Hodnocení kvality okruhu může někomu připadat až příliš příkré, ale očití návštěvníci areálu Interlagos, nebo přesněji Autodromo José Carlos Pace jistě potvrdí, že pořadatelé okruhu, nacházejícího se asi 16 kilometrů od pulsujícího Sao Paula, volí metodu zalepování největších ran a opakovaně s odřenýma ušima, hřbetem a kdoví čeho ještě rok co rok procházejí. Těžko říci, zda to je kvůli tradici, zda z důvodu zachování této lokality v kalendáři F1 (i když třeba africký kontinent svůj závod nemá už dvacet let), zkrátka nehledejme onen pravý důvod.
Zaměřme se na jednu z mála tratí v seriálu F1, za níž nestojí všudypřítomný mág Tilke, která prošla vlnou přestavby, nezájmu a nové historie. Sem lze započítat i onen zvláštní paradox, že pv nové podobě v sezóně 1990 se původní délka čítající téměř osm kilometrů smrskla o víc než polovinu. Historii tu psali piloti, jež oslavoval nadšený dav téměř jako bohy, zvláště když dokázali vyhrát. Tuto radost mu přinesl Emerson Fittipaldi, Carlos Pace, Ayrton Senna a Felipe Massa. Naopak nikdy tu nestál na zlatém stupni Nelson Piquet (ostatně on na Interlagosu v závodě F1 na stupně vítězů nevystoupil ani jednou), který dozajista doplatil na to, že významnou část své kariéry jezdíval Grand Prix Brazílie u konkurenčního Rio de Janeira, přesněji na trati v Jacarepagui. O řevnivosti těchto dvou měst existují stohy příběhů a nevyhnula se jim ani formule 1. Trojnásobný mistr světa, milovník žen a příležitostný stavitel jachet, jenž za svůj nejkrásnější počin považoval plavidlo Pilar Rossi, na jehož konstrukci se podílel (tento drobeček poháněný dvěma motory MAN o celkovém obsahu 20 000 cm3 představil světu v roce 1989 a mnoho lidí tvrdilo, že ho zajímá víc než F1) tedy Piquet alespoň zasadil do své koruny triumfů dva zářezy z 80. let (přesněji v letech 1983 a 1986), ale takový Rubens Barrichello čekal na domácí triumf marně, přestože absolvoval Interlagos ze všech Brazilců nejčastěji. Ale ani devatenáct účastí mu nestačilo, aby aspoň jednou jedinkrát pohlédl na rozvášněné davy z nejvyššího stupínku – hodně slabou náplastí mu mohlo být jediné umístění na stupních vítězů, dvě pole-positon a jedno nejrychlejší kolo. Rozhodně nejlepší rok tu zažil v sezóně 2004, kdy zajel pole-position, nejrychlejší kolo a nakonec dojel třetí.
Interlagos bude rozhodně svým způsobem nenávidět i Felipe Massa z důvodů setrvavších většině z nás ještě dobře v paměti. Jeho prohra před pěti lety jenom dokazuje, že nějaké spoléhání na to, že něco „… bude příště, jen trpělivost“, je nesmysl. Jinak si myslím, že Felipe stejně jako všichni Brazilci před ním a doufejme i po něm bude na této trati závodit nejvíce srdcem. Už kvůli divácké kulise, ačkoliv horkokrevní fanoušci způsobili třeba v roce 1975 hodinový odklad startu, když servali se stožárů vlajky zemí reprezentujících zúčastněné piloty a trať opakovaně zasypávali odpadky. Přítrž tomu učinil až Emerson Fittipaldi, který provokativně popadl kbelík a začal předměty před hlavní tribunou sbírat. Kupodivu to zabralo. Když se naopak domácím miláčkům nedařilo a například Senna při svém posledním závodě v Brazílii po chybě za zatáčkou Juncao musel v 55. kole odstoupit, více než polovina lidí v ochozech se sebrala a zamířila k východům. Že do cíle zbývá ještě 16 kol pro ně v tu chvíli bylo asi stejně důležité jako problémy v té době přetrvávající otázky kolem kupónové privatizace.
