Emerson Fittipaldi neměli vozy, které by jim umožnily si to rozdat v přímém souboji. Zatímco Brazilcův McLaren jízdou na výdrž přinesl „Emmovi“ v kokpitu kýžené body, Švýcar po výměně tlumičů kroužil po trati ve Watkins Glen v bezvýchodné pozici a závod přes další problémy dojel, ačkoliv byl od tehdy bodovaných příček vzdálen ještě víc než letos Nico.
jeden titul náskok. (foto: McLaren)
Bylo jasné, že kolem obou uchazečů o trůn F1 se bude točit veškeré dění a na zbytek závodního pole padne stín. Vůči ostatním soupeřům to bylo nespravedlivé, ale jak pravila jedna filmová postava – když budete číst novinové zprávy, čtete vždy o těch, co vyhrávají, ti od druhého místa už jsou nezajímaví. To nakonec dokázal i princ Harry, nazývající novopečeného mistra světa absolutní legendou, což lze přičíst euforii, v níž zapomněl na ty obyčejné legendy britského motosportu – a že jich není málo. Ale berme to tak, že v zástupu za skutečnými mistry jsou vždy takoví, co rádi jejich lesku využívají k vlastnímu zviditelnění – je to přirozené. Proto přejděme k dění na trati, kde se jasně prokázalo rozložení sil tohoto ročníku a de facto ruku v ruce s tím i předvídatelnost výsledků. Naštěstí do toho občas promluví nějaké to pošťuchování, špatný manévr či nevhodná strategie plus fakt, že v týmu jsou piloti dva, takže se nedá plánovat v duchu někdejších odhadů výnosů brambor a počtu vagónů železa. Pravda, Massa pokropený živou vodou a připomínající pro něj tak smutný závod v Brazílii 2008 možná moc chtěl aspoň symbolicky porazit nastupujícího mistra světa, ale spíš to byl Hamilton, šetřící enormně vůz, kdo mu umožnil se přiblížit a živit naději. I v tom se ukázala síla teď už dvojnásobného mistra světa. Bottase nezlomil ani vysloveně špatný start, prokázal, že severské země jsou stále silné a drží si bašty dobré výkonnosti. Kde jsou Francouzi, kde jsou Italové, kdysi mající v F1 drtivou převahu? Ukázala se i kvalita Red Bullu, ač už postrádala tu drtivou převahu let dřívějších – i když oba piloti startovali z boxů, nedalo se (s výjimkou možné poruchy) předpokládat, že budou svádět tuhé boje s navrátivším se Caterhamem. Natolik je dnes F1 rozdělená, že stačí pár kol a většinou se vozy dostávají do výkonnostní skupiny, kam patří. V té nejvíc tápou vozy Ferrari, u jejichž fanoušků možná chvilkový posun do středu první desítky vzbudil maličké naděje. Rozplynuly se stejně rychle, jako oslavný ohňostroj na počest šampióna 2014.
Končí nám 65. ročník formule 1, nesoucí přídomek oficiální mistrovství světa. Měl místa hluchá stejně jako dramatická, přinesl bohužel i události smutné, jejichž příběh ještě není dopsán, předložil nám vizitky pilotů, vystoupivších ze stínu, ale i takové, co se do něj schovali. Určitě se k událostem a jejich rozboru vrátíme v tradičním SuperPaddocku, nyní se věnujme doznívání právě skončeného příběhu o devatenácti kapitolách a jeho novému králi. Jeho fanoušci nechť oslavují, příznivci Rosberga ať doufají, že jejich idol bude i příští rok hrát stejnou, nebo dokonce ještě o kousíček lepší roli. Složme hold i ostatním, co nás bavili, rozčilovali, nudili, napínali či těšili po oněch deset měsíců (ten jeden prázdninový si dovolím odečíst) a doufejme, že drtivou většinu z nich už zase brzy najdeme na stránkách webových či tištěných, na obrazovkách televizních či počítačových monitorech. Do té doby bude hodně příležitostí se s nimi a jejich předchůdci setkávat i v jiných souvislostech.
P.S. Od jisté doby a zvláště po určitých reakcích jsem se rozhodl pro jistotu nevyjadřovat k některým okolnostem. Ovšem následující výjimku musím učinit, protože znevážení práce lidí zapálených pro F1 – a tím teď nemám na mysli jenom F1News – ze strany Pavla Turka, notabene pronesené bezprecedentně a v přímém přenosu, považuji za útok zcela zbytečný a v jisté míře hodně účelový. Co tím sledoval a komu tím chtěl prokázat službu se můžeme dohadovat, ale mám za to, že příspěvky diskutujících i na oněch proklamovaných stránkách prokazují, že střelil hodně mimo terč. Dále to nehodlám rozvádět, jen bych pana Turka požádal, aby mi zaslal seznam článků, které jsem – kromě avizovaných citátů – opsal nebo přeložil ze zahraničních zdrojů a následně publikoval. Při jeho tvrzení o tom má určitě přehled.