Chris Amon: Odepřená radost (8/8)

ZTRÁTA MOTIVACE
Po 13 strastiplných letech stěží hledal motivaci, tolik potřebnou k maximálnímu odhodlání vyrazit vstříc souboji o nejlepší umístění a nebrat ohledy na riziko smrti. Amon pozbyl adrenalin z jízdy na hranici možností. Najít zápal k závodům pro něj bylo čím dál těžší.

V roce 1975 se uchýlil domů na Nový Zéland a prostřednictvím formulové série Tasman Cup hledal ztracenou vášeň k motorsportu. Tam potkal nadaného inženýra a šéfa stáje Ensign Morrise Nunna, který si Amona pro jeho výbornou znalost techniky velmi oblíbil. Dvojice si padla do oka a Amonův vstup do závěrečné části sezóny F1 nebyl žádným překvapením.

Debut na konci roku 1975 s nevýkonným ensignem dopadl pro obě strany uspokojivě a dohoda na celou sezónu 1976 byla jasným krokem. Amon zprvu váhal. Byly na něm patrné známky únavy a otázka konce kariéry Amona každým dnem nahlodávala. Pak se rozhodl – s Ensignem absolvuje svou poslední sezónu. Chtěl naposledy ověřit své schopnosti závodního pilota.

Nunn i přes nízký rozpočet nehodlal promeškat závod ve vzdálené Jihoafrické republice. Amon odstartoval z 18. pozice a cílem projel čtrnáctý. V Long Beach byl osmý a vzestupnou tendenci ukončil dvěma body za páté místo ve třetím závodu sezóny. O překvapení sezóny se postaral třetím místem na startu ve švédském Anderstopu. V závodu nestačil jen debutujícím šestikolkám Tyrrell P34 a Mariu Andrettimu. Amon zdárně mířil za prvním pódiovým umístěním po dlouhých čtyřech letech. Jako obvykle, cíle se nedočkal. Tentokrát ho nechal na holičkách defekt zavěšení kola.

Na dlouhém Nürburgringu odstartoval z druhé desítky a byl svědkem takřka fatální havárie Nikiho Laudy. Za hořícím ferrarim se po ráně do svodidel utvořil zástup pomalu jedoucích monopostů a projíždějící Amon spatřil jezdce a záchranáře, snažící se zachránit kriticky popáleného Laudu. Poněvadž k havárii došlo ve druhém kole, byl závod zastaven. Hrůzný zážitek s Amonem otřásl, do opakovaného startu nechtěl nastoupit. Ztratil chuť čelit nástrahám nebezpečného Nürburgringu a raději pokorně přiznal strach. Rozhněvaný Nunn ho nedokázal přesvědčit a na místě jej vyhodil. Amon ze dne na den ukončil kariéru. „Když projíždíte kolem hořícího Bandiniho, Schlessera, Courageho a Williamsona, další takový incident je na vás až příliš,“ odůvodňoval Amon nechuť riskovat život.

Spontánní odchod zanechal v Amonovi pochybnosti. Unáhlil se? Stále se v něm skrývala touha měřit síly s nejrychlejšími piloty světa? Pravděpodobně ano, neboť ho Walter Wolf, šéf stejnojmenné stáje, vytáhl z letargie a přizval k závodu v Kanadě. Wolf chtěl novou kapitolu týmu po rozkolu s Frankem Williamsem začít se zkušeným pilotem, čemuž Amon do puntíku odpovídal. Ke vší smůle Amon v kvalifikaci kolidoval s jiným jezdcem a jediný vůz týmu zdemoloval.

Wolf se nijak netajil úmyslem angažovat Amona na plný úvazek pro rok 1977. U novozélandského jezdce však nepochodil. Závod v sérii Can-Am byl jejich jediným společným podnikem sezóny. Amon definitivně ztratil chuť soupeřit s mladší generací. Jak se ukázalo, zase jednou odmítl smlouvu na jasné prvenství. Barvy týmu Walter Wolf Racing začal hájit Jody Scheckter, jehož konečná bilance v roce 1977 byla tři vítězství a druhé místo v šampionátu. Amona dokonce neoslovila ani poptávka týmu McLaren.

Raději přijal roli manažera týmu Wolf. S údivem sledoval počínání divokého, ale nadějného Kanaďana jménem Gilles Villeneuve. Když Enzo Ferrari hledal před koncem sezóny 1977 náhradníka za předčasně odcházejícího Laudu, právě na Amonovo doporučení sáhl po kanadském temperamentu.

Po krátké epizodě s Wolfem se vrátil na Nový Zéland, utvrzen v definitivní konec kariéry závodního pilota. Začal se starat o rodinou farmu v provincii Manawatu na West Coast a dodnes si užívá zaslouženého odpočinku.