Kariéra tohoto „postrachu závodních tratí“ začala klasicky –jako třináctiletý usedl Andrea do motokáry, v níž získal tituly mistra Itálie, vyhrál také evropský a světový šampionát juniorů (1975). Na sedačce těchto maličkých vozítek vydržel až do roku 1977, kdy ji vyměnil za „dospělejší“ formuli Super-Ford. Když měl v prvních třech závodech na svém kontě druhé a dvě první místa, okamžitě se ozvali zástupci prestižní Formule Italia, ale tehdy osmnáctiletý Říman pochopil jako mnoho jiných závodníků předtím, že dveře k vyšším cílům se mu otevřou přes výsledky na britských ostrovech. Šanci mu poskytl tým TiGa, společné angažmá bývalých pilotů F1 Tima Schenkena a Howdena Ganleye – Andrea v kokpitu Raltu Toyota absolvoval část britského seriálu BP F3. Sedmé místo na konci sezóny rozhodně bylo velice slušným výsledkem, zvláště když Ital kombinoval své starty ještě s šampionátem Vandervell. O rok později už je vlastně ostříleným kozákem: osm startů z nejlepší pozice promění v šest vavřínových věnců, což mu vynáší post vicemistra šampionátu BP. Výměna Raltu za rozhodně lepší March 793 ho posune ke zkoušce do F2. Pro de Cesarise byl rozhodujícím krokem kontrakt s Ronem Dennisem. Ten nabídl Italovi místo ve svém programu Project Four a Andrea se mu v sezóně 1980 odměnil ve formuli 2 vítězstvím v Misanu. Větší význam než celkové páté místo v ME F2 pro něj měl závěr roku: veterán Vittorio Brambilla se rozhodl skončit se závody a vedení stáje F1 oslovilo právě de Cesarise. Dva zámořské závody (Kanada, USA-východ) zahájily Andreovu dlouhou dráhu v F1 – lemovanou bohužel častěji neúspěchy než radostmi.
Čas třísek z monopostů
V roce 1981 už Dennis vstoupil do F1 jako partner stáje McLaren, a kromě dalších aktivit poskytl i „svého“ jezdce. Jenže de Cesaris se nepředstavil v dobrém světle. Jeho dravý styl provázely časté nehody, a ty mu záhy vynesly nelichotivý titul Crasheris. Ne vždy byl Andrea obviňován právem, třeba v Grand Prix Anglie doplatil na kolizi Villeneuva s Jonesem; aby se jim vyhnul, musel si to namířit do plotů. Jinak ale svědomitě dodával týmu úctyhodný počet vraků, které těžko mohl vyvážit jediný výraznější úspěch – 6. místo v Grand Prix San Marina. Není divu, že po sezóně se s ním Dennis rozloučil. Řetěz souvislostí pokračuje – Mario Andretti prožil u Alfy Romeo neúspěšný rok a rozhodl se přesunout své závodní aktivity do USA. Stáj se rozhoduje pro kombinaci zkušenosti a dravé mladosti – vedle Giacomelliho se tak objeví Andrea, i když Alfa Romeo musí splnit jeho podmínku – tou je přítomnost technika Gérarda Ducarougea (krátce předtím vyhozeného od Ligieru). Své kvality dokazuje de Cesaris skutečně pádným způsobem: počínaje druhým závodem sezóny 1982 v Brazílii nezajede horší než jedenáctý čas v tréninku – v Long Beach dokonce získá pole-position, čtrnáct kol vede a dalších dvacet hájí druhou příčku. Druhou stranou mince je až přílišná horlivost, k níž musíme přičíst nepříliš vysokou spolehlivost italských vozů. Pro Andreu je příznačné, že v sezóně dvakrát boduje, poprvé v Monacu dokonce obsadí třetí příčku, ale ani v jednom případě nevidí cíl, je klasifikován na základě absolvované vzdálenosti. Přitom v ulicích knížectví mohl i vyhrát, kdyby mu v nájezdu do posledního kola nedošlo palivo! Nepříjemný je pro Andreu vstup do další sezóny. V Brazílii ho postihne diskvalifikace pro vůz pod váhovým limitem, ovšem příčinou byl i prázdný hasicí přístroj. Vedení to dalo za vinu Ducarougeovi a šéftechnik byl ihned propuštěn! Přitom bylo zejména jeho zásluhou, že se Alfy v závěru sezóny dostaly do popředí startovního pole a de Cesaris mohl hned dvakrát vystoupat na stupně vítězů – v obou případech (Německo, Jižní Afrika) pro stříbrný věnec. Pravda, v posledním závodě sezóny na černém kontinentu dostal doslova zelenou od Piqueta, který se rozhod jet na jistotu, ale celkové osmé místo v klasifikaci bylo určitě milou pobídkou do dalších let.
