LOLA A FORMULE 1 PŘED ROKEM 1997
Eric Broadley založil Lola Cars v roce 1958 ve svých 30 letech. Mladý britský architekt s podnikatelským a technickým nadáním původně pracoval jako stavbyvedoucí a volný čas trávil závoděním v klubových šampionátech s vlastnoručně upraveným vozem na podvozku Austinu 7. Krátce nato vstoupil do motorsportu stavbou malých sportovních vozů s motorem vpředu. Postupem let rozšiřoval pole působností a v průběhu následujících desetiletí zařadil značku Lola k váženým konstruktérům závodních automobilů a monopostů.
Lola pod Broadleyovým vedením figurovala např. v kategoriích GT, Can-Am, Group 7, Formule 5000, Formule 3000, Formule 3, Formule Ford a v neposlední řadě i v americké sérii IndyCar. Jaký je ale příběh Loly ve formuli 1, kde působila s přestávkami v letech 1962 – 1997?
Podnětem ke vstupu Loly do F1 byl Reg Parnell, který Broadleye požádal o stavbu monopostů pro jeho soukromou stáj. Psal se rok 1962 a na první podnik šampionátu F1 byl model Mk 4 připraven. John Surtees v premiéře na okruhu Zandvoort získal pole-position a přestože v závodu odstoupil, ukázal slibný potenciál monopostu. Bilance na konci roku 1962 zněla: čtvrté místo v šampionátu, dvě druhá místa, jedno pole-position a vítězství v nemistrovském závodě. Pro Broadleye a Parnella to byl výborný začátek spolupráce. Tehdy nikdo netušil, že Lola prožila nejúspěšnější sezónu ve formuli 1. V roce 1963 byly výsledky o poznání horší. Čest značky zachraňoval jen soukromník Bob Anderson v nemistrovské Grand Prix Říma – Lole přivezl druhé a poslední prvenství.
Partnerství s Parnellem přerušilo jeho náhlé úmrtí. Otěže týmu převzal syn Tim a pro rok 1964 s Lolou nepočítal. Broadley tiše odešel do ústraní, ale už v roce 1967 byl zpět. Do F1 vstoupila automobilka Honda a na vývoji monopostu se podílel právě Broadley, kvůli čemuž novináři bílý vůz s červeným kolem na kapotě pokřtili jménem Hondola. Japonci vydrželi ve světě grand prix dva roky, za tu dobu jim jediné vavříny přivezl John Surtees.
Když se Graham Hill na sklonku své kariéry rozhodl založit tým, nakoupil před sezónou 1974 modely Lola T370, určené do šampionátu Formule 5000. Monopost prošel nezbytnými úpravami, ale tým Embassy Hill získal pouhý bod. V roce 1975 stáj pokračovala s typy T370, které v průběhu sezóny přestavěl Andy Smallman na model Hill GH1. Značka Lola znovu tiše opustila kolotoč formule 1.
O deset let později se na scéně objevil Carl Haas, který založil novou stáj s finanční podporou společnosti Beatrice, motory Briana Harta a jak jinak, s monoposty Lola. Ačkoliv tým Carla Haase a Paula Newmana v sérii IndyCar rostl ve špičkovou organizaci, ve formuli 1 nebyl Haas schopen nastolit obdobnou harmonii. A to navzdory faktu, že v týmu pracovali Teddy Mayer a začínající Ross Brawn. Tým stihl závěr sezóny 1985 s šampiónem F1 z roku 1980 Alanem Jonesem, ale teprve v dalším roce se měly projevit skryté ambice týmu. Avšak vysoká nespolehlivost motoru Hart byla příčinou častých odstoupení.
Monopost Lola THL 1 a posléze THL 2 sice mnozí považovali za schopný závodní vůz, leč žalostná spolehlivost motoru a pokulhávající aerodynamika nestačila na víc jak šest bodů. Carl Haas zmizel ze scény v roce 1987, ale Lola zůstala. Chris Murphy postavil pro Guye Larrousseho a jeho tým znamenitý model LC87. Překážkou v dosahování solidních výsledku byla jen křehkost techniky – na konci roku se v kolonce týmu Larrousse tísnily jen tři body. Následující dvě sezóny se proměnily v boj o přežití, ze šesti jezdců, kteří v dvou letech prošli týmem, získal jediný bod Philippe Alliot. Situaci uvnitř stáje Larrousse nepomohl ani fakt, že spolumajitel Didier Calmels zastřelil manželku a šel do vězení.
Rok 1990 se naštěstí obrátil k lepšímu, Murphy zapracoval na aerodynamice a tým Larrousse získal 11 bodů. Aguri Suzuki dokonce vybojoval třetí místo v Japonsku. Sezónou 1992 se tým propadl dozadu, po jediném bodu v Mexiku nastala sestupná tendence a v závěru roku se tým několikrát nekvalifikoval do závodu. Larrousse neplatil Lole za šasi a proto se s ním Broadley rozloučil.
Lola zůstala v F1 i v roce 1993. Tentokrát prostřednictvím modelu T93/30 v projektu týmu BMS Scuderia Italia. Jenže maličká stáj byla ve startovním poli jen do počtu. S rok starými motory nesvedli její jezdci žádné zázraky a sedmé místo Luca Badoera v Imole nebylo nic jiného než obrovské štěstí. Jezdci se často ani nekvalifikovali.
Posledním etapou Loly před rokem 1997 byl model T95/30. Lola jej testovala na začátku roku 1995 s Allanem McNishem za volantem. Monopost sloužil ke sbírání cenných informací k chystanému vstupu do F1, taktéž fungoval jako prostředek k lákání sponzorů. Neobvyklé řešení T95/30 se skromným nasávacím otvorem nad helmou pilota (tzv. airbox), jenž se stal součástí monopostů po zákazu turbomotorů, však Lola v grand prix neuplatnila. Bouřlivé období formování nových regulí v F1 postavilo vůz mimo pravidla a T95/30 zůstává v paměti fanoušků jen díky hrstce fotografií.