Exkurze do historie jsou poučné a zajímavé – a stále se budu odvolávat na výrok jednoho významného člověka, který prohlásil: „Kdo se nebude zajímat o historii kteréhokoli oboru, nikdy v něm nebude moci bez její přítomnosti vytvořit nic smysluplného.“ A pokud se projdeme historií španělských závodů, zcela určitě bude co objevovat a co si připomínat. Už jen skladbu šesti okruhů, z nichž asi nejméně známý bude barcelonský Pedralbes. Tedy okruh, tady nešlo o nic jiného než o křižování městských ulic, z nichž si dominantní Avenida del Generalisimo Franco, sloužící jako hlavní rovinka, nezadala s legendární kolegyní Mistral v Le Castellet. Také to je ta ze španělských tratí, kde se jelo nejméně závodů – pouhé dva.
Blízkým okruhem byl Montjuïch Park, opět Barcelona a opět městské prostředí, na rozdíl od Pedralbes skutečně situovaný do parku kolem olympijského stadionu, kde tehdy bylo něco na způsob Parc fermé. Tahle trať se zapsala černým písmem do análů F1 svým posledním závodem v roce 1975, kdy po Stommelenově havárii zůstalo za svodidly pět mrtvých. O tomhle závodě by se dal napsat nejen samostatný článek, ale téměř celá kniha.
S Montjuïch Parkem už se prolíná asi nejznámější a co do pořádání druhá nejčastější Jarama. Tady zase byl častým návštěvníkem požár – kolize Ickxe a Olivera v prvním kole ročníku 1970 patřila mezi hrůzostrašné ohnivé lázně a z dobových záběrů mrazí ještě dnes: nechápu, jak mohl Ickx z vozu vylézt jen s drobnými popáleninami. O dva roky později hořelo na startu, v roce 1976 tu byl poprvé diskvalifikován (a poté omilostněn) vítěz Grand Prix a rok 1980 proslul vyhroceným sporem mezi FOCA a FISA, který vyvrcholil vyhazovem oficiálních zástupců z okruhu.
Circuit de Catalunya (foto: Marussia F1 Team)
Poněkud zasutý zůstává Jerez de la Fronteira, mající ve svém závěru existence v kalendáři F1 obdobný osud jako Valencia – Grand Prix se tu jezdily pod hlavičkou Evropy a ani jeden pokus neměl dlouhého trvání: v případě Jerezu dvakrát, Valencia hostila závody pětkrát.
Takže nám zůstává Circuit de Catalunya, další „barcelonský“ okruh, neboť ze španělské metropole k němu musíte urazit nějakých 20 kilometrů. I tady se děly zajímavé věci, asi nejzajímavější bude putující zvedák, který v roce 1995 odvezl na zádi svého benettonu po boxovém stání Johnny Herbert, ale také místo oblíbené pro Ferrari a Michaela Schumachera. Ten tu vyhrál celkem 7 závodů a drží i jeden zajímavý rekord – v letech 2000-2004 nepustil na pole-position nikoho jiného. Ostatně, když jsme u těch čísel – víc než jednou tu dokázali zvítězit jen Häkkinen (3) a dvakrát Mansell, Alonso a Räikkönen.
Když jsme tedy prošli dostatečně důkladně startovní rošt, našli jsme na něm hned šest mužů, kteří v Catalunyi dokázali vystoupit na nejvyšší stupínek. Ovšem jak se zatím šampionát vyvíjí, možnost zopakovat si něco podobného letos měli pramalou. Dominance Mercedesů, která měla nástupem do evropské části Grand Prix snad o něco polevit, má značně tuhý kořínek a ona přibližující se konkurence, to bylo jen zbožné přání, které zůstalo nevyslyšeno.
Co dělal Hamilton s Rosbergem se zbytkem startovního pole vlastně ihned po startu je pro soupeře značně tristní a začíná to připomínat dominanci McLarenu či Williamsu v dřívějších dobách. Ostatně pouze čtyřikrát v celé historii F1 se stalo, aby jedna značka vyhrála pět úvodních závodů: McLaren (1988), Williams (1992 a 1996) a Ferrari (2004). Těch nepřetržitých řad vítězství pak nebylo málo, ale pouze tyto tři týmy – letos doplněné o čtvrtý – měly takto raketový start. A protože jej všechny zmíněné v minulosti dokázaly proměnit v mistrovský titul, zdá se, že letos má Mercedes nakročeno k zopakování letitého titulu v podání maestra Fangia v roce 1955.
