Už jsem to připomínal v loňské stati věnované ardenské legendě – shodněme se raději na termínu okruh na přirozených komunikacích než přírodní trať – její nemilé primáty i epizody. Nedávno jsem měl opět tu čest si prohlédnout dosud nejslavnější „formulový“ film Johna Frankenheimera Grand Prix, a opět mi došlo, že se nelze divit některým názorům o zhýčkanosti dnešní generace pilotů. V rámci práce na zevrubném popisu sezóny 1970 jsem pak viděl záznam z původního Spa a mohu říci, že jsem plně pochopil obavy Stewarta, Rindta, Ickxe, Hulmea a dalších, zda je ještě únosné riskovat eventualitu, že v případě nedobrovolného (ale i úmyslného) opuštění trati skončí daný jedinec namotaný jako smuteční věnec na telegrafním sloupu.
Jak ostatně trefně poznamenal bývalý pilot F1 a dlouholetý sportovní ředitel stáje Arrows Jackie Oliver: „Když tady vylétnete z trati, nikdy nemůžete tušit, co v okolí trefíte.“ Sílící pozice GPDA se promítla do debaty o možnosti start ve Spa odmítnout a piloti nakonec i přes nemalé dohady dosáhli svého. Ke slovu přišel nevýrazný areál Nivelles-Baulers (mimochodem řadící se do dnes velmi vyhledávané a navštěvované kategorie „mrtvých měst“, v tomto případě okruhů) a vlámský Zolder. Ve Spa ale nezaháleli a podporováni Bernie Ecclestonem renovovali, jak se jen dalo. Měli totiž příslib, že se F1 přesune právě sem, protože Ecclestone byl na kordy s ředitelem Omloop Terlaemen Zolder panem Belienem. Ten se dopustil především té lumpárny, že v legendární válce FISA vs. FOCA stranil spíše Jean-Maria Balestremu. Když k tomu přičteme rok 1981 a maléry mechaniků završené zraněním šéfmechanika Arrowsu Davida Lucketta plus smrtelnou havárii Gilese Villeneuva o rok později (i když ta s tratí samotnou neměla co do činění), dá se pochopit, proč po 13 letech opět zahřměly motory na trati, v jejímž křestním listě najdeme Julese von Thiera a Henri Langlois von Ophema.
Obnovená premiéra na polovinu zkráceného Spa kromě již připomínaného narychlo přesunutého startu z prostoru v klesání k Eau Rouge před La Source (a Ecclestone neměl klidné spaní, protože držitelé luxusních vstupenek přišli o pohled do depa a dávali svou nevoli hodně hlasitě najevo, pro Bernieho naštěstí nikoli formou žalob) musela vyřešit ještě jeden zádrhel. Kvůli poruše převodovky pozdržel tehdejší oficiální startér F1 Derek Ongaro celé pole na roštu kromě nedočkavého Andrey de Cesarise. V pauze před novým startem k žlutočerným Renaultům doklusali mechanici s konvemi paliva, a po závodě, který mimochodem právě na francouzské značce vyhrál Prost, byl důvod k protestu. Fakt, že palivo na startovní plochu nesmí byl neoddiskutovatelný, ale na druhou stranu pilotům Renaultu nijak neprospěl či nedovoleně nepomohl. Williams nakonec uznal marnou snahu a stížnost vzal zpátky, ale premiéra byla hned dvakrát poskvrněna.
