John Paul st. a John Paul ml.: Černé duše motorsportu 4/4

RESTART S ČISTÝM LISTEM
John Paul ml. byl po 28 měsících (červen 1986 – říjen 1988) podmínečně propuštěn. Po odchodu ze stísněných vězeňských prostor zamířil za manželkou a čtyřletou dcerou. V únoru roku 1989 se mu povedlo zaplnit stránky novin. Ač v pozici „vyvrhele“, hodlal podniknout cestu zpět do světa motorsportu.

Ze strany vedení série IMSA měl plnou podporu a návrat byl brán pozitivně. Nejvíce ho podporoval Bruce Leven. Usadil jej do vozu Porsche 962 a podal přihlášku na čtyřiadvacetihodinovku v Daytoně.

Velkou roli v návratu sehrál fakt, že Paul ml. byl výborným a rychlým pilotem. Zisk titulu v sérii IMSA, vítězství v pětisetmílovém závodu v Michiganu a čtyřiadvacetihodinovce vyžaduje prvotřídní jezdecké umění a tím Paul ml. disponoval. Navíc svůj dluh společnosti splatil a minulost nechal za sebou. 

Debut v Daytoně se nezdařil, následující podniky sezóny též nedojel a 17 závodů dlouhou sérii předčasných odstoupení ukončil až v Road Atlantě osmým místem. Jeho nejlepším umístěním sezóny bylo čtvrté místo v ulicích San Antonia. Krom toho si vyzkoušel i tři závody série IndyCar, ale bez bodového ohodnocení. Obnova kariéry závodního pilota neproběhla zrovna nejlépe, ale Paul ml. se nevzdával. Život bez otcovy podpory, který si odpykával pětadvacetiletý trest, si už vyzkoušel v polovině 80. let.

V roce 1990 závodil s  vozem Nissan ZX GTP Turbo Jima Busbyho. Po odstoupení v Daytoně získal stříbrnou příčku v Miami. Nissan později převzal pod svou správu tým Seabroke Racing a Paul ml. se stěhoval s ním. Pravidelné dojezdy na bodovaných příčkách mu zajistily deváté místo v šampionátu a důvod k úsměvu.

Kariéru v IndyCar zredukoval jen na závody v Indianapolisu. Do roku 1992 startoval výhradně na tomto dvou a půl mílovém oválu, přičemž nejlepšího umístění (10. příčka) dosáhl právě v roce 1992. Předtím si vyzkoušel i Winston Cup závodů NASCAR, ale dva výstupy ve světě oválů nepřinesly žádný výrazný úspěch.

Příznivá situace nepanovala ani v sérii IMSA. Týmy podporovány automobilkami převzaly nadvládu a soukromníci jen paběrkovali. Paul ml. nejlépe dojel na druhém místě ve finálovém podniku roku 1991 na okruhu Del Mar Fairgrounds v San Diegu. Život v nejistotě, podepisování smluv závod od závodu a střídání týmů jak na běžícím pásu pokračovalo i v sezóně 1992. Výkonům neprospívala častá změna vozidel, alespoň že v kategorii GTU dosáhl vítězství.

V roce 1993 sahal po triumfu Daytoně, jenže slábnoucí motor ho donutil z prvního místa nedlouho před cílem odstoupit. Druhé místo v Sebringu bylo jen malou náplastí zmařeného prvenství.

Paul ml. setrval v sérii IMSA téměř do jejího konce v roce 1998. Čím blíž se IMSA blížila svému zániku, tím více se Paulovi ml. začínalo dařit. V roce 1996 v týmu Dyson Racing oslavil dvě prvenství, o rok později dosáhl na odpírané vítězství v Daytoně a stal se dvojnásobným vítězem toho čtyřiadvacetihodinového podniku. Dohromady se třemi vítězstvími podílel na celkovém triumfu stáje Dyson Racing v šampionátu, která porazila stáj Moretti Racing se sportovním prototypem Ferrari 333 SP. Poslední sezóny série IMSA se Paul ml. již nezúčastnil, nasměroval priority k závodům IndyCar.

Když se americký formulový svět v roce 1996 rozdělil na dvě znepřátelené série – původní CART a novou Indy Racing League (IRL), vznikem nových týmů byla poptávka po jezdcích větší než obvykle. Paul ml. toho využil a nastoupil do všech závodů zkrácené sezóny IRL (tři závody). Cíl spatřil jen jednou. V roce 1997 prožíval spanilou jízdu v IMSA a k tomu přidal sedm závodů v IRL s týmem Paula Diatloviche. V prostředí amerických oválu dojel třikrát mezi prvními deseti a zaznamenal 23 kol v čele. Jen ovál Indianapolis Motor Speedway k němu zůstával nemilosrdný. V trénincích Paul ml. pravidelně okupoval příčky v první desítce,  pak ale nezvládl průjezd čtvrtou zatáčkou a havaroval. Utrpěl mnohačetná zranění dolních končetin a do kokpitu usedl až po nucené dvouměsíční přestávce.

