1990: Rozhovor s Ayrtonem Sennou, díl 1.

Pojďme začít. Při posledním závodě v Brazílii jste byl tak dojatý, že jste se rozplakal.
Ayrton Senna: Tolik lidí křičelo mé jméno, že se ve mě něco pohnulo. Byl jsem jediný Brazilec, který mohl vyhrát. To hrozně rozdmýchalo mé emoce. Děkuji Bohu za to, že jsem mohl zažít tak fantastický moment. Ale nechal jsem se dojmout jen před startem, potom už to byl jen můj vlastní svět, byl jsem připoutaný ke stroji a nemyslel jsem na nic jiného, než na vítězství. Skoro jsem překonal své nejrychlejší kolo, ale potom se to všechno pokazilo.

Jakto? Můžete říct, co se stalo?
AS: Jel jsem prostě výborně. Byl jsem nejrychlejší v tréninku, získal jsem pole position a udržel si to místo téměř celý závod. Problém přišel, když jsem se přiblížil k Tyrrellu Japonce Satora Nakajimy. Dělal mi místo při nájezdu do zatáčky a já ho chtěl předjet, což vypadalo zcela bezpečně, ale potom náhle změnil názor a vjel mi do cesty. Příště si na něj rozhodně dám větší pozor.

Větší pozor, než obvykle?
AS: Samozřejmě. Nakajima je nevyzpytatelný, ostatně jako spousta jiných ve Formuli 1. Zkušenosti mi pomalu říkají, že ke všem musím přistupovat jiným způsobem.

Někteří lidé říkají, že i když jste v současnosti nejlepší jezdec, máte velký nedostatek - jste příliš bezohledný. Souhlasíte s tím?
AS: Soutěživost, rychlost a cílevědomost jsou mými vlastnostmi nejen na trati, ale i v životě. A jsou to dobré vlastnosti. Ale někdy může mít tak silný charakter opačné účinky. Mám tak silnou vůli, že se mi to někdy nevyplácí. Ale o tom to je, postupně se učit dělat věci správně.

Může se stát, že nikdy nedokážete v Brazílii vyhrát?
AS: Kdo ví. Ďábel, který vládne tomuto světu, nás může připravit o některé šťastné chvíle. Ale tím nejvyšším je Bůh, věřím, že jednoho dne se mi takového štěstí dostane.

Kolik hodin spíte před závodem?
AS: Tři. Jdu spát ve tři a v šest už se většinou probouzím. Odpočinek je důležitý, ale já to nedokážu, obyčejně před závody nespím více než šest hodin. V normálních dnech spím deset až dvanáct hodin, miluji spánek. Ale při takových nocích zkrátka nemůžu.

O čem se vám zdá?
AS: V Brazílii jsem byl tak unavený, že se mi nic nezdálo. Ale mívám noční můry o nehodách a někdy zase sním o tom, že se setkám s mou přítelkyní a dám jí velkou kytici.

Ale momentálně jste sám ne?
AS: Ano.

Po dlouhém vztahu s Adriane Yamin, dcerou majitele firmy Duchas Corona...
AS: Měl jsem i jiné přítelkyně, ale moc lidí o nich neví.



Dařilo se vám chránit své soukromí, i když se to zdálo téměř nemožné, například po zisku titulu v roce 1988. Poté přišla největší brazilská sexbomba Xuxa. Netajil jste ten vztah, jako to obvykle děláváte, takže si hodně lidí myslelo, že je to jen kvůli reklamě.
AS: Protože jsme oba slavní, jsme v centru pozornosti a lidé vše roznesli, jak se to většinou stává. Byla to škoda. Přísahám, že jsem nikdy nechtěl naši lásku zveřejňovat. Když potkám ženu svého srdce, žiji s ní sám, ne s veřejností. Respektuji toho, koho miluji. Ale s Xuxou se to nedalo zvládnout tak, jak jsem byl zvyklý, má svou slávu méně pod kontrolou, než já. Už od počátku se z našeho vztahu dělala senzace. Byl jsem proti tomu, dokonce jsem se kvůli tomu i pohádal s některými lidmi.

S novináři?
AS: Ne, s lidmi, kteří to způsobili. Kteří se starali o její záležitosti.

Myslíte Marlene Mattos, manažerku Xuxy?
AS: Nechci prozradit jména. Ale když se to začalo šířit tiskem, velmi mě to znepokojilo. Stále více a více lidí tvrdilo, že je to jen reklama. Přísahám, že to není pravda, bylo to výjimečné období mého života.

Kdy jste se rozešli?
AS: V březnu. Chvíli poté, co jsem se díval na její interview v televizi, ve kterém mluvila o svém soukromém životě a mimo jiné i o mě.