Zažívali jsme tu věci zvláštní i těžko uvěřitelné. Pamětníci vydolují z paměti přítomnost charismatického Wilsona Fittipaldiho seniora, otce brazilského automobilového sportu a zároveň rodiče i prarodiče dvou závodních generací rodiny Fittipaldi, který první závody vždy komentoval z vyvýšené tribuny, euforické nadšení nad startem prvního brazilského vozu F1, které skončilo obrovským zklamáním a plameny (1975), šokovaného Regazzoniho, jemuž se ve voze usídlil nevábně vyhlížející had, naštěstí pro Švýcara to bylo až po závodě a v depu, kam byl havarovaný ensign dopraven (1977), přívalový déšť, který udělal z pilotů návštěvníky zábavního parku na neřiditelných lodičkách (1993), hrozivě vyhlížející karambol čtveřice Irvine, Verstappen, Bernard a Brundle, za nějž prvně jmenovaný vyfasoval zákaz startu na tři následující závody (1994), kontroverzní moment mezi nováčkem Montoyou a Verstappenem, po němž se dlouho nesly internetem dohady, kdo byl vlastně viníkem (v britském Autosportu to místní karikaturista ve sloupku Bamber’s View překrásně glosoval) a Williams nechal v následujícím závodě v tréninku vyvést na zadní spoiler nápis Keep Your Distance (2001), nebo další mokré pohřebiště mnoha favoritů i obyčejných kmánů o dva roky později. Chtít tu vypsat všechno, co člověka v souvislosti s touto tratí napadne by byl milý český seriálek na pokračování, třebaže by se obešel bez jakékoli ordinace v libovolné zahradě.
Brazílie putovala kalendářem F1 z jeho začátku na konec, což ji v některých případech zbavilo kouzla a napětí. Neplatilo a neplatí to bezvýhradně, viz již vzpomínaný rok 2008 nebo třeba loňská sezóna. Letos ale bylo rozhodnuto prakticky o všem, ačkoliv bylo horem dolem avizováno, že jsou ve hře ještě důležité konečné příčky a hlavně peníze za ně. Dost možná na tom jsou Ferrari, Lotus a Mercedes tak bídně, že se jim nějaký ten milion hodí, ale spíš mám dojem, že právě tyhle stáje konečné pořadí, protože už byly trofeje stejně rozdány, příliš nezajímalo a k závodu přistoupily pouze z hlediska nutné profesionality. Lotus navíc záhy zjistil, že Kovalainen při veškeré snaze nastavenou laťku ze strany Räikkönena a Grosjeana nedokáže pohladit ani pohledem. Jistě, bylo nám vysvětleno ze strany odborníků, že měl dlouhou závodní pauzu, ale stačí vzpomenout třeba na Mansella (1994), který se po roce a půl dokázal vrátit na špici, popřípadě Schumachera, který po svém zranění v roce 1999 neseděl v autě šest závodů, a návrat mu žádné potíže nedělal. A navíc je tu příklad nadevše zářný, co dokázal Kimi Räikkönen po svém návratu právě do této stáje asi není třeba nijak rozvádět. Bodové rozdíly mezi Force India a Sauberem byly natolik velké, že by musel nastat skutečný exodus a na trati setrvat jediný Chilton, jak vtipně poznamenal kolega Achard, aby se v tomhle směru něco změnilo. A interní duel mezi Caterhamem a Marussií, ten zajímal snad opravdu jen zúčastněné a šílené statistiky, nad tím asi diváci moc neřvali nadšením.
