Pokud bychom chtěli počítat na prstech obou rukou, kolikrát už došlo k pokusu nastartovat tradici F1 na kontinentu pojmenovaném po mořeplavci Americo Vespuccim (ač dávno před ním už na tomto místě zkoumali ledasco Vikingové), museli bychom přizvat nějakého kamaráda. Austin otevřel druhou desítku tratí, na nichž zahřměly motory F1 (a milovníci rekordů určitě vědí, že více tratí v jedné zemi v rámci formule 1 nikde nebylo).
Na to, aby mohl pomýšlet na posun do vyšších příček v pomyslném žebříčku pořádaných Grand Prix bude muset ještě nějakou dobu v kalendáři F1 posečkat, zatím předběhl jednorázové pokusy v podobě Dallasu, Riverside a Sebringu a vyrovnal se parkovištní raritě v podobě lasvegaského Caesar Palace. Kdo by si nevzpomněl na dva závody, které se jely ve snobském prostředí a nejspíš měly být už jen exhibičním završením sezóny, místo toho se tu v obou případech bojovalo o titul. Ale řeč je o Austinu, který příští rok může dostihnout Phoenix, ale pak ho čeká poněkud větší propast – Detroit a Long Beach jsou už vzdálenější (7 resp. 8 Grand Prix).
A nezdá se příliš pravděpodobné, že by se v Austinu dočkali vyrovnání letitého rekordu americké Grand Prix, jakou představuje Watkins Glen. Jelo se tu dvacetkrát, odměny tu byly víc než bohaté a kompenzovaly podstatné nedostatky přímo na trati či v zázemí, bohužel u trati jsou hned dva křížky – François Cevert v tréninku na závod v sezóně 1973 a nadějný Helmut Koinnig o rok později tu naposledy usedli do vozu představujícího v té době vrchol techniky a prestiže. Zvláště Koinnigova havárie byla hrůzostrašná a vedla k dalším úpravám zejména svodidel.
Americký přístup k věci byl vždy velice nekomplikovaný a dá se říci na tamní poměry klasický – vše bylo vnímáno jako otázka peněz a problém pro reprezentanty západní velmoci tkvěl jen ve výši patřičné sumy. Jenže záhy se dobrodruzi, žijící v představě jak natrhnou Evropanům zadel svými bravurními výkony, seznali, že F1 chce trochu víc než jen ukrutné sebevědomí a konto k dispozici. Přesvědčil se o tom Lance Reventlow, jehož Scarab byl jen ozdobou konce závodního pole stejně jako Scirocco Hugha Powella, jemuž rovněž nestačilo pár desítek tisíc dolarů k průniku do vyšších pater F1.
Ale on neuspěl ani daleko zkušenější a protřelejší Dan Gurney, jehož vlastenecká konstrukce Eagle, načas osazená i kompaktním, ale nepříliš úspěšným agregátem Weslake, sice poprvé vynesla americkou značku až na piedestal – a nebylo to na nějaké oddechové trati, Gurney s „Orlem“ vyhrál ve Spa-Francorchamps, ale to bylo také všechno. Na tratích se prezentoval se svým vozem jen dva roky a pak se už jen sem tam ozývaly sporadické hlášky o možnosti návratu s hybridní formulí splňující předpisy jak pro F1, tak pro F5000. Záměr byl jasný – ušetřit, ale výsledek nulový. Jen pro pořádek dodávám, že vítězství amerických konstrukcí ve slavných 500 mil INDY v letech 1950-1960 je nutné brát s určitou rezervou – tehdejší hvězdy F1 nejezdily do USA a američtí matadoři nejevili zájem o klasické Grand Prix. Nějaká ta výjimka by se našla, ale těch bylo ještě méně než pověstného šafránu.
Pokud si připomeneme Shadow, Parnelli, Penske, podivnou kombinaci Beatrice Haas-Lola a v neposlední řadě BAR, pak se nedá říci nic jiného, než že z těchto týmů velice rychle americký vliv vyprchal. Ještě tak nejblíž ke snu Made in USA měl Penskeho tým, Parnelli zakrátko udusily finanční potíže, Haasova stáj nepřežila kritický půldruhý rok. Shadow byl nakonec týmem více britským než americkým, do BARu vstoupila Honda a zanedlouho se o vlivu USA přestalo mluvit.
Když ještě ztratíme slovíčko o jezdcích, dá se říci, že od dob Maria Andrettiho chybí výrazná americká star, která by nastartovala zájem o F1 na poli pilotů. Někoho možná překvapí, že dosud nejvíc Grand Prix absolvoval Eddie Cheever, až za ním je co do výsledků nejúspěšnější a zmíněný Andretti. Naposledy to byl právě po Philu Hillovi druhý americký šampion, který vyhrál nějakou Grand Prix – pomineme-li Itálii 1978, kde Mariovi triumf sebrala trestná minuta za předčasný start – projel naposledy jako vítězný Američan před více než 35 lety, v Grand Prix Holandska 1978. A kdy jsme Američana viděli na stupních vítězů? Před dvěma desítkami let – v Itálii 1993 to byl pokračovatel dynastie Andretti, syn Michael. Poslední americký pilot F1 se svezl v závodě v Grand Prix Evropy 2007 – vzpomenete si, kdo to byl? Nebudu vás trápit, jmenoval se Scott Speed.