V tom rozhovoru Xuxa řekla, že nemá čas na milostný život a vy to nechcete pochopit a pronásledujete ji...
AS: Nepochybně jsem měl víc času. Ale i tak jsme spolu strávili dva týdny a potom jsme zase byli čtyři týdny bez sebe. Problém je, že žije ve svém vlastním světě, pro svou práci. Myslím, že jsem byl jeden z mála, který se do toho světa dostal, myslím, že jsem odhalil její skryté vlastnosti. Ale já také nejsem ten nejjednodušší člověk, takže to bylo složité. Xuxa neměla čas vztah rozvíjet, nebo přemýšlet nad věcmi jako je rodina a děti. Ale takové věci nezískáte nějakou šťastnou náhodou. Ona jen sní, ale nedělá nic pro to, aby svůj život změnila.

Vy jste chtěl vážnější vztah?
AS: Tak moc, že jsem ji o to požádal.

A ona nepřijala?
AS: Ne. Ale už jsem měl dost známostí na to, abych věděl, co chci. Nezajímá mě, co je teď a tady, zajímá mě budoucnost. S jejím přístupem by byla jen jednou z mnoha a to jsem nechtěl.

Byl jste někdy opravdu zamilovaný?
AS: V posledních dvanácti letech jsem zažil hodně bolestivých rozchodů. Ale mohu prohlásit, že jen jednou v celém mém životě jsem cítil touhu založit si rodinu. Jen jednou jsem od někoho chtěl dítě. Ten někdo byla Xuxa.

Byl jste ženatý, ale nerad o tom mluvíte. Proč?
AS: Jsou věci, o kterých nechcete všude vyprávět. Ale možná je čas o tom něco říct teď. Oženil jsem se v únoru 1981 s jednou přítelkyní z dětství (Lilian Vasconcelos Sousa). Když jsem začal závodit v Evropě, přestěhovali jsme se tam. Musím říct, že uměla výborně vařit. Ale potom se odehrály různé věci, po osmi měsících jsem přestal závodit a vrátil se do Brazílie podnikat s otcem. Nešlo to tak, jak jsem si představoval, takže v březnu 1982 jsem se rozhodl začít znovu – vrátil jsem se do Evropy a rozvedl se.

Lilian se nehodila k vašim plánům?
AS: Naše manželství byla chyba, byli jsme příliš mladí. Bylo by nešťastné pokračovat v takovém vztahu, který by byl zdrojem ještě větších problémů, kdybychom měli děti. Už spolu nejsme v kontaktu, ale vím, že má novou rodinu a že je šťastná.

Kolovala pověra, že vaše manželství bylo prohlášeno za neplatné. Byl k tomu nějaký důvod?
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V Brazílii je obvykle manželství prohlášeno za neplatné, pokud je jeden z manželů nevěrný.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
AS: Na veřejnosti o svém milostném životě nemluvím a nevychloubám se svými milenkami. Protože mě nedokázali porazit na trati, vymysleli si ty historky o mé mužnosti. To je další trpká zkušenost. Tato pověra o neplatnosti byla jen dalším absurdním výmyslem, nic takového se nestalo. Nikdy jsem se k tomu nevyjadřoval, protože jsem se nemusel ničeho bát ani nic dokazovat. Žádná lež nevydrží navždy, po pár měsících toto nepříjemné téma zmizelo.

Nelson Piquet přilil olej do ohně, když řekl, že nejste na ženy. Poznamenalo vás to?
AS: To bylo velice smutné, byla to aféra, která mě měla ponížit. Nedařilo se jim porazit mě na trati, tak to chtěli dokázat alespoň v osobním životě. Ale i tady selhali.

Tato pomluva poznamenala i Américo Jacoto Júniora, vašeho sekretáře, který byl často ve vaší blízkosti. Nakonec jste ho vyhodil.
AS: Júnior byl můj přítel z dětství, skoro jako bratr. Je velice smutné, že tato lež nepoškodila jen mě, ale i lidi, které jsem měl rád. Ve skutečnosti jsem ho nevyhodil, byl více mým přítelem, než zaměstnancem. Když vystudoval, nevěděl, co chce dělat, a tak jsem mu navrhnul, aby jezdil se mnou. Viděl celý svět, naučil se jazyky a dělal mi společnost.

Piquet byl příčinou vašeho odcizení?
AS: Ano, proběhlo tam určité odcizení, naše přátelství už nebylo takové, jako dříve. Způsobili příliš velké škody... Je lepší o tom nemluvit, chtěl jsem něco říci, ale raději budu zticha.

