Na jednu stranu se bojuje o absolutní ochranu pilota, který ovšem v několika případech má opravdu na kahánku. Co kdyby vyletěl z trati po nějaké nešťastné kolizi ve stoupání k zatáčce Massenet a zřítil se na nábřeží? Za jisté shody okolností by mohl spadnout i za zatáčkou Mirabeau o několik metrů níže do prostoru před pravotočivou Portier. A co takový pád do vln zálivu? Když k tomu přičteme traťové komisaře v těsné blízkosti trati, můžeme si oprávněně položit otázku, kde jsou oni zásadoví ochránci bezpečnosti.
Je tu ale také tradice, kouzelné prostředí ráje hazardních hráčů a daní, kam zamířila spousta pilotů F1, aby tu našla druhý domov. Že to bez Monaka jde, to dokazuje dřevní doma šampionátu F1, protože když v prvním ročníku 1950 hned v úvodním kole zůstalo v Bureau de Tabac stát hned devět vozů, včetně pozdějšího mistra světa Giuseppe "Nina" Farini, na čtyři roky si Monte Carlo na mistrovský statut muselo nechat zajít chuť.
Pak už ale jezdit bez Monaka znamenalo něco totéž jako pořádat fotbalové ligy bez tradičních duelů Real Madrid - FC Barcelona, Sparta - Slavia, Manchester United - Manchester City či AC Milan - Inter Milan. Jízda ulicemi kolem kasina, hotelů, tunelem po nábřeží znamenala vždy ono oddělení zrna od plev, jak kdysi pravil Stirling Moss, ale také prokázala, kdo si dokáže poradit s podmínkami, které jsou odlišné snad od všech okruhů, byť se trati F1 stěhovaly i do dalších měst. Není však divu, že atmosféry Monte Carla nikdy nedosáhly.
Nejeden citát říká, že si mnozí piloti považují vítězství v Monaku rozhodně výš než na kterékoli trati, snad ho staví i před zisk mistrovského titulu. Že na tom něco pravdy bude, třebaže v přímém srovnání by asi leckterý pilot sáhl po koruně krále F1, naznačuje fakt, že nemálo světových šampionů ve své sbírce monacký klenot nemá. U již zmíněného Nino Farini a Alberta Ascariho to je pochopitelné, protože ti absolvovali většinu závodů v době, kdy se v Monaku nejezdilo. Ascari tu dokonce jel svou první a poté i poslední Grand Prix, při níž spadl se svou Lancií do vod přístavu. Dodnes se spekuluje, zda zranění z této nehody se nepodepsalo na tragické nehodě v Monze o pár dní později.
Nikdy tu nevyhráli Mike Hawthorn, Phil Hill a John Surtees, mistři světa v barvách Scuderie Ferrari, ale ani fenomenální dvojnásobný šampion Jim Clark. Moc nechybělo a monacký triumf by chyběl Jochenu Rindtovi, který v roce 1970 zvítězil jen díky tomu, že Jack Brabham nezvládl poslední zatáčku. Ale jako vítěz nikdy nevystoupil na schody ke knížecímu paláci Emerson Fittipaldi, mistr světa 1976 James Hunt tu jel sedmkrát a ani jednou neviděl cíl. Neuspěl ani Mario Andretti či Alan Jones. V Monaku se nikdy neradoval z vítězství Nelson Piquet nebo jeho sveřepý soupeř Nigel Mansell. Damon Hill nikdy nenapodobil svého otce, který v ulicích knížectví vyhrál pětkrát, podobné to je s Jacquesem Villeneuvem, jeho otec Gilles tu dokázal navzdory všem očekáváním vyhrát v roce 1981. Na druhou stranu tu dokázali svá jediná vítězství dobýt třeba Beltoise, Panis, Trulli nebo Maurice Trintignant. Pravda, ten vyhrál dvě Grand Prix, ale obě právě v Monaku...
