Že se premiéra bývalého A-1 Ringu, nesoucího také někdy titul Spielberg, vydařila co do počtu diváků, není až takový div. Můžeme si interně říci, že zájem ze strany nejen Rakušanů, ale motoristických příznivců kol dokola koukolem, jak s oblibou říká jedna slavná Skupova postavička, lze přirovnat například k fotbalovému týmu, který po dlouhé době přivítá na svém stadionu Ligu mistrů a nádavkem třeba giganta v intencích FC Barcelony, Manchesteru United či Bayernu Mnichov.
Dlouhý půst k tomu přispěl a pořadatelé si mohli mnout ruce. Kdepak by se tu opakoval malérový rok 1976, kdy se rakouská Grand Prix jela dva týdny po Laudově nehodě a tisíce lidí se do ochozů tehdy ještě Österreichringu vůbec neobtěžovaly. Přitom až na jednu výjimku od prvního závodu ještě na vojenském letišti v Zeltwegu (1964) se vždy na startu nějaký Rakušan objevil. Pouze v roce 1973 si Lauda na obávaném Nürburgringu zlomil zápěstí a sádru mu lékař sundal dva dny před rakouským závodem. Niki zkusil obkroužit dvě tréninková kola a poté musel svou snahu kvůli bolestem v poraněné ruce vzdát.
Až v roce 1981 zažilo Rakousko závod zcela prostý jezdeckého zastoupení z vlastních řad, ovšem rok později už se na tratě Grand Prix vrátil Lauda a on byl také prvním a doposud jediným Rakušanem, který dokázal na domácí trati získat vavříny. Přitom v roce 1984, kdy se mu to povedlo, nechybělo mnoho a jeho mclaren skončil v depu s porouchanou převodovkou. Jak si vedli ostatní úspěšní Rakušané? Rindt při svém jediném startu v roce 1970 odpadl a Gerhard Berger vyhrával jinde. Kromě těchto tří nikdo jiný porazit všechny své soupeře nedokázal.
(foto: Williams F1 Team)
Samotná trať je také živoucí kronikou mající na svých stránkách napsáno nemálo zajímavého. Bohužel i jeden smutný zápis z roku 1975, kdy se v tréninku po vylétnutí z trati při rychlosti kolem 260 km/h a nárazu do sloupu držícího reklamní tabuli (v zatáčce Hella-Licht) těžce zranil Američan Mark Donohue a den po své nehodě zemřel na krvácení do mozku. Ještě dlouho se pak táhla soudní pře Markovy rodiny s výrobci pneumatik GoodYear, neboť odborníci dospěli k názoru, že příčinou havárie byl defekt předního pláště. Závod na zaplavené trati ve zkrácené verzi vyhrál Ital Vittorio Brambila a nadšení z nečekaného triumfu mu velelo zvednout na zaplavené cílové rovince ruce nad hlavu. Ovšem tato část trati vede do kopce, aquaplaning vykonal své a Vittorio oslavil vavřínový věnec pořádnou ranou do svodidel – v čestném kole se tedy předvedl s téměř odpadlou přídí. Vůbec nestálost počasí u okruhu kolem vísky Knittelfield je pověstná, stačí připomenout zmoklé závody 1975, 1977 a 1978, které pohřbily ambice nejednoho favorita a především prostřední zmíněný rok se zapsal do dějin vítězstvím Alana Jonese na voze Shadow, pro americkou značku jediným v celé její mistrovské existenci v F1. A nebyl by to správný příběh bez pointy, Australan tehdy padl do oka jedné čtrnáctileté dívce, která na něj kvůli tomu vsadila drobný obolus. Po závodě mohla svůj vkus náležitě ocenit, protože kurs na outsidera rozhodně nebyl malý…
(foto: Williams F1 Team)
Nemálo lidí si vzpomene na hrůzyplné salto mortale Andrey de Cesarise v roce 1985 – tři vruty s vloženým saltem se nevidí každý den, a to ještě Ital opustil vůz jako kdyby podobná extempore prováděl dnes a denně. Historické ohlédnutí uzavřeme další rakouskou specialitou, opakovanými starty. I tady mají pořadatelé jeden primát – že se občas na startu sem tam někdo s někým nevejde na trať, to není až takové překvapení. Ovšem dvakrát opakovaný start, to zažila F1 poprvé právě v Rakousku 1987. Zajímavé je, že ačkoliv byla postižena více než polovina startovního pole (zvláště v jeho druhé polovině), po obou ranách zůstal Černý Petr v rukou jenom Streiffovi, jehož tyrrell už prostě nešel dát do kupy především proto, že chyběly součástky. Muži v kokpitech byli stále více nervózní, snad jen trochu humoru