Po zrušení šampionátu IMSA definitivně přesunul priority do IRL. Ačkoliv v prvních čtyřech závodech sezóny vystřídal čtyři týmy, ve stáji Byrd-Cunningham Racing zůstal až do konce sezóny 1998. Na superrychlém oválu Texas Motor Speedway dosáhl premiérového vítězství v IRL a vydělal si 122 550 dolarů. Za celou sezónu nastřádal slušných 700 000 dolarů.

U týmu Jonathana Byrda pokračoval i v 1999. Do nové sezóny byly vkládány velké naděje, ale třetím závodem sezóny – proklatým Indianapolisem – byla ukončena činnost týmu. Paul ml. opět havaroval a předčasně ukončil pouť ve svatostánku amerického motorsportu. Jonathan Byrd po Indy 500 zavřel krám kvůli nedostatku peněz a velkým dluhům.

NENAPRAVITELNÝ OTEC, NEMOCNÝ SYN
Mezitím byl otec Paul st. propuštěn na podmínku. Zdálo se, že po 13 letech za mřížemi bude sekat dobrotu. Seznámil se s dvaapadesátiletou Colleen Wood a jejich známost se přetavila v láskyplnou romanci. V roce 2000 plánovali cestu kolem světa na Paulově jachtě. Wood prodala podíl v nemovitosti společného vlastností, opustila práci a s 43 000 dolary se vydala do náruče bývalého trestance…

Na začátku prosince 2000 dvojice odpočítávala dny k dobrodružné plavbě. Během vánočních svátků však Wood překvapivě zmizela. Její syn Michael kontaktoval polici a na internetu se dozvěděl, že jejím partnerem je bývalý drogový pašerák.

Colleen Wood nevěděla nic o černé minulosti svého přítele. Byť ona sama zmizela, Paul st. zůstával na očích. Na základě policejního vyšetřování bylo zjištěno, že Wood a Paul st. se v prosinci po hádce rozešli a Paul st. ji od té doby neviděl. I přesto na její kartě docházelo k pohybu peněz. Policie Paula st. vyslýchala, avšak nikdy jej neobvinila.

Policie chtěla Paula st. znovu vyslýchat, ten ale zmizel. Odplul a od té doby ho nikdo neviděl. Případ zmizení Colleen Wood tak dodnes zůstává nevyřešen.

Zatímco Paul st. plánoval cestu kolem světa, jeho syn se po rekonvalescenci připravoval na opětovný návrat. Když byla založena nová série Grand-Am, navazující na IMSA, Paul ml. emigroval z otevřených kokpitů IndyCar zpět ke sportovním vozům. Zůstal věrný týmu Dyson Racing a z deseti případů dojel čtyřikrát na stupních vítězství, aniž by jednou vystoupil na ten nejvyšším.

V roce 2001 se vrátil do Indianapolisu a neprošel sítem kvalifikací. To už měl za sebou jeden závod v Grand-Am s devátým místem na kontě. Později testoval vůz Chevrolet Corvette GT-1, bohužel zjistil hrůznou skutečnost. Namísto aby pohyboval končetinami zcela automaticky, musel jim dávat příkazy, musel si říkat – teď zabrzdím, teď přidám plyn. Analýza telemetrie jeho obavy potvrdila, údaje neodpovídaly tomu, co cítil a jak ve skutečnosti reagoval.

Po lékařském vyšetření mu byla diagnostikována Huntingtonova choroba. Jedná se o dědičné vzácné onemocnění mozku charakteristické nekoordinovanými trhavými pohyby těla. Na Huntingtonovu chorobu zemřela Paulova babička a matka. V roce 2001 postihla i ho. Paulovi ml. nezbývalo nic jiného, než v 41 letech ukončit kariéru závodního pilota.

V motorsportu se pohyboval ještě několik let, v sérii IndyCar a její juniorky Infiniti Pro Series zastával funkci mentora nováčků, kteří poprvé v životě čelili nástrahám oválů. Taktéž pracoval v závodní autoškole Justina Bella, kterou prošlo i mnoho známých osobností. V roce 2003 si vyzkoušel roli manažera stáje v Infiniti Pro Series. S postupující nemocí byl však nucen odejít do ústraní. Dnes jen doufá, že lékařská věda pomůže odvrátit hrozbu Huntingtonovy choroby i u jeho dětí.