Pokud se projdete ulicemi, dýchne na vás atmosféra, třebaže mimo závodní víkend tu připomíná přítomnost F1 jen hodně málo. V době mimo druhou polovinu května vyhlíží oněch několik ulic v Monte Carlu zcela běžně, a kdo by chtěl napodobit třeba Lorenza Bandiniho, mimochodem jedinou obět trati v Monte Carlu v roce 1967, který si tu právě před tragickým závodem v noci zkoušel projet trať, neuspěje, jak jsme už několikrát avizovali. To je možné jen při virtuální prohlídce, ale je třeba si i při ní uvědomit, že díky dopravním značkám a přikázanému směru prostě nebudete mít šanci si zahrát na některého ze svých oblíbenců v poli F1.
Samostatnou kapitolou je v Monaku deštivé počasí, z historie známe případy, kdy zcela rozmetalo šance favoritů a vyneslo do čela "neznámé" hrdiny. Může to být třeba rok 1972, kdy se překvapivě chopil vedoucí pozice Jean-Pierre Beltoise a stylem start-cíl přespurtoval daleko zvučnější kolegy. O roce 1982 se toho napsalo už více než dost, ale i přeháňka v závěru závodu dokázala udělat ve startovním poli paseku, na níž se vzpomíná dodnes. A nejlépe se do minulosti vrací určitě Riccardo Patresemu. O dva roky později tu vynikli hned dva mladíci - Ayrton Senna a Stefan Belloff. Bohužel Němec rok poté zahynul a jeho památka například na bravurní manévr v Mirabeau, kde vnitřkem skvěle podjel zkušeného Arnouxe by měla být připomínána. A daleko víc nás má v paměti rok 1996, kdy tu rovněž v dešti ve stínu karambolů nečekaně triumfoval Olivier Panis. Jen se sluší připomenout, že to bylo deváté a poslední vítězství pro značku Ligier.
Deštivo bylo i letos, proto nebyla nouze o okamžiky dramatické. Pořád se říká, že dvakrát do stejné řeky nelze vstoupit, ale pokud tu loni ve snaze přechytračit soupeře neuspěl - i když pouze interne - Mercedes, letos se roní krokodýlí slzy u Red Bullu. Před mnoha lety mě zaujal jeden velice hezký příměr computeru a přesýpacích hodin. Když nahlédneme do zákulisí týmů na baterie serverů a nejmodernější techniky, je pak tristní, když se boxech zmateně míhají mechanici a nemají po ruce správné pneumatiky. Což jenom nasvědčuje, že ještě pořád má lidský faktor určitou rozhodující pozici. Ricciardo může právěm bědovat, zvláště s ohledem na výše řečené - mít ve své sbírce trofej z Monaka, a to tu nejlepší je určitě snem snad všech pilotů F1. Snad s výjimkou Mansella, který se nikdy do daňového ráje stěhovat nechtěl a na otázku proč jenom zavrčel: "Ten kompost prostě nepotřebuju,"
Nějak se nám množí vzájemné ťukance v týmové linii. Není pochyb, že jde o téma vděčné, zvláště když u Sauberu přes několikeré vysvětlení je stále poněkud mlhavo. Oba piloti vysvětlili svůj názor na věc (více zde), Moniša Kaltenbornová vedle existenčních potíží musela ještě zametat před vlastním prahem, takže záležitost tak nějak pluje na pomezí nejasna. Pokud Ericsson opravdu dostal zelenou, proč mu Nasr neudělal místo? Bez ohledu na to, zda jel v závěsu za dvojicí Wehrlein, Grosjean. Stačilo uhnout v zatáčce před bazénem a mohl být klid. Spíš se dá říci, že čím menší ambice na vítězství, tím prestižněji to piloti berou a v dané chvíli jim nedojdou možné důsledky. Ač se to mnohým fanouškům líbit nebude, pokud vedení týmu něco řekne, asi by se nemělo odporovat. Zkuste si představit, jak by to vypadalo třeba ve fotbale, kdyby se hráči nechtělo vystřídat a tvrdošíjně by dál běhal po hřišti. Tím chci jen naznačit, že tým v mnoha případech má k dispozici mnohem více dat než pilot na trati. Ostatně Mercedes to předvedl v plné parádě a nakonec, třebaže s nutným štěstím, to vyšlo v případě Hamiltona bezvadně. A rozhodně si do jisté míry oddechl i tým, který určitě po loňském závodě v Monaku mohl cítit vůči trojnásobnému mistru světa určité provinění.
