Ono jubileum bylo středobodem třetího závodu sezóny 2019, v pořadí sedmdesátého ročníku F1. Pochopitelně to svádí k bilancování, k němuž se také dostaneme. Oněch 1784 hodin nebo také přes 350 000 kilometrů, to už je skutečná historie. Sice se občas kývala na hraně existence, ale pořád směle vykračuje, i když věkem už by si měla užívat zaslouženého důchodu.
K paddocku se dostávám po třetím závodě a těch kulatých čísel se tu sešlo povícero. Nebylo v plánu čekat a priori na tisící Grand Prix, ale minulost mě poučila, že je lepší chvíli počkat a pak se zabývat tím, co se na našem stále s napětím sledovaném dvorku děje. V některých letech, zvláště těch, kdy měly výrazně navrch některé stáje, ať už to byly značky Alfa Romeo, Benetton, Brawn GP, Ferrari, Lotus, McLaren, Mercedes, Red Bull, Renault, Tyrrell či Williams (seřadil jsem je pro jistotu abecedně!!!), divácká a fanouškovská obec dychtivě čekala, zda dojde k přeskupení sil. Chápu, že příznivci třícípé hvězdy se tetelí blahem, že jejich oře drtí nadále konkurenci - v historii F1 lze jejich výkon srovnat snad jenom s McLarenem v druhé polovině 80. let, i když tam měli tvrdého soupeře ve Williamsu, či Ferrari v letech 2000 - 2004. Jenže ono vítězství může být podstatně sladší, když ho opravdu vybojujete v souboji kolo na kolo. Pokud spolu závodí jen dva vozy jednoho týmu, a navíc je tak trochu evidentní, kdo z té dvojice má jisté preference, je sice milý pohled na stupně vítězů, ale začíná to zavánět stagnací. Ne ve vývoji vozidel či technickém vybavení, ale na závody se začíná snášet šeď. Jubilejní tisící Grand Prix budiž toho příkladem.
Proto se distancuji od testů před sezónou, prohlášení jednotlivých týmů a nakonec i prvního klání, které většinou naznačí, ale ještě nemusí reálně zobrazit poměr sil. Stále častěji si můžeme klást otázku, proč přes snahu a veškeré úsilí máme hochy ze Stuttgartu pořád o nějaký ten krůček vpředu. Je to jenom superprofesionálním přístupem k věci? Ferrari přece zdobí tradice a dlouholetá zkušenost, musíme si uvědomit, že to je pořád jediný tým, který nevynechal ani jeden ročník v dlouhé řadě sezón F1, přečkal kritické chvíle i zažehnal debaty kolem konce své existence, zvláště po smrti commendatore Enza Ferrariho. Jak se zatím zdá, nepomohla léčba "miniSchumim", neboť Vettel se stále častěji pere víc sám se sebou, navíc mladý Leclerc odmítá být tím hodným vzadu a evidentně nechce sdílet osudy podobné Ronnie Petersonovi, Stefanu Johanssonovi, Heikko Kovalainenovi, Rubensi Barrichellovi a do jisté míry i Felipe Massovi, kteří měli v konkrétní době špičkový materiál, ale nikoli volnou dráhu.
Moc bych se nedivil, kdyby po třetině sezóny, nedojde-li k nějakému ultradramatickému zvratu, Ferrari prohlásilo, že - pokolikáté už? - tento rok vypouští a začne se intenzivně připravovat na sezónu další. Trochu to zavání alibismem, ale abyste neztratili glanc, musíte zvolit i takovou obezličku, třebaže odpovědí na ní budou jen shovívavé úsměvy. Spíš je tu k zamyšlení jiná věc - pokud se podíváte na sled závodů od roku 2014, tak závodní protokol Mercedesu vykazuje opravdu minimum závad, i když zcela prost jich není. A to je další bod, ve kterém má oproti konkurenci navrch. Red Bull je pořád ve fázi ověřování dalšího směru, Honda se zdá být solidním řešením, evidentně spojení s rakouským nápojovým gigantem má světlejší budoucnost než s McLarenem (sic toto spojení kdysi drtilo konkurenci rozdílem ne jedné, ale dvou tříd), ovšem jestli dokáže zvednout neustále vrhanou rukavici Stříbrných šípů, toť otázka vhodná pro sezóny příští.
Kdo mě v prvních závodech mile překvapil, to je Kimi Räikkönen. Někomu mohou připadat jeho slova o "závodění pro radost" jako předem vystavená omluvenka, ale služebně nejstarší pilot dokazuje, že umí. Velice dobře si pamatuji situaci kolem jeho příchodu do F1 právě ve spojení se Sauberem a uměle vyvolané spekulace kolem jeho superlicence. Iceman se náhle ve středu pole nezahrabal a i když to má prozatím k Red Bullu ještě daleko, dává na frak soupeřům ve vozech, pro něž by neměl být hrozbou. Nebo že by onen ozdravný proces s Longbow Finance fungoval?
Zklamáním jsou naopak výkony Renaultu, který by pomalu měl nastoupit cestu k avizovanému titulu. Ovšem padesátiprocentní devastace není dobrou vizitkou a v Číně bylo vidět, že se žádný úprk vpřed nekoná. Daniel Ricciardo nejspíš nečekal, že se posune natolik vzad a dost možná letos bude o stupních vítězů jen snít (tedy zatím to vypadá, že mu budou hodně vzdálené), pro Nico Hülkenberga jakoby byly už definitivně zakleté. Někdy mám strach, že i kdyby se špička při nějakém karambolu a la GP Německa 1994 vymlátila, stejně mu ta bedna uteče.