Zkrátka, Brazílie byla takový ten typický závod na konci sezóny, kdy už o nic nejde a všichni se těší na dovolenou. Aby to nevypadalo úplně tristně, nastartovalo se aspoň šílenství kolem Marka Webbera. Chápu, že to je kvalitní pilot, který v F1 dokázal nemálo a jako osobnost je opravdu zajímavý. Ale proč kolem něj byl takový cirkus? Obávám se, že jenom proto, že už prostě nebylo co nabídnout. Prakticky celý přenos bylo divákům opakováno, jak úžasná osobnost odchází, ovšem že by se něco takového dělo třeba v případě Michaela Schumachera (při obou jeho odchodech), Kimi Räikkönena či Rubense Barrichella, kteří toho skutečně dosáhli víc než Australan (že Barrichello má méně bodů, za to nemůže on, ale zprzněný inflační bodovací systém), mi nějak uniklo. Mark sice prožil poněkud frustrující léta ve stínu Sebastiana Vettela, ale na druhou stranu je nutné si uvědomit, že až do Sebova příchodu ani jednou v celkové klasifikaci nebyl lépe než desátý a jen dvakrát se postavil na stupně vítězů – ve Vettelově stínu zvládl dalších čtyřicet pódiových umístění. To, co mu občas Hornerova parta prováděla, bylo krajně nemilé, ale Mark měl možnost zvednout kotvy a změnit lokál. Proto mi hodně vadily ony rádoby emocionální hlášky do radiové komunikace, signalizační tabule a soustavné kolovrátkování moderátorů, jakáže to veličina nás opouští. Podobné to bylo i s Massou, tam navíc nešlo o loučení v pravém slova smyslu, protože Felipe (z kostí a) Massa v F1 zůstává i nadále. To se prostě stává, že piloti mění stáj, někdy i po hodně dlouhé době, o tom by mohl vyprávět třeba David Coulthard, Jacques Laffite nebo Patrick Depailler, ovšem ten by musel ještě žít. Pro Brazilce to byla tak trochu vzpomínka na onen už dvakrát připomenutý ztracený titul a možná v jeho případě poděkování, že vůbec tu šanci o něj bojovat dostal. Webber k tomu měl vždy o hodně dál, třeba prostě proto, že u Red Bullu vsadili na Vettela. A pokud vám nejde tým vysloveně na ruku, máte minimální šanci uspět. Kdo nevěří, ať se vrátí do roku 1981 a případě vyzpovídá Carlose Reutemanna.
Abych svým slovům dodal jistou váhu, rád bych se v den, kdy tento Paddock tvořím, připojil ke gratulantům, kteří jakýmkoli způsobem oslavili kulaté výročí jedné z dam, které se pokusily vstoupit do světa F1 – paní Désiré Wilson je v mnoha směrech výjimkou, protože jako jediná žena dokázala s formulí 1 vyhrát i závod, a není podstatné, že to byl jen podnik šampionátu Aurora. Soupeře měla určitě zdatné, nakonec posuďte sami: Emilio de Villota (otec nedávno zesnulé Marie), Guy Edwards, Eliseo Salazar či Giacomo Agostini. Oslavenkyně vyhrála Evening News Trophy ve Wolfu WR 4 na okruhu Brands Hatch, bylo to 7. dubna 1980.
Končí tedy rok spíše nudných a předem odhadnutelných závodů, končí osmiválce a formule 1 se opět pustí do pochybného experimentu, aby byla dle přání těch, kteří ho prosazují, více atraktivní. Vy se můžete, jak pevně věřím, těšit na závěrečné shrnutí, které se ponese ve dvojím duchu a užijí si ho jak historicky, tak statisticky založení fanoušci. A pak už opravdu zazní zvonec. Do té doby se těším na psanou.
RoBertino
P.S. Před rokem jsem se tu loučil i s našimi průvodci F1 pod hlavičkou většině dobře známé komerční televize. Myslím, že opakovat své postřehy je zavádějící, protože pokud se něco změnilo, bohužel to nebylo vždy k lepšímu. Možná někomu vyhovuje žít i nadále ve své ulitě a tvářit se, že vše je v nejlepším pořádku, ačkoliv Vox populi říká něco jiného. Lze to řešit okázalým komfortem, který ovšem ono přehlížení nedokáže vymazat. Nezbývá než všem těm, kteří nám v české mutaci F1 přinášejí, aby zkusili dát hlavy dohromady a začali konečně hledat kvalitu.