Andrea de Cesaris (foto: Profimedia.cz)
Tulák po stájích
Jenže Alfa Romeo změnila vlastníka (kvůli vysokým nákladům a přístupu italských odborů přešla stáj F1 pod závodní tým EuroRacing) a jeho zásadou byla především šetrnost. „Crasheris“ navíc i nadále čas od času ničil drahé monoposty, navíc se s novým šéfem nepohodl ohledně dřívějšího odchodu Ducarougea – proto na dva roky putoval do stáje Ligier. Jenže v té době byly vozy druhdy úspěšné francouzské značky všechno možné, jen ne konkurenceschopné. A jak to bylo pro Andreu příznačné – když v roce 1985 přišel zkušený Laffite a křivka výkonnosti se začala zvedat, de Cesaris u toho nebyl. Tato okolnost je poněkud zahalena závojem nejasností, ale sám Andrea je po čase smetl: v Grand Prix Rakouska předvedl jednu ze svých nejkrkolomnějších havárií, která dle mnoha komentářů přiměla Guy Ligiera, aby „Crasherise“ vyhodil. Pravda je taková, že Itala oslovil Bernie Ecclestone s nabídkou místa u Brabhamu – už po Grand Prix Holandska (otázkou zůstává, koho měl vlastně nahradit). Andrea se vyvázal ze smlouvy s Ligierem – aby následně zjistil, že Bernie pro něj vůz nemá. Závěr sezóny si tak pro Římana znamenal závodní odpočinek a v jednu chvíli koketoval s přechodem do americké série CART. Ačkoliv Ital prohlašoval, že nechce jezdit F1 jen kvůli prostředí, věhlas královny motoristického sportu nakonec rozhodl, což dokládá kontrakt se stájí Minardi. Rok 1986 v jejích barvách byl pro Andreu vskutku bizarní – z 16 závodů dokončil jediný a jednou se nekvalifikoval. Nakonec se Andrea nakonec dočkal i působení u Brabhamu a mohl si s Ecclestonem vyříkat dávnou příhodu, ale na to nebyla ani nálada, ani čas. Jediné kloudné umístění – třetí místo v Belgii (a příznačně bez projetí cílem v důsledku prázdné nádrže) – bylo rovněž labutí písní slavné stáje. Ecclestone ji po sezóně zrušil a Andrea putoval k další štaci. Jeho další dvě angažmá u Rialu (1988) a Dallary (1989-1990) měla hodně podobný průběh – slušně zajeté závody a málo klasifikací. Na Rialu v Kanadě dokonce sahal opět po umístění na stupních vítězů, ale – jak jinak –zase mu došlo palivo – zůstal stát půl kola před cílem! Náladu si sice spravil v dalším závodě na americké půdě, ale dle jeho vlastních slov už po tomto extempore neměl k týmu důvěru. Přešel do týmu BMS Scuderia disponujícího již zmíněnými vozy Dallara – ten se ukázal jako spolehlivější, ale chyběla mu zase rychlost. Navíc v druhé sezóně začaly v týmu narůstat potíže jak technické, tak finanční, takže když na sklonku roku 1990 dostal de Cesaris nabídku od bývalého závodníka a nováčka v poli F1 Eddieho Jordana, neváhal.
