Kanadský závod lze hodnotit jako malý zázrak. Už jsem o tom v minulosti psal – mocné Spojené státy americké se k F1 chovaly a chovají s určitým despektem, navzdory tomu, že v ní dosáhli významného úspěchu Phil Hill a Mario Andretti. Nezdá se, že by tento stav byl odrazem dlouhé absence vlastního týmu, je to pocit ryze subjektivní, ale ani přítomnost stáje Haas F1 Team tento statut nijak nenaboural, zatím se americká sestava spíš ve své třetí sezóně potýká s formou. Kanaďané tyhle problémy řešit nikdy nemuseli. Měli své dvě megahvězdy a poté stafáž, která se prozatím významněji neprosadila. Gilles a Jacques Villeneuvovi pochopitelně psali historii velmi výrazným písmem, Eppie Wietzes, Allen Berg, Bill Brack, John Cannon či Al Pease (beru opravdu ty významnější) si pamatují jen opravdoví znalci. Přesto se nejdřív na Mont-Tremblat, poté Mosport a nakonec do Montréalu smečka F1 vracela a vrací. Tři výpadky – 1975, 1987 a 2008 jsou skutečně výjimkami potvrzujícími pravidlo.
Montrealský okruh v sousedství olympijského plavebního kanálu prosadil do seriálu F1 další zástupce javorového listu Walter Wolf, i když jeho kořeny (podobně jako u Arnolda Schwarzeneggera) sahají do Rakouska. Piloti zpočátku měli proti okruhu námitky, posměšně ho nazývali Mickey Mouse (zatáčkovitá trať připomínající motokárový okruh), ale nakonec jej přijali za svůj. Historek, provázejících jeho existenci, je nespočet, včetně tragédií i na první pohled humorných historek. Svůj život tu de facto ztratil v roce 1982 Riccardo Paletti při jedné z nesmyslných nehod, spadajících na vrub jeho nezkušenosti, o obrovském štěstí mohl mluvit Robert Kubica, jenž tu předvedl hrůzostrašný karambol v roce 2007. Montréalu se „pomstil“ tím nejlepším způsobem – do roka tu vyhrál, pohříchu svůj jediný závod v F1.
Okruh nesoucí jméno asi nejslavnějšího, nebo spíš nejuznávanějšího Kanaďana v F1 Gillese Villeneuvea – při vší úctě k jeho synovi Jacquesovi, jenž dosáhl větších úspěchů – mi vždy připomínal bizarní rybu. Umístěn v malebném prostředí se nejdřív pohyboval v závěru šampionátů, což dokonce přineslo v prvním ročníku neobvyklou podívanou v podobě sněhové přeháňky v tréninku, aby se pak se přemístil do středu mistrovství, kde se pohybuje dodnes. Při úvodním představení vyšlo všechno na jedničku, i když šampionát v roce 1978 už byl rozhodnutý, takže samotný závod už byl poněkud bezstarostnější. Slavně vyhrál právě Gilles Villeneuve, tehdy to bylo jeho premiérové vítězství, i když za něj musel děkovat smůle Jean-Pierre Jariera, protože tento nepřízní osudu pronásledovaný Francouz byl toho dne v Kanadě k neporažení. Brzdy jeho Lotusu ale byly proti… Jak už jsem uváděl v dřívějších ohlédnutích, Gilles tu bavil diváky i nervydrásajícím způsobem v roce 1981, kdy na zaplavené trati chvílemi jezdil poslepu. Poškozená příď po kolizích s de Angelisem, Prostem a Daly tvořila spolehlivou clonu, ale domácí hrdina se i s touto záležitostí vypořádal a skončil třetí. Ne nadarmo si mnozí fanoušci F1 povzdechnou, že lidé jako Gilles Villeneuve F1 chybí…
Zdaleka však nechybí jen piloti. Monako bylo i z hlediska pilotů nudné a proto se do kanadské Grand Prix vkládalo očekávání až nemístné. To narostlo poté, co překvapivě Red Bull, jehož šance na této trati neměly být veliké, válcoval konkurenci v trénincích, zatímco Stříbrné šípy zoufale hledaly dech. Karty krásně rozdané, souboj trojice Ferrari-Mercedes-Red Bull na spadnutí, jak už jsem zmínil, ve vzduchu se tetelily Great Exptetations – aby vše zvadlo jak duše zpuchřelého balónku. To není invektiva proti Vettelovi a týmu Ferrari, kteří si pohlídali zkušeně závod, snad bychom italské stáji mohli vyčíst, že se nějak nedokáže postarat o obě auta. S dodatkem, jak je možné, že jeden monopost kraluje startovnímu poli a druhý se v něm ztrácí. To ale není ten hlavní problém. Je tristní, že se po startu rozdají pozice a pak se můžeme kochat leda malebným okolím montrealského okruhu. Rouhavě lze říci, že nebýt kolize Strolla a Hartleye, tak mohli fanoušci F1 jít sekat zahradu a jen si zesílit zvuk.
