Kivi ve znaku: Počátky stáje McLaren (5/6)

ZAPEKLITÝ SVĚT FORMULE 1
Po komplikovaném debutu ve formuli 1 roku 1966 předpokládal Bruce rapidní zlepšení. S penězi ze šampionátu Can-Am nejprve hledal alternativu za motory Ford a Serenissima, jež nesplnily původní očekávání. Bruce si vybral britskou organizaci BRM a stal se jejím vůbec prvním zákazníkem. BRM vyvíjelo dvanáctiválcový motor primárně pro závody sportovních vozů, nicméně stejný agregát chtělo použít i v F1.

Monopost M5A byl připraven před startem nové sezóny, ovšem to stejné se nedalo říci o motoru BRM. U britských konstruktérů došlo ke značnému zpoždění vinou složitého ústrojí dvanáctiválce a Bruce musel přejít na nouzový plán. Od Petera Agga z Trojanu si nechal přestavět monopost Formule 2 a dosadil ho osmiválcovým motorem BRM, splňující regule Tasmánské série.

Rudě zbarvený McLaren M4B debutoval v nemistrovských závodech v Brands Hatch, Oulton Parku a Silvestrone. V seriálu mistrovství světa formule 1 se poprvé objevil v Monte Carlu. Bruce v závěru závodu držel výborné druhé místo, ale vynechávající motor jej donutil zajet k mechanikům.

Za viníka odstoupení shledali nefungující palivový systém a pomalu se začali loučit se stříbrnou příčkou. V tu chvíli se v depu McLarenu objevil Jack Brabam a upozornil na baterii. Mechanici dali na radu zkušeného závodníka/konstruktéra a hbitě vyměnili vadnou baterii. Bruce znovu vyrazil na trať a ještě stihl dojet čtvrtý.

V druhém závodu v Nizozemí uklouzl Bruce na oleji v rychlé zatáčce Huzaren Viak a monopost zničil. Po nezbytné opravě se s ním vydal do Goodwoodu na testování, ale stroj zachvátil oheň. Bruce zastavil a vyskočil z kokpitu, bohužel nemohl dělat nic jiného, než s těžkým srdcem sledovat, jak mclaren nenávratně pohlcují plameny.

Do dalšího modelu na bázi formule 2 se Brucovi nechtělo a tak si čekání na BRM V12 zkrátil závoděním za tým Dana Gurneye, jenž po vzoru Brabhama a McLarena založil vlastní tým. Bruce absolvoval se slibovaným dvanáctiválcem BRM až poslední čtyři grand prix sezóny, leč bez bodu.

V roce 1968 se dostal ke slovu šestadvacetiletý Robin Herd. Vyvíjel mclareny pro sérii Can-Am a model M7A F1 pro sezónu 1968 byl jeho prvním formulovým dílem. Při úvodním podniku mistrovství světa F1 v Jižní Africe však M7A odpočíval v dílně ve Velké Británii a mechanici dolaďovali poslední detaily.

McLaren měl k dispozici jediný model – M5A z předešlého roku. Závod v Jižní Africe začínal neobvykle brzy, již na Nový rok, a tak přihláška padla na Dennyho Hulma, jenž jako úřadující šampión F1 přešel z Brabhamu do McLarenu. Hulme dojel v Kyalami pátý, zatímco Bruce se připravoval na účast v Tasmánské sérii, kde naposledy jezdil v roce 1965.

Bruce v Tasmánském šampionátu ani jednou nezvítězil, častěji čelil problémům s motorem a po skončení sezóny prodal auto Jo Bonnierovi. Veškeré naděje vkládal do premiérového díla Robina Herda, jež poháněl osvědčený Ford Cosworth. Motor byl původně určen výhradně stáji Lotus, ale Bruce využil kladných vztahů s automobilkou Ford a přemluvil ji k dodávce motorů, upravovaných firmou Cosworth.

První a druhou mistrovskou grand prix v Jižní Africe a Španělsku dělily čtyř měsíce. Dlouhou přestávku tak zákonitě vyplňovalo množství nemistrovských podniků. Jedním z nich byl Závod šampiónů v Brands Hatch. Bruce zajel nejrychlejší kolo a vyhrál, úspěch týmu doplnil třetím místem Denny Hulme, který zvítězil v nemistrovské International Trophy v Silvestrone. McLaren s modelem M7A se konečně zařadil mezi špičku startovního pole, vplul do vod zavedených týmů a vše nasvědčovalo tomu, že o prvenství v mistrovství závodech se budou potýkat i monoposty s ptákem Kivi ve znaku.

Denny Hulme navázal na špičkovou formu a druhým místem ve Španělsku ukořistil první pódiové umístění pro McLaren. V Monaku získal páté místo a tým bodově táhl. Na Bruce velký den, po odstoupení ve Španělsku a Monaku, teprve čekal.

Památné vítězství přišlo v Grand Prix Belgie. V kvalifikaci dominantní Chris Amon v průběhu závodu na extrémně rychlém okruhu Spa-Franchorchamps odstoupil a čelo převzal Stewart. Při nájezdu do posledního kola držel náskok 6,8 vteřin před Brucem. Na 14 km dlouhém okruhu mu však došlo palivo a Bruce poprvé v kariéře coby pilot vlastního vozu vyhrál.

V nadcházejících měsících padl na stáj útlum, ale poslední dvě grand prix dokázal naštěstí oživil zkušený Hulme. Triumfy v Itálii a Kanadě zajistil McLarenu výborné druhé místo v poháru konstruktérů za Lotusem a sobě třetí místo v poháru jezdců. Bruce obsadil pátou příčku.

Rok 1969 nevypadal pro McLaren špatně, ukázal se jako solidní soupeř týmů Brabham a Lotus. Jenže na jednu stáj, konkrétně jezdce, ani Hulme ani Bruce nestačili. Byl to Jackie Stewart v modré Matře, jenž s naprostou bravurou ovládl šampionát a vyhrál svůj první ze tří titulů.

Jak sezóna postupovala, vítězství nepřicházela. Bruce s Hulmem sbírali pódiová umístění, ale ta nejvyšší příčka jim vždy unikala. Ledy prolomil až Hulme v samotném závěru sezony. V Mexiku odstartoval ze čtvrtého místa a po deseti kolech převzal od Jackieho Ickxe čelo, které navzdory tlaku belgického pilota neztratil.

Tým McLaren se již připravoval na rok 1970 a přestože nezapadal do kategorie kandidátů na titul, byl černým koněm závodů grand prix. Hulme i Bruce dokázali, že monoposty mclaren umějí vítězit a Bruce chtěl novým modelem M14A předvést vítěznou kvalitu novozélandské stáje, sídlící ve Velké Británii. Málem se mu to povedlo ve druhé grand prix roku, kde na španělském okruhu Jarama převzal pohár za druhé místo.