V Zolderu však ještě naposled zatroubili k útoku a na základě smluv s FIA si vymohli poslední zastavení F1 v Zolderu (1984). Ve Spa ale byli v klidu, smlouva přímo s Ecclestonem jim zaručovala jistotu do roku 1987 a ono poslední vybočení byla skutečně labutí píseň novináři mnohem oblíbenější vlámské trati. Jenže při návratu do Spa moc veselo nebylo. Pouhé dva týdny před belgickou Grand Prix se při závodě 1000 km Spa sportovních vozů v úseku Eau Rouge zabila vycházející německá hvězda Stefan Bellof. Stačil lehký kontakt s vozem Jacky Ickxe a čelní náraz do svodidel. Hodinu po závodě rodák z Gießenu zraněním podlehl. Ken Tyrrell tohoto mladíka, jenž se zabil devatenáct dní před svými osmadvacátými narozeninami, označoval za největší talent, který v životě potkal a dokonce tvrdil, že ani Michael Schumacher nebyl tak dobrý. Pro Němce byla Stefanova smrt o to smutnější, že pouhých devatenáct dní před ním zahynul jeho krajan Manfred Winkelhock v kanadském Mosportu. Také on pilotoval vůz Porsche…
Už 70. Grand Prix na belgické půdě byla provázena spoustou spekulací. Nakonec F1 se vracely po téměř měsíční pauze a zdaleka ne pouze fanouškovská obec prožívala stavy rostoucího napětí, zda dojde k přeskupením sil a pokud ano, jakým směrem. Po tréninku si museli připadat jako zlobivá dítka, kterým spadly hračky do městské kanalizace. Ono se vlastně zásadně neměnilo nic ani v samotném závodě – ne nadarmo se už několikrát podotklo, že pokud nastane nějaké drama v bojích o vavříny, budou do něj hoši od třícípé hvězdy přednostně namočeni. Odhlédněme teď od skutečností, které od konce závodu s rostoucí intenzitou kolují po sítích a diskuzních fórech. Jak už víme z minulosti, nejednou jsou výroky interpretovány přeneseně, bez patřičného ohledu na kontext nebo míněny částečně jinak. Rosberg by musel být poněkud mdlého ducha, kdyby se pokoušel šampionát řešit takovým způsobem, faktem ale zůstává, že jeho řešení situace bylo velice nerozumné. Samozřejmě ve chvíli, kdy je v zatáčce bok po boku se svým soupeřem, je těžko zkoušet nějak zachránit situaci. Nico však vůbec neměl dopustit, aby to došlo tak daleko. V tom má Hamilton pravdu, že je třeba uplatnit zkušenosti a ohled k soupeři. Odpůrci namítnou, že jde o závody, ale ruku na srdce, co by to bylo za závody, kdyby se rivalové vytřískali během prvního kola? Mnohokrát jsme byli svědky toho, že je pro všechny atraktivnější, když ocelovou nohu na plynu častěji nahradí hlava. Lewis se tady jednoznačně musel cítit jako otloukánek, protože těžko mohl udělat něco lépe. Není divu, že po závodě dal průchod svým emocím; utíkají mu body a vzdaluje se vidina titulu.
(foto: Red Bull Content Pool)
Pochopitelné je i rozladění týmu, jemuž podobná extempore nedělají dobrou reklamu. Těžko ale říci, co vlastně chtějí dělat. Apelovat na skutečnost, že se týmoví kolegové nemají ohrozit a mít především na mysli blaho týmu? Oj, kolikrát už to tady bylo a stejně se incidenty, tu menší, tu větší, nadále objevují. Vytáhnout z klobouku jedno eso a tomu druhému striktně nařídit, aby nastoupil cestu nosiče vody? V Maďarsku jsme viděli, jak na podobnou situaci reagoval Hamilton a lze předpokládat, že situace vice versa by byla identická. Vůbec přítomnost dvou adeptů na titul v jedné stáji většinou vede do slepé uličky, takže se nakonec směje ten třetí. Stačí vzpomenout na dvojice Fittipaldi-Peterson (1973), Jones-Reutemann (1981), Tambay-Arnoux (1983), Mansell-Piquet (1986) či Hamilton-Alonso (2007), a je zajímavé, že ve všech uvedených případech se stal mistrem světa pilot, jehož týmový kolega byl buď poslušnou dvojkou nebo z boje o titul velice záhy vypadnul. Snad s výjimkou posledního případu, kdy měl Massa dost dlouho šanci se do trojboje zapojit. A ještě si dovolím jednu připomínku roku 1976, kdy Ferrari nechal souboj svých pilotů otevřený. Regazzoni vyhrál třetí závod sezóny v americkém Long Beach, což v tu chvíli nevypadalo nijak dramaticky, jenže právě ony tři body, o které tehdy Laudu připravil, rozhodly o titulu mistra světa.
Může to teď vypadat jako podpora týmové strategie na ještě vyšší úrovni než v minulosti, ale pokud budeme mluvit o týmu, měli by si to oba piloti v jeho rámci uvědomit. Sice bylo řečeno, že se po tomto závodě k chlapcům Mercedesu přiblížil Ricciardo, a je také pravda, že rozdíl 64 bodů na vedoucího pilota průběžné klasifikace díky nesmyslu v posledním závodě není až tak moc. Je ale také potřeba si uvědomit, že těch potíží na straně Rosberga bylo víc než dost – rozhodně by Australanovi hravě odjel už v první fázi, nemít vlastní vinou zdevastovaný spoiler. Skutečnou sílu svého vozu ukázal Nico v závěru, kdy stahoval Daniela mílovými kroky, ale ten už poněkolikáté prokázal, že roste ve velkou osobnost. A znovu je třeba připomenout hlášky zástupců Red Bullu před sezónou – Ricciardo si musí uvědomit rozdíl mezi Toro Rosso a Red Bullem a značně výsledky zlepšit. Dopad tohoto poučení má tu pointu, že čtyřnásobný mistr světa má o necelých 60 bodů a 4 účasti na pódiu méně než jeho mnohem nezkušenější kolega. A to se nedalo říci, že by Sebastian měl ve Spa nějaké zásadní problémy, přesto zůstal za vítězem o bezmála minutu pozadu.