Pokud tedy pomineme komické vložky komentátorů, kteří z Latifiho udělali Lafitiho (já vím, ten Jacques Laffite svádí k přeřeknutí, ale třikrát po sobě?), pak asi největším vzrušením byl samotný závěr, kdy si pořadatelé zase jednou uřízli ostudu jak hrom. Ne že bychom podobné úlety nezaznamenali předtím, kdo se zajímá o historii, určitě spolehlivě vyloví z paměti Grand Prix Argentiny 1978, kdy se „utnul“ slavný Juan Manuel Fangio, ten si však na cílové rovince spletl černé lotusy Petersona a Andrettiho, takže zamával šachovnicovou vlajkou o něco dříve. Podobně na tom byli piloti v Grand Prix Velké Británie 1985 – tam však byla situace o to horší, že tehdy týmy a piloti kvůli omezenému množství paliva šetřili každou kapkou a ti, kteří si schovávali drahocenné doušky do posledního kola, mohli jenom spílat mužům u computerů, cože jim to provedli za taškařici. Modelka Winnie Harlow v Kanadě slízla svou porci kritiky, ale objektivně vzato, byla jen celebritou nastrčenou na dané místo a na pokyn „Mávej“ dělala přesně to, co se po ní chtělo. Takže v této chvíli bylo docela jedno, kdo měl šachovnicovou vlajku v ruce.
Vraťme se tedy k problému, který současná F1 má – není určitě s podivem, že se táhne už několik sezón a ne a ne vymyslet způsob, jak F1 zatraktivnit. Skoro by se mohlo zdát, že se vyvíjí všemožné úsilí kolem, aby se zastřela bídná situace. Zamysleme se nad samotnou existencí královny motoristického sportu – halo dělá monopostům spíše medvědí službu, i když jak se říká, zvyknout si lze na vše, i na provaz, ubývá soubojů na tratích a nic na tom nemění ani rozšíření sady pneumatik. Jako by chyběla odvaha nabídnout mnohem širší pole variant, třeba právě v oblasti černého zlata. Někdo si myslí, že se vše vyřeší zavedením finančních omezení, ale to už tu bylo. Mnozí budou tvrdit, a celkem poprávu, že pokud monoposty budou navrhovat vyspělé technologie, těžko se někam pohneme. On to není problém jenom F1, ale mnohem širší. Jenže nařídit jejich omezení – to prostě nejde. Zkuste říci mobilním maniakům, aby se vzdali svých chytrých telefonů a spokojili se s druhdy oblíbenou Nokií 5110. Dalším problémem může být, že o pravidlech, která mají mimochodem poměrně dost mezer, rozhodují spíše obchodníci a manažeři než odborníci. F1 samozřejmě je velký byznys a zvláště noví majitelé musí zhodnotit ony miliardy, které do ní vložily. Ale nabízí se otázka, zda nedopadnou jako umanutý manažer Allen Klein, který prahl po Beatles. Když je konečně urval pod svá křídla, už byli vlastně jen dožívajícím stínem někdejší slávy.
Bylo by to krásné, mít závodní sérii, v níž by figurovalo 15 týmů a z nich dobrá polovina byla schopna usilovat o stupně vítězů, přičemž ta druhá by byla schopná překvapit. Někdy je výhoda být dříve narozeným a s počítáním vrásek a životních úspěchů i proher vzpomínat na doby, kdy se o vítězství praly stáje Ferrari, McLaren, Lotus, Ligier, Tyrrell, Brabham a rozčísnout hladinu mohly i týmy Penske, March nebo Shadow. Někdo to nazve nostalgií, pofňukáváním po dřevních dobách F1 a zbytečným brousením do historie, která už nikoho nezajímá. Já můžu hrdě říci, i s ohledem na tradiční sraz fanoušků F1, že to není pravda. A jsem vděčný, že jsem tehdy byl u toho.
Po deseti letech nám opět vklouzne do šampionátu Francie, navíc na ikonickém okruhu Le Castellet, nebo chcete-li Paul Ricard. Anýzovka nepatří mezi nápoje, které bych pravidelně a rád konzumoval, ale chci věřit, že země, která dala světu Grand Prix, nezklame. A doufám, že podobné touhy chovají i další příznivci F1, těšící se zase na pořádnou závodní podívanou.