projevil Berger, který požádal přítomného Stirlinga Mosse, aby si za něj šel sednout do kokpitu, protože se toho určitě zase moc neodjede. Piquet běsnil, Alboreto s nadsázkou oznámil, že do rána tu nehodlá zůstat a nejmenovaný technik Ferrari suše konstatoval, že se bude startovat tak dlouho, dokud ve startovním poli nezůstane někdo s pojízdným autem. A je do jisté míry symbolické, že po tomto rozkládání monopostů na prvočinitele došlo k první odmlce v historii rakouské Grand Prix. V oněch deseti letech se mluvilo dokonce o tom, zda se tento závod nepřestěhuje na území České republiky, ale zůstalo jen u „zaručených“ zpráv. Dovolím si ale ještě jednu vzpomínku: ve zmíněném závodě si šéf McLarenu Ron Dennis nejspíš chtěl připomenout své dávné zkušenosti v houfu mechaniků a pod jeho dohledem proběhla výměna kol u vozu Stefana Johanssona. Výsledek byl tristní – Švédovo pravé přední kolo po výjezdu z boxů skončilo daleko v poli a Dennis měl z ostudy kabát. Mimochodem – Stefan se vyznamenal v pátek, kdy v závěru tréninku trefil v rychlosti kolem 250 km/h srnce přebíhajícího trať. Vyvázl z toho jen s pošramocenou nervovou soustavou, ale zachoval si smysl pro humor, když v interview řekl, že už chápe, proč je v místních podnicích specialitou jelení guláš. Dodal, že tentokrát si nedá. A to jsou jen něco málo z historických střípků…
Pokud byste si chtěli dnešní Red Bull Ring projít a hledat zaváté stopy minulosti, musíte v první zatáčce Castrol místo doprava nabrat přímý směr – po pár desítkách metrů dorazíte do míst, kde bývala zatáčka Vöest-Hügel, později přejmenovaná na Hella-Licht, strašáka několika generací pilotů F1. Potom na opačné straně protáhlého lesního porostu minete bývalou táhlou vlnovku Flatschach a dorazíte do oblouku Sebring, odkud zamíříte k zákrutě Remus. Následná rovinka pak kopíruje původní Österreichring; zhruba ve dvou třetinách zamířila doleva a obkroužila dnešní Schlossgold (šlo o původní zatáčku Bosch). Zase pár set metrů společné cesty, poté starý okruh pokračoval dál za zatáčku Rauch a doputoval až na dnešní rovinku mezi úseky Castrol a Remus. V minulosti se toto místo jmenovalo Texaco-Schikane a právě tady de Cesaris předvedl metání kotrmelců. Pak už opět spojení starého s novým a k závěrečné pasáži Jochen Rindt, která v minulosti byla delší a podstatně oblejší.
Návrat pod dohledem velkého býka, vévodícího bývalému areálu Texaco, sliboval dramatický doprovod – klopýtnutí Mercedesů, třebaže Rosberg obhájil v Kanadě stupně vítězů, nečekaný, ale nikoli překvapivý výkon Ricciarda a další drobnosti, to vzbuzovalo naděje, že snad dojde k mírnému přeskupení sil. První startovní řada to jenom potvrzovala. Když pak na trať vyrazily dva Williamsy a držely si zbytek pole v mírném odstupu, trošku to připomínalo rok 1986, kdy takhle překvapily benettony s Bergerem a Fabim v kokpitech. Ty však skončily nepoměrně hůř – Fabi odpadl, domácímu hrdinovi se vybila baterie a jeho finiš nestačil na lepší než sedmé místo. Promíchání startovního pole nejvíc zarmoutilo Massu, jehož čekání na stupně vítězů se protahuje, naposledy z nich shlížel v Grand Prix Španělska v minulé sezóně. Pak už se úvodní pětice opět srovnala a připomínala takovou velice abstraktní tahací harmoniku. Chvíli byli soupeři u sebe blíž, pak zase odskočili. Snad jenom vítěz minulého závodu Ricciardo, jehož jízda v závěru první desítky byla po Kanadě spíš zklamáním, zabojoval v posledním kole. Pochopitelně jeho pozice byla podstatně komplikovanější zvláště kvůli potížím na první dlouhé rovince mezi Castrol a Remus, která vlastně žádnou rovinkou není… Očekávání se nenaplnilo, rozestupy byly sice malé, ale nikoli překonatelné. Šestý double Mercedesu, ale teprve druhý v konfiguraci Rosberg-Hamilton, přineslo další odskok nositelů třícípé hvězdy a ještě navýšilo těžko publikovatelný výraz v Lewisově tváři.
u pole-position, stupně vítězů ani po roční pauze Brazilec nedobyl.