Druhým diskutabilním bodem Grand Prix Belgie byl Fernando Alonso. Od samého startu, kdy si mechanici dovolili na roštu neakceptovatelnou prodlouženou až po samotný závěr, kdy si vylámal zuby na Magnussenově obraně, jdoucí, jak se aspoň dle rozhodnutí FIA zdá, za hranu akceptovatelného závodění. Prohřešek č. 1 zvedl nemálo antiferrariovské nálady s odvoláním na jiné případy, kdy byli méně známí piloti trestáni přísněji. Tady bych ale nevinil rozhodně Alonsa. On asi těžko své pit-crew na ploše zdržoval a žádal je, aby nikam nechodili, že se před startem bojí. Jestliže dostal jen 5 vteřin stop&go, je problém v pravidlech, kde evidentně chybí jasný výklad a stanovená penalizace. Pokud nevyklidili hoši s nářadím plochu včas, protože dělali na autě úpravy v rozporu s nařízením: citelný trest. Pokud si tam jenom obrazně řečeno sušili spaghetti a nevěděli kdy přestat, proč trestat pilota, jenž takovou situace nemůže ovlivnit. Nebo snad měl čtvrt minuty před startem do zahřívacího kola vylézt z kokpitu a loudaly vyhodit?
(foto: Caterham F1 Team)
A pomalu se dostáváme k tomu, co provedl Magnussen. Také mám dojem, že jeho hlavní prohřešek spočíval v kličkování na rovince Kemmel před nájezdem do Les Combes. A tady právě chybí nejspíš onen závodní cit a respekt k soupeři. Stejně jako Schumacher v Maďarsku 2010 málem natlačil Barrichella na zeď, tady mohlo dojít díky intoleranci dánského pilota k něčemu podobnému jako v Brazílii 1994, kdy Irvine vyhnal na trávník Verstappena a byla z toho kolize čtyř vozů, při níž stydla krev v žilách. Na rozdíl od Interlagosu před dvaceti lety letos v místě, kdy se Magnussen rozhodl zavřít na rovince Alonsovi dveře, měli piloti plynový pedál na doraz. Tady jde stranou, jestli sedí někdo v autě růžovém, pruhovaném nebo červeném. Kevin dostal správně za uši, protože příště by mohla mít podobná situace i fatální finále. Navíc Alonsona celé věci značně prodělal, protože bojoval o páté místo a nakonec i s polepšením skončil sedmý.
To byly věci, které hýbaly belgickou Grand Prix – rozebírat se budou ještě hodně dlouho a dá se očekávat, že objektivní závěr se bude prosazovat těžko. Jedna skupina bude osočovat Hamiltona z fňukání a hledání výhod jinou cestou než na trati, druhá už teď třeba píše petice na obranu Rosberga s doporučením, ať si od Lewise nenechá nic líbit. Alonso bude opěvován, jak zvládl kritické situace, přičemž jeho odpůrci pominou přesmíru riskantní jezdecký projev Magnussena a budou Španělovi spílat, že si neumí vybojovat patřičnou příčku předjížděním.
A tak objektivně zakončeme naše povídání přáním, které nelze zpochybnit. 27. srpna oslaví jubilea hned dva piloti, jejichž jména nás provázela hezkou řádku let – v případě méně úspěšného Dereka Warwicka to bude šedesátka (určitě víte, že tento Brit ani jednou nedokázal zvítězit v Grand Prix) – a představovat detailně o pět let mladšího Gerharda Bergera je asi podcenění znalostí fanoušků zdejších stránek. Posledním jubilantem, třebaže ještě o den později, je asi jeden z největších světlých zjevů letošní sezóny, protože se prodral na příčky, které asi očekával málokdo a každým závodem dokazuje, že nešlo o náhodu. Ovšemže někdo bude na toto místo preferovat Ricciarda, ale Australan šel do špičkového, dá se říci mistrovského týmu, kde se výrazné výsledky jaksi očekávají. Takže Valtteri Bottasi, ať se ti oslava životního čtvrtstoletí vydaří podobně jako prozatím celá letošní sezóna.