Co jste chtěl říct?
AS: Ne, nic.

Zažaloval jste ho kvůli tomu. Jste spokojen s tím, že Piquet musel svá tvrzení odvolat?
AS: Nic to neznamená, protože popřel, že něco takového vůbec řekl. Byla to velice špinavá hra.

Měl jste blízký vztah s Katherine, Piquetovou současnou ženou, předtím, než se vzali, ne?
AS: Neměli jsme blízký vztah, ale znal jsem ji.

Co tím myslíte?
AS: Znal jsem ji jako ženu, to je vše. Jen jako ženu.

O tom jste se nikdy nezmínil. To Piquetovi nestačilo, aby o vás nešířil takové řeči, o kterých jsme se před chvílí bavili?
AS: Neexistuje důkaz pro jeho tvrzení, že nemám rád ženy.

Kvůli vaší lásce k závodění by se mohlo zdát, že na nic jiného než auta nemyslíte.
AS: Když pracuji, žiji jen pro vítězství, nemám čas mluvit s tiskem. To se stává jen při výjimečných příležitostech, jako třeba teď. Jsou to ojedinělé příležitosti, ale jsou tak vydatné, že každý, kdo si myslí, že jsem odměřený, mě začne mít rád.

Jste samotář?
AS: Často se cítím osaměle. Ale věřím, že jednou najdu toho pravého člověka, se kterým budu sdílet svůj život. Přesvědčil jsem sám sebe, že v pravý čas takového člověka potkám, umím být trpělivý. Na druhou stranu nežiji úplně sám, často jsem v kontaktu s mými blízkými. Rodičům a příbuzným volám několikrát denně.

Plánujete druhou svatbu?
AS: Proč ne? Tentokrát se snad trefím do černého. Chtěl bych mít děti, bylo by pěkné mít manželku. Ale nezáleží to na nás, záleží na boží vůli.

Až budou vašemu synovi 4 roky, dáte mu motokáru, jako ji dal váš otec vám?
AS: Jen když bude mít talent po mně. Ale nebudu ho nutit, ukážu mu i jiné cesty a budu jej podporovat ve všem, co bude chtít dělat. K lásce k autům a závodům musí vyrůst sám, rozhodně ho nebudu nikam tlačit.

Kde je teď vaše stará motokára?
AS: Asi leží někde na smetišti. Hrál jsem si s ní pár let, než mi otec koupil opravdovou. Tu starou pak zdědil můj bratr Leo. Jednou si s ní hrál za otcovou dílnou, jezdil rychle, ale neměl pud sebezáchovy. Zavolali jsme na něj a on se na nás otočil a přitom stále zrychloval. Dostal smyk, narazil do zdi a málem skončil pod projíždějící dodávkou. Otec byl tak vystrašený, že ji vyhodil.

Pamatujete na svůj první závod?
AS: Pamatuji si svůj první, druhý, na mé první vítězství... na všechno. Bylo mi osm, když jsem se poprvé zúčastnil závodu na pláži v Sao Paulu. Otci se to moc nelíbilo, protože věděl, že tam jezdí i osmnáctiletí kluci, ale já se přihlásil a byl jsem z toho nadšený. Startovní pozice jsme si losovali z klobouku a já si vytáhnul jedničku – mé první pole position! Byl jsem malý a lehký, takže moje motokára skoro létala a dlouho jsem vedl. Větší kluci mě doháněli v zatáčkách, ale na rovinkách jsem jim vždycky ujel. Tři kola před koncem do mě jeden z nich narazil a já dostal hodiny. Ale skoro jsem vyhrál.

Kdo byli v té době vaši hrdinové?
AS: Jackie Stewart, Gilles Villeneuve, Niki Lauda a samozřejmě Emerson Fittipaldi. Ten byl nejlepší.

Ve škole vám to moc nešlo, stěží jste postupoval do vyšších ročníků.
AS: Na základní škole to šlo docela dobře, vždycky jsem seděl v první řadě. Až na střední to bylo horší, už jsem si stavěl vzdušné zámky, snil jsem o tom, že ze mě bude závodník. Z první lavice jsem se posouval do těch prostředních a potom až na konec a podváděl jsem při testech. Jednou za mě psal písemku kamarád, učitelé to přijali, alespoň jsem nepropadnul. Ale to byl ten nejnižší bod, potom jsem se zbavil toho nihilismu a dostal se na Fakultu managementu na Sao Paulo University. Ale pořád jsem byl myšlenkami jinde. Chodil jsem tam měsíc a potom přestal a odešel do Evropy. Tehdy to všechno začalo.