(foto: Williams F1 Team)
Pokusit se vyhledat něco, co by stálo za zaznamenání, činilo potíže i pozávodnímu studiu, které vzalo zavděk kiksem Gutierrézových mechaniků – víc toho opravdu moc nabídnout nešlo, snad jen Ricciardův manévr proti Hülkenbergovi v pasáži Jochen Rindt mohl utkvět v paměti. A těžko říci, kdo byl v tomto souboji, trvajícím několik kol, lepší – zda vzdorující Nico nebo útočící Daniel. Své by k tomu mohl říci stav pneumatik, pokud si vyslechneme stesky Red Bullu stran motorů, tak byl zase v mírné nevýhodě Australan. Přítomnost Webbera na stupních vítězů v roli moderátora pak byla více než pikantní a hlášky o převzetí jeho smůlovatého monopostu Vettelem nabývá značných rozměrů. Ovšem není to nic nového pod sluncem, stačí si vzpomenout na Renault na počátku 80. let – tam také Arnoux proháněl Jabouillea, a když od něj převzal post týmové jedničky, trápil se on a do popředí se lehce prodral týmový nováček Prost.
A tak jednou z nejzajímavějších informací v rámci Grand Prix Rakouska byla nová vize fungování safety-caru. Upřímně řečeno, logicky by se nejspíš jednalo o jeho konec a Berndt Maylander by si musel hledat novou práci. Neboť - pokud už by se piloti měli místo letmého startu znovu řadit na startovních pozicích, bylo by rozhodně smysluplnější závod červenou vlajkou stopnout a nechat piloty dojet na pozice hned. Bylo by více času a hlavně klid na úklid problematického místa, nikdo by se nenervoval, že náhodou najede na nějaký úlomek, který pořadatelé nestačili odstranit, pořadatelé by zase nemuseli být ve střehu, kdy jim proletí roztahané pole kritickým úsekem. A diváci by si ušetřili nudný pohled na vláček monopostů za sice luxusním a upraveným, ale pořád pomalým vozem, jednotlivé týmy by se nemusely strachovat, co jim formule jedoucí v neobvyklém módu vyvedou. Je mi jasné, že jde o jeden z prvních návrhů a doufám, že tento nápad projde patřičnou diskusí, aby kvůli snaze něco změnit a vylepšit nedošlo k nějakému nesmyslu. Předpokládám, že debata k tomuto bodu bude dostatečně výživná.
stal takřka nezbytným koloritem závodních tratí F1?
(foto: Mercedes AMG F1 Team)
Pokud se vám zdá, že o samotném závodě se tu dozvídáte málo, přes obrovské ujišťování jeho přenašečů prostě šlo o další podnik, ve kterém člověk sice od obrazovky odejít nemohl, ale to nejde nikdy. I když bude jakýkoli přenos ve kterémkoli sportu sebenudnější, může se stát, že zrovna v čase X, kdy se rozhodnete odejít od obrazovky, dojde k neočekávané komplikaci. To je zákon schválnosti. To se však v Rakousku nestalo, prohlédli jsme si staronový okruh a prožili opět dvojici Stříbrných šípů na čele, pogratulovali jsme Valtteri Bottasovi k první „bedně“, kterýmžto umístěním navýšil počet finských účastí na prestižních stupíncích na číslo 153. Nováček v tomto prostředí se postaral o první severský medailový úspěch v letošní sezóně, který si umocnil i vůbec nejlepším postavením na startovním roštu. Dost možná byl vůbec nejšťastnějším jedincem v závodním poli, snad vedle Rosberga. I když ten už si na pocty vítězů pomalu zvyká víc a víc.
Oddechli jsme si tedy na chvíli od kulatého nesmyslu, nikoho rozhodně nepřekvapí, že mezi piloty je velké množství fanoušků, i když z těch v první desítce už mohou v tuto chvíli držet palce svým hochům na zeleném pažitu už jen Massa, Pérez a Hülkenberg. A snad i Rosberg, ovšem tam je to přeci jenom složitější s ohledem na jeho původ – ale kdo ví, třeba ho Müller, Klose, Neuer & spol. dokázali patřičně okouzlit.
P.S. Těžko říci, kdo se postaral o další omyl, ale pokud se v přenosu objevilo tvrzení, že Niki Lauda na Österreichringu nikdy neseděl v typu Ferrari 312 T2, jde ve svém důsledku o chybu. Italská stáj totiž v roce 1977 absolvovala šampionát právě s tímto typem, od toho z roku 1976 sice mírně upraveného, ale pořád šlo o „Té dvojku“. Takže Lauda s ní v Rakousku jel a dokonce stanul na stupních vítězů. Pokud se mýlí sám Rakušan, bylo by přinejmenším milé na to upozornit. Chceme opravdu tak moc?