Monako svou nevypočitatelností a nepředvídatelností možná naznačilo určitou změnu v poměru sil, ale zatím bych velel k trpělivosti a ještě počkal. Podle výsledků se může zdát, že Ferrari místo avizovaného útoku na Mercedes už nestačí ani na Force Indii, ale pořád je tu aspekt složitého předjíždění, umocněný mokrou tratí mimo odeální stopu. Je to něco jiného, než spanilá jízda Claye Regazzoniho, který dokázal z 16. místa na startu postoupit na druhé a v samotném závěru si troufal i na vedoucícho Jody Schecktera. Musel pokořit v tvrdých soubojích kolo na kolo Stucka, Masse a Reutemanna. Vzpomeňme na rok 2001, kdy se David Coulthard propadl na samý chvost startovního pole a jeho 44 kol trvající souboj se soupeřem, kterého by normálně zdolal během půl okruhu - Enriquem Bernoldim. Není proto divu, že se Vettel, ale i Rosberg a Ricciardo prostě nedokázali dostat dopředu, protože jim chyběla třeba úplná maličkost.
Vedle nehod dvojic Kvjat-Magnussen resp. Ericsson-Nasr určitě nejvíc rozruchu vyvolalo 37. kolo, ve kterém nevyšel Hamiltonovi nájezd do šikany na nábřeží a do jisté míry si ji zkrátil. Argumenty dvou táborů měly své opodstatnění, zvláště když v jiných případech se trestalo nebo sami piloti na pokyn týmu přepustili svou pozici zpět tomu, na němž získali výhodu. V případě Hamiltona byla situace pochopitelně odlišná v tom, že on nepředjížděl, jen bránil svou pozici a vyjetím mimo ideální stopu spíš ztratil, než získal. Pokud se mu dostalo nějaké výhody, pak jenom v tom, že se udržel na trati. V tomto směru bych rozhodnutí komise přijal jako rozumné s ohledem na další průběh závodu, ale chápu, že fanoušci Red Bullu nebo odpůrci Hamiltona budou mít zcela jiný názor. Opět si můžeme říci, že pokud nebude existovat jednotný metr na závodní incidenty s přesným popisem, asi se těžko obejdeme bez dohadů. Jenže, ruku na srdce, je to vůbec možné, vypracovat takový elaborát? Vzpomínám si maně na Grand Prix Kanady 1976 a duel dvojice Regazzoni-Pace. V 77. kole byl Clay příliš široký a jeho ferrari šel do smyku. Pace chtěl kupředu, ale když Regazzoni auto ukočíroval a díky tomu neskončil na svodidlech, jako průvodní jev nedal Carlosovi dostatek prostoru na druhé straně trati. Šlo o jednoznačnou výhodu, zabránění soupeři předjet v důsledku snahy nezpůsobit havárii? Co náhled, to názor. Pochopitelně budou v případě letošního duelu v Monaku hlasy ostřejší, protože šlo o vítěze závodu, ale principy zůstávají stejné.
Karty před Kanadou jsou rozdány velice zajímavě. Pokud se na okruhu Gillese Villeneuva potvrdí vzestupný trend motorů Renault, může to být ještě zajímavá podívaná. Jestliže tu Ferrari zaostanou, v jejich případě stále předpokládaný boj o titul se tím pádem může uzavřít. Pravda, podobné věci se říkaly i v roce 1976, ale aby se přihodilo něco podobného jako na Nürburgringu, tomu se prostě po soustavném vývoji F1 věřit nedá. Bude zajímavé sledovat, zda Monako prospělo Hamiltonovi především psychicky a jestli na Rosberga nepadne po brilantní sérii určitý útlum. Nejen Red Bull dává křídla, často se přece říká, že stačí jeden povedený závod a někdejší otloukánek je najednou jakoby pokropen živou vodou. A pokud to Hamilton v následujícím dvojzávodě prokáže, máme se na co těšit.