Mercedes zažívá skvělý vstup do sezóny 2014 (foto: Daimler AG)
Španělsko se letos zařadilo mezi závody problematického rázu. Nikoli děním na trati, ale samotným průběhem. Až do nějakého 50. kola se mohlo zdát, že půjde zase o uspávací záležitost. Byl tu kupředu se deroucí Vettel, ale s materiálem a potenciálem čtyřnásobného mistra světa by jeho posun vpřed mohl překvapit jen notorického ignoranta jeho výkonů nebo člověka, který vidí F1 poprvé v životě. Tím jeho představení v Catalunyi není nijak devalvováno, ruku v ruce s týmem a kvalitní strategií dosáhl asi maxima. Proto se domnívám, že málokdo po jeho závěrečném tlaku pochyboval, že by nezvládl i zhltnout Bottase. Rozdíl ve výkonnosti, zkušenosti a materiálu byl evidentní. Pořád je ale nutné si uvědomit, že přes třetí a čtvrté místo v cíli ztrácí Red Bull na reprezentanty trojcípé hvězdy bezmála minutu (že byl Vettel ještě o téměř třicet vteřin za svým kolegou můžeme připočíst onomu startu z hloubi pole). Není pak divu, že divák jako na smilování čeká, jestli si to hoši od Stříbrných šípů rozdají mezi sebou.
A oni to opravdu předvedli, i když méně fantasticky než v Bahrajnu: tady chyběly ony průjezdy zatáček bok po boku a další libůstky. Rosberg sice na stupních vítězů pravil, že být o kolo více, tak by Lewis asi podlehl. Považuji to jen za udičku pro média: piloti F1 a v případě Hamiltona zvlášť jsou natolik ostřílení, že si dokáží vyladit pozornost právě na tu dobu, kterou nutně potřebují. Může dojít k nějakému defektu, ale lze předpokládat, že Lewis měl vše spočítané tak, aby to vyšlo právě do onoho 66. kola – a kdyby bylo potřeba vydržet do 67. okruhu, prostě by si přestavěl vnitřní režim a dotáhl by to zase. Jiné to bude, až ho Rosberg (nebo on jeho) bude atakovat daleko dříve a třeba před finální výměnou, tady Brit evidentně vsadil místo nějakého zběsilého pokusu se vzdálit na sice těsné, nicméně relativně bezpečné dojetí. Rosbergova motivace byla evidentní, stejně jako Hamilton ještě ve Španělsku nevyhrál a navíc série čtyř triumfů stájového kolegy nejenže nahlodává nervovou soustavu, ale také vnější vnímání. Svět je dnes postaven tak, že mrknete na výsledky a řeknete si – no jo, Lewis čtyřikrát za sebou vyhrál, kdežto Nico jen jednou. A vůbec přitom není vidět ono úsilí, které se jen v případě syna mistra světa nepodařilo zúročit. Aspoň v jedné věci se však hegemonii Mercedesu podařilo narušit – poprvé od začátku sezóny nefiguroval zatím dominantní tým ve všech dílčích oblastech: pole-position, vítězství či nejrychlejší kolo: tu poslední položku uzmul německé stáji Vettel.
Kimi Räikkönen své místo před Fernandem Alonsem kvůli horší strategii neudržel
(foto: Scuderia Ferrari)
Místo velké honby na Mercedes takové zápasení samých se sebou, tak by se dal komentovat výkon ostatních týmů. Bottas se jeví jako dítě štěstěny, Ferrari budou asi brzy řešit kolizi dvou osobností a nejsem si jist, že její vliv na další výkony bude pozitivní: příprava na letošní rok evidentně opět nevyšla a vůbec bych se nedivil, kdyby Ferrari chyběla právě ona Forza a po dlouhé době zase zažila stáj sezónu bez vítězství. Satisfakcí bylo Španělsko pro Ricciarda, který se konečně dočkal jednou již upřeného stupně vítězů, po váhavých začátcích se do hodnocení Poháru konstruktérů zařadil i Lotus a jubilant Grosjean (jel 50. Grand Prix) získal první body. Sauber přes odvážné prohlášení o bodech na ně stále čeká a Force India si vylepšuje týmové statistiky – zatím pokaždé, když piloti této stáje vyrazili do závodu, dojeli na bodovaných místech. V tom se jim zatím nemohou rovnat ani dominantní hoši od Mercedesů.
Závěrem chci ještě přidat pár slov o fenoménu Senna. Měl jsem možnost sledovat celou jeho kariéru v F1 a podotýkám, že jde rozhodně o jednoho z nejlepších pilotů. Více nemá celkem smysl přidávat, neboť se kolem jeho osudu před dvaceti lety napsalo někdy až zbytečně moc. A pokud bychom něco neměli dělat, tak ho srovnávat s dalšími mistry volantu, už jenom kvůli tomu, že jednotlivé časové etapy měly minimálně srovnatelné jedince.
Těším se s vámi na setkání v rámci GP Monaka.