Nesplněný sen
Pravda, vstup do světa formule 1 s zeleným jordanem nevyšel nejlépe, v Phoenixu se Ital nekvalifikoval, ale pak už dělal svému šéfovi stále více radosti. Hádejte, co se stalo v Mexiku – samozřejmě, palivová nádrž už neměla motoru co nabídnout, Andrea se pokoušel dotlačit vůz do cíle, jenže vedení závodu se to pranic nelíbilo a Andreu ze čtvrtého místa diskvalifikovalo. Eddie Jordan se však za svého pilota bil jako lev a podařilo se mu jury přesvědčit, že v době, kdy se Ital opřel do svého nehybného monopostu, už byl závod de facto ukončen. Světe, zboř se, vyšlo to. Jednoznačně nejlepší představení se Andreovi povedlo v Belgii, kde se bravurní jízdou propracoval z osmého místa na druhé a hrozivě se blížil vedoucímu Sennovi – aby mu tři kola před cílem vypověděl službu motor. „Tehdy jsem mohl vyhrát. Vylezl jsem z auta, lehl si za svodidla a hlavou se mi táhla myšlenka, že podobnou šanci už mít prostě nebudu,“ vyléval si po závodě srdce pilot. Zároveň dodal, že by F1 jezdil klidně deset let, kdyby dostal šanci. Jako by tušil svůj osud. Následná dvouletá epizoda u Tyrrellu mu přinesla v prvním roce angažmá neobvyklou zkušenost – Ital pětkrát po sobě dokončil závod! Pokud si však po vcelku úspěšné sezóně 1992 dělal naděje na lepší výsledky, v druhém roce už spadl mimo bodované příčky. Sveřepý Ken Tyrrell nadále trpěl finančními problémy a jednou z obětí byl i de Cesaris, který musel udělat místo Marku Blundellovi. Když se tedy na začátku roku 1994 neobjevil na soupisce žádného týmu, psalo se o tichém odchodu, jenže Andrea byl záhy opět na místě činu. Eddie Irvine způsobil v Grand Prix Brazílie 1994 hromadnou havárii a FIA ho za to potrestala vyloučením ze tří následujících závodů. Eddie po nevýrazném výstoupení Aguri Suzukiho v Grand Prix Pacifiku nabídl Andreovi vůz na zbylé dva závody. A Ital se Monacu rozpomenul na staré časy: dokázal dojet čtvrtý. Zároveň byl svědkem nehody Karla Wendlingera, ovšem těžko mohl tušit, že to bude právě on, kdo zraněného Rakušana u stáje Sauber od závodu v Kanadě nahradí. Definitivně se de Cesaris rozloučil s F1 v Grand Prix Evropy 1994, kdy mu vedení stáje Sauber spíše jen tak mezi řečí oznámilo, že poslední závody místo něj pojede J.J. Lehto. „Už jsem trochu starý, aby mě někdo vyhazoval bez zjevné příčiny. Byla to ta poslední kapka, tak jsem si řekl, že aspoň mám o důvod víc skončit,“ uzavřel svou kariéru de Cesaris. Mimochodem, v Itálii 1993 absolvoval jubilejní dvoustou Grand Prix, aniž by dokázal aspoň jednou zvítězit. „Jsem jediným pilotem, který je v „Klubu dvoustovkařů“ bez vítězství. Tedy ne, že bych tak o tuhle poctu stál, ale zdá se, že mě jen tak někdo nedožene. Vždyť i druhý Heidfeld ztrácí nějakých 25 závodů,“ vtipkoval dvacet let po svém odchodu z F1 „Crasheris“.