Chris Amon usedl do kolotoče formule 1 v 19 letech a vydržel tam dlouhých 14 sezón. Přesto ani jedno jediné mistrovské klání neproměnil ve vytoužený triumf. Kolegové v něm sice viděli seriózního soupeře, ale to většinou do chvíle, než se technika přihlásila o slovo.
Respekt vůči Amonovi nechovali pouze závodníci. Šéfinženýr stáje Ferrari Mauro Forghieri v něm viděl druhého Jima Clarka. Na druhou stranu tvrdil, že pozbýval důvěru ve své schopnosti. Podle jiných byl líný využít všechen talent. Tak jako Juan Pablo Montoya, o němž to prohlašoval Patrick Head. V podobném duchu se vyjadřoval i Flavio Briatore o Giancarlu Fissichellovi.
Chris Amon znal recept na vítězství. Doma mu stojí poháry za prvenství ve čtyřiadvacetihodinových závodech v Daytoně a Le Mans. Nechybí mu poháry za vítězství v Tasmánské sérii a nemistrovských závodech formule 1. Proč ale nedosáhl na ten nejcennější? Smůla? Určitě. V Amonově kariéře hrála významnou roli.
NÁCTILETÝ ZÁVODNÍK FORMULE 1
Christophera Arthura Amona jako každého chlapce fascinovaly automobily a stroje. Od 11 let hltal motoristické magazíny a žil v pestrobarevném světě dětské představivosti. Tenkrát u něj myšlenky na kariéru v motorsportu nepřipadaly v úvahu. Jakožto jediný syn farmáře Ngaia Amona mu byla předurčena budoucnost na farmě s ovcemi.
S přibývajícím věkem se Amon, žijící na Severním ostrově Nového Zélandu ve vesničce Bulls, zajímal o motorismus nejen z teoretické stránky. Po studiu dotlačil otce ke koupi Austina A40 a započal podnikat krátké výpravy na závodní dráhy v okolí svého bydliště. Po zdařilých klubových závodech v britském automobilu povýšil na monopost Cooper 1,5 l, v němž boj o prvenství prohrával pouze s postaršími Maserati 250F. Než aby dojížděl věčně druhý, raději přešel na stranu „nepřátel“. Otec Ngaia mu navzdory napnutému rodinnému rozpočtu pořídil za 800 liber vysněné Maserati 250F.
Se zastaralou italskou technikou se postupem času nedalo setrvat na špici – Amon zatoužil po něčem novějším. S osedláním výkonnějšího stroje mu pomohl Australan David Mackay, který mu prodal McLarenův vítězný Cooper T51. Devatenáctiletý Amon pod křídly stáje Veloce startoval v novozélandském šampionátu a střídavě usedal za volant cooperu a maserati. Nebýt častých technických problémů, mohl figurovat v konečném pořadí výš. Sezóna plná zklamání ukazovala mladičkému Amonovi odvrácenou tvář motorsportu. Vidina farmáře se po každém nepovedeném závodu rýsovala čím dal výrazněji.
Osud ho však svedl zpět na cestu motorsportu. Majitel soukromé stáje F1 Reg Parnell nadějné „Kiwi“ bedlivě pozoroval a při nejbližší příležitosti mu zvedl sebevědomí přirovnáním k pětinásobnému šampiónovi Juan Manuel Fangiovi. Amon nedlouho po rozhovoru s Parnellem seděl v letadle do Londýna a po přistání na druhé straně polokoule vyrazil na okruh Goodwood. Téhož večera mu mechanici vymodelovali sedačku, v sobotu ráno nastoupil do kvalifikace a v neděli do závodu. Získané ostruhy v dvou předsezónních závodech F1 v Goodwoodu (5. místo) a Aintree (6. místo) utvrdily Parnella o správnosti volby. Nyní zbývalo ověřit ryzí talent novozélandského pilota v šampionátu F1.
Sezónu 1963 zahajoval podnik v Monaku. Základním stavebním kamenem Parnellova týmu byly rok staré monoposty Lola Mk4A poháněné osmiválcovými motory Climax. Amonovým partnerem byl veterán a dvojnásobný vítěz Grand Prix Monaka Maurice Trintignant. I když Amon za kníratým Francouzem nezaostával, závodu se nedočkal. Trintignant bědoval nad vrtochy nespolehlivého motoru a s požehnáním Rega Parnella přebral Amonovi monopost.
Mladičký Chris Amon (vpravo) ve společnosti Mika Hailwooda a Mika Spenceho (vlevo)
Premiérového závodu se Amon dočkal v Belgii na extrémně rychlém a nebezpečném okruhu Spa-Francorchamps. V závodu si vedl výborně až do požáru motoru. Tímto způsobem by se dala charakterizovat celá sezóna stáje Reg Parnell Racing – dobré kvalifikace, ještě lepší závody a předčasný konec vinou techniky. Aby mizérie nebylo málo, Amon dvakrát havaroval. V druhém případě si zlomil tři žebra a musel vynechat dva závody. Celková bilance zněla šest startů a nula bodů. Jakkoli si Amon nevedl špatně, konečné pořadí mluvilo v jeho neprospěch. V roce 1963 ho na každém kroku provázela smůla, tak přízračná pro celou jeho kariéru.
Přes rozpačitý debut věřil Parnell v Amonův přirozený talent a usiloval o nákup co nejlepšího materiálu, což pro rok 1964 znamenalo kombinaci monopostu Lotus 25 a motoru Climax. Dohoda s autorem lotusu Colinem Chapmanem byla na spadnutí, když Parnell náhle onemocněl. V lednu roku 1964 ho postihl zánět pobřišnice a krátce na to zemřel. Malý tým zčistajasna přišel o charismatického vůdce a nový kormidelník, Parnellův syn Tim, vyvolával u partnerů pochybnosti. Tim dotáhl otcova jednání do konce jen z poloviny. Lotusy zajistil, nicméně Climax odstoupil od smlouvy a Tim se musel spokojit s línými osmiválcovými motory BRM.
V momentě, kdy se v roce 1964 nebojovalo o mistrovské body, Amon exceloval. Jenže historie se dívá pouze na celkový šampionát a tam Amon s týmovým kolegou Mikem Hailwoodem zaostávali. Páté místo z Nizozemska bylo jen slabou útěchou nezdařilé sezóny 1964.