Ani týmy Racing Point nebo-li Force Indie s Haasem neodstartovaly bůhvíjak, spíš je to prozatím paběrkování, což s ohledem na sezóny předchozí je jisté překvapení. U přejmenované stáje ex-majitele Vijay Mallyi se to dá ještě chápat, prochází změnou a z mého pohledu povinný příchod Lance Strolla nebyl nejlepším řešením, ale kdo říká, že se nemohu mýlit. Hodně smutný jsem kvůli Williamsu, který se nějak propadl až na pozice ne nepodobné druhdy skutečným outsiderům HRT, Caterham a Marussia. Pořád je to srdeční záležitost, vždyť tu jezdili moji oblíbenci Clay Regazzoni či Nigel Mansell. A také ještě jeden pilot, jemuž bych rád věnoval speciální odstaveček.
Až na kalendáři naskočí 17. duben, připomeneme si 65. narozeniny Itala Riccarda Patrese, neprávem opomíjeného pilota, který se řadí k těm, jejichž kariéru jsem mohl sledovat od prvního závodu v F1. Monaco v 1977 v kokpitu Shadow zvládl na jedničku a zcela logicky vymazal Renza Zorziho. Pro mě byl hodně dlouho spojen s Arrowsem, navzdory tomu, že v Brabhamu a Williamsu působil déle. Jenže v obou týmech měl vždy silnějšího kolegu (Piquet resp. Mansell), když u Brabhamu Nelson odešel, postihla tým taková krize, že do dvou let skončil. A poslední rok už byla labutí píseň po boku supertalentu jménem Michael Schumacher, což Riccarda přimělo k přehodnocení kariéry. Z F1 odcházel s nejvyšším počtem odjetých Grand Prix a tuto příčku si podržel až do doby nárůstu GP, na tuto inflaci už nemohl reagovat. Říkalo se, že je chladný počtář a muž bez emocí, což není tak docela pravda, když s pravým italským temperamentem na Monze 1977 zpracoval pěstmi Bruna Giacomelliho, neboť se domníval, že způsobil jeho odstoupení. Aspoň na dálku tedy popřejme tomuto Padovanovi co nejlepší další roky a zavzpomínejme na jeho éru v F1, korunovanou možná "jen" jedním titulem vicemistra, ovšem v roce, kdy Formuli 1 vládl bezkonkurenční Nigel Mansell.
A protože jubilejní 1000. Grand Prix určitě vyvolá vzpomínky a ohlédnutí, udělal jsem si také malou inventuru, při níž člověk až žasne, co má všechno za sebou. Do světa F1 jsem vstoupil při historicky prvním televizním přenosu Grand Prix v tehdejší ČSSR, a to byl závod s pořadovým číslem 226. Až do konce roku 1990 jsem pak shlédl, ať už se jednalo o přímý přenos nebo populární předpůlnoční záznamy, přesně 99 závodů a zahrál si tak trochu na Jackie Stewarta - ten absolvoval stejný počet závodů a do toho posledního nenastoupil. Ta paralela funguje, protože i já viděl Grand Prix Španělska 1980, která se pak do mistrovských klání kvůli boji FOCA a FISA nezapočítávala (více najdete v podrobné stati zde). Počínaje rokem 1991 jsem díky stanici Eurosport, tehdy vysílající závody F1, nevynechal v sezóně jediný závod a tak tomu je až dodnes - pokud mi něco náhodou z nejrůznějších příčin uteklo, existovalo video a možnost se podívat zpětně, i když to byly opravdu výjimky. Suma sumárum mám také jubileum, čítající 600 Grand Prix, což mě samotného překvapilo. Prošel jsem za těch 45 let neuvěřitelný rozmach F1, od tehdy dominujících vozů s klínovým tvarem a standardu v podobě motorů Ford Cosworth přes první turboéru, začal jsem s týmy měnit pneumatiky a doplňovat palivo ne proto, že to bylo nutné, ale jako součást strategie. Zažil jsem smrtelné havárie i velkolepá vítězství, prohry v posledních metrech závodu i spanilé jízdy, jež ozdobil stále ceněný Grand Chelem. Byl jsem svědkem zrodu velkých talentů a mistrů stejně jako nenaplněných šancí hvězdiček, o kterých se říkalo, že to jsou budoucí mistři světa. Zažíval jsem bitvy pneumatikářských gigantů, registroval i čtyřicet pilotů v závodním poli stejně jako pouhých šest mužů na startu. Z toho se rekrutuje i (prozatímní) pětice knih, z nichž tři se dostaly i na pulty knihkupectví, velké množství článků a debat - a to neberu v potaz hodiny tréninků a kvalifikací, dokumentů a filmů, procházení publikací a hledání podkladů na internetu. A věřte nebo ne, pořád mám pocit, jako kdyby ten Regazzoni a Scheckter v Monacu sváděli v posledním kole těsný souboj někdy před týdnem.
Vám děkuji za přízeň a doufám, že si své vlastní rekordy poskládáte ve stejném duchu. Rozhodně si je v debatě rád přečtu nebo se s avizovanými jedinci setkám na tradičním srazu u Odina - už to máme skutečně "za pár".