Možná vám přijde tohle vzpomínání zavádějící, ale jednak by mohlo být ještě o hodně delší a rozhodně ne nezajímavé, jednak se těším, až se k němu po pár letech vrátíme a budeme porovnávat, co se změnilo. Třeba zda bude Austin i nadále poctěn přízní diváků; mimochodem to samé se tvrdilo o Long Beach, jenže diváci na „Dlouhé pláži“ už po třech letech byli F1 nasyceni. Navíc je velice diskutabilní, zda slátanina různých částí okruhu, jakési All Stars Grand Prix, je tím nejlepším řešením.
Nelze ani do důsledků brát vážně ódy pilotů na danou trať, těžko totiž posoudit, do jaké míry jsou jejich nadšené výroky dílem mediálních expertů pro styk s veřejností. Nakonec ani Austin nedokázal změnit tvář letošního šampionátu a s ohledem na to, že poruchovost vozů prakticky vymizela a pokud už někdo musí odstoupit, tak jedině kvůli zdemolovanému vozu jako Sutil, dalo se předpokládat, že Vettel si v klidu odškrtne další rekordní položku. Je zajímavé, jak mohou být vozy jednoho týmu rozdílné – nebo že by skutečně byl Webber o tolik horší pilot? Nechci se pouštět do složitých debat, protože i když někdo ví, stejně nepoví.
Jen mě bude zajímat, zda u Red Bullu budou chtít v posledním závodě předvést i něco komediálních prvků a slavnostně nechají Webbera vyhrát. Jako poděkování za všechno, co v týmu musel překousnout. Ve vzduchu se vznáší námitka, že Vettel určitě dobrovolně pole nevyklidí a bude chtít rubat další rekordy, jenže už může pouze vyrovnat Schumacherův počet 13 vítězství v jedné sezóně (2004), takže žádný premiérový zápis. Ale kdo ví, třeba Red Bull k takové taškařici přistoupí a nacpe Sebastianovi do výfuku bramboru nebo něčí trenýrky. Pak už jen Webbera naučit konečně startovat a úspěch je (opět) zaručen.
Startovní pole už je víceméně rozděleno, sice je nám neustále vtloukáno do hlavy, jak moc se týmy chtějí prát o konečné pořadí v šampionátu, a lze uvěřit, že profesionálové, jakými hvězdy F1 jsou, to nemíní balit už jenom kvůli svému profesnímu kreditu, ale nelze si nevšimnout, že už je to takové učesanější, klidnější a spokojenější jezdění i soupeření. To neznamená, že by se dávala místa zadarmo a hoši v kokpitech se s přátelskými gesty pouštěli před sebe, ale přeci jenom top týmy chápou, že poháry jsou rozděleny a v jejich strategii je druhé místo téměř stejné jako čtvrté. Méně úspěšné stáje možná budou chtít vystrčit drápky a nějakým fantastickým úspěchem zamotat už téměř jisté pořadí, ale že by Sauber či Toro Rosso atakovaly stupně vítězů? Nezdá se, i když možné je samozřejmě všechno, stačí jedna vydařená kolize a vyhrát může i Max Chilton.
Ještě slůvko o rebelu Räikkönenovi. Rád bych Icemanovi položil otázku, zda během roku navštívil v rodném Espoo místní työvoimatoimistoo (po našem Úřad práce) s žádostí o podporu, když mu Lotus celý rok neplatil. Celá ta kauza je nějak divná, otazníky jen létají – skutečně Lotus Kimimu neplatil? A nezaplatil? A co Grosjean, ten pobíral mzdu pravidelně? Bylo Finovo rozhodnutí vynechat závěr sezóny způsobeno skutečně jen zraněním? Byla operace natolik nezbytná? Pokládejme otázky další, dozvíme se asi tolik, co předtím. Jisté je, že se potvrdil fakt vyslovený na jednom finském serveru, jehož stručným přepisem byl názor, že není Fin jako Fin.
A potvrdil se fakt, že Kovalainen patří do sorty pilotů jako Cheever, Alesi či Johansson – i když měli k dispozici špičkovou techniku, zůstávali piloty středu pole. Ovšemže Heikki nebyl nějakou dobu v závodním režimu a vozy se vyvíjejí zhruba stejně rychle jako mobilní telefony, ale těch 109 Grand Prix před tou jubilejní v USA by někde mělo být znát, zvláště když se sedí v barvách vozů usilujících o stupně vítězů v Poháru konstruktérů.
Za necelý týden skončí další díl dlouhodobého seriálu F1. Zda to bude finále důstojné nebo něco ve stylu okázalých show haarlemských Globetrotterů, to nám ukáže Brazílie. Země F1 zaslíbená a natolik svérázná, že nám určitě americkou sterilitu přetlačí.
RoBertino
P.S.: Zajímalo by mě, kdo se vydá do honosného zařízení F1 Life na Haštalském náměstí v Praze, aby pohovořil na téma Jaká byla F1 2013. Možná by bylo zajímavé to pojmout jako akci diskutérů zdejšího prostředí, protože dle jejich velice fundovaných názorů by měli hochům z TV Nova co říci. Témat by bylo hodně, jen doufám, že by se odpovídající nechovali jako většina mediálně zdatných aktérů královské motoristické kategorie, kteří nás neustále chtějí přesvědčovat, že všechno je v naprostém pořádku a nejlepší. Nechme se tedy překvapit.