Závod se vší parádou. Stetson dolů, USA!

Jednotící prvek Grand Prix USA - počasí, počasí a zase počasí | foto: Williams F1 Team

Není to tak dávno, kdy několik osobností světa F1 zavzpomínalo na závody s přídomkem Z. Nyní se do popředí chvalozpěvů přidá i americká Grand Prix, bezezbytku naplňující heslo: vše zlé je k něčemu dobré.

Ono to v jednu chvíli vypadalo, že se bude spíš plavat než jezdit, což velice vtipně komentovali naši debatující. Na trati se dělaly legrácky, ale bylo jasné,  že vláha snášející se z nebes komplikuje průběh čím dál víc. Odkládané tréninky, kvalifikace skončená dříve, vypadalo to opravdu velmi nedobře. A vida, výsledkem byl závod, o kterém se mluví v superlativech. 

Letošní GP USA měla všechno - kdy se zase něco podobného povede? | foto: Pirelli

Pravdou je, že Američané mohou na povětrnostní podmínky pět ódy. Co je po dva dny trápilo a přidělávalo jim vrásky na všech myslitelných místech, to jim po všech neblahých chvílích přineslo sladkou odměnu. Abych otupil ostří útoků, které mi budou vyčítat bezbřehý pesimismus, Grand Prix USA byla opravdu dobrou reklamou na formuli 1 a rozhodně ukázala, že když se sejde maximum okolností, stojí to za to. Stetson dolů! Pokud ale budeme zcela objektivní, budeme muset vyzdvihnout dvě okolnosti:

1. Začátek závodu na mokru ho hodně zdramatizoval a prokázal, že za určitých okolností lze rozdíly mezi jednotlivými vozy celkem úspěšně potlačit. Připomínalo to například rok 1974, kdy v dešti byli piloti mající k dispozici pneu Firestone velmi tvrdými oříšky a výsledkem byly souboje nejen kolo na kolo, ale překvapivé vpády do samotné špičky. Jenže jakmile voda ustoupila suchému povrchu, GoodYearova armáda převzala otěže a nastolila svou nadvládu. I to byl jeden z důvodů, proč Firestone po této sezóně oznámilo dlouhodobé Good Bye. 

2. Safety car. Léčivý to prostředek, v Americe vracející náboj a dramatičnost do závodu. Není to nejlepší srovnání, ale maně mi vytanuli na mysli atletičtí vodiči neboli zajíci. Odtáhnou pole běžců po určitou vzdálenost a pak vyšumí do středu oválu. Tady nikdo vpřed neprchal, žlutilo se a Maylender vyrážel na trať kvůli úklidu otlučených částí monopostů. Konspiračního člověka ihned napadlo, že by stačilo vybrat dané jedince a nařídit jim řízenou ránu do svodidel, aby se situace opět zauzlovala. V Americe to opravdu fungovalo, došlo na čarování se strategií a nakonec se až do posledního okamžiku nevědělo, jak závod dopadne.

Jenže i přes spoustu atraktivních soubojů, do značné míry ovlivněných měnícími se podmínkami na trati (což jim na kvalitě nijak neubírá), v podstatě bylo od určité doby jasné, že ze všeho krystalizuje jediný napínavý moment - bude slavit Hamilton třetí titul už teď, nebo až za týden? O Rosbergovi se na našich stránkách napsalo dost, v jednu chvíli jsem si říkal, že začíná přebírat úděl Stirlinga Mosse, Carlose Reutemanna či dalších neúspěšných potenciálních mistrů, kteří ale své šance nikdy neproměnili. Ve stínu Hamiltona, ať bude Mercedes deklarovat otevřený boj a odmítat týmové pořadí, bude mít život hodně těžký. Někteří lidé si myslí, na základě jednoho objetí, že to všechno Lewisovi přeje, ale následná čepičková aféra byla jasným dokladem, že Nico nemá na Lewisovy legrácky náladu a že se prostě se ztrátou další možnosti (byť ta letošní byla v posledních závodech prakticky v oblasti sci-fi) těžko vyrovnává a stává se tak trochu "dobrým, ale pořád druhým".

Pánové, proč to zase nevyšlo? (Rosberg, Lauda a Lowe v Austinu) | foto: Daimler AG

Takže americké resumé? Po bezesporu atraktivním závodě kuloáry šumí a určitě se spekuluje, zda se příští, možná přespříští rok neobjeví pravidlo, že trať se bude náhodně uměle skrápět, generalita F1 vedená Ecclestonem náhodně vybere kolo, ve kterém (i kdyby se nic nestalo) vyjede na trať safety-car plus další umělé vychytávky. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby Bernie nařídil všem těm, kteří chtějí Grand Prix pořádat, aby vybudovali obří závodní centrum, kde se bude závodit v arénách pod střechou. Bude to mít výhody v podobě uměle nastavitelného počasí, změny povrchu, který bude nevyzpytatelně působit na pneumatiky, určitě by bylo hezké posouvat pilotům do cesty holografické překážky, a pokud by na ně dostatečně včas nereagovali, museli by na stop&go, případně by před sebe museli pustit určitý počet soupeřů. To vše by mohlo doprovázet kolo štěstí, na němž by nebyly klasické číslice, nýbrž startovní numera pilotů na trati. A tím by se určovalo, kdo bude mít nějakou výhodu či nevýhodu. Šílenost? Ale kdeže, pořád je nám vtloukáno do hlavy, že se musíme bavit. A když už nejsme schopni vytvořit podmínky takové, aby vozy skutečně bojovaly ve stejném levelu, tak se vydejme touto cestou...

Odhlédneme-li od tradičních a opět pokračujících příběhů, které vlastně už několikátý paddock připomínám, krystalizují do popředí dohady o tom, kolik vozů vlastně budeme příští rok na startovním roštu mít. Už jsem tu vzpomínal na rok 1989, jak byla startovní listina nabitá k prasknutí. Teď v případě černého scénáře budeme mít pole o 18 pilotech. Nastane-li úbytek podobný tomu americkému, bude opravdu důležité - zvláště u malých týmů - vybodnout se na nahánění soupeřů a jen se soustředit na dojetí. Pak, slovy obchodních korporací, satisfaction guaranteed. Proto se začínají vymýšlet berličky, jak z toho. Téma třetích vozů je zmíněno několikrát, což pro někoho může být atraktivní, ale pro samotné závody poněkud protichůdné. Nejenže si všechny týmy nemohou tenhle špás dovolit - mluví se ostatně pouze o Ferrari, Mercedesu a McLarenu. Tím se snižují možnosti malých týmů na úspěch, jak mnozí diskutující podotýkali v článcích týkajících se této eventuality, budeme mít jednotvárné stupně vítězů, což by v letošním módu nebyla zase až taková utopie. Opravdu nerad bych se dožil podobné situace jako v Argentině 1957, kdy se na startu sešly tři týmy: šest vozů Maserati proti osmi Ferrari. Třetím týmem byl italský Centro Sud, mající k dispozici, jaký to div, jedno Maserati a jedno Ferrari. A privátní jezdec Luigi Piotti sedlal - zkusíte hádat? Máte padesátiprocentní šanci na úspěch. Radujte se vy, co jste vsadili na Maserati. Na stupních vítězů byli tři zástupci značky mající v erbu trojzubec.

Ferrari 500, na němž v GP Argentiny 1957 startoval Alejandro de Tomaso (ilustrační foto) | foto: Scuderia Ferrari

Je jasné, že pokud jsme zažili F1 bohatou na velké množství týmů, těžko asi budeme nadšeni z toho, co nám chce Ecclestone nabídnout. A zamysleme se: pokud bude současný trend pokračovat, uvidíme na trati tři Mercedesy a za nimi tři Ferrari, pokud se McLaren zmátoží, pak ještě tři vozy této značky. Pak to bude napínavé asi jako "vzrušující honička" ze závěru známého francouzského filmu Něžné kuře. Někdy mi to připadá, že lidé točící oním zákulisním volantem F1 místo řešení, které by opět vrátilo doby, o kterých se mluví jako o zlatých, vymýšlejí nemožné a všemožné nesmysly, aby se po několika letech nefungujícího modelu vrhli do jiného dobrodružství. Kladu si často otázku - existuje-li skutečně onen prestižně tržní mechanismus, kdy by každý měl toužit po tom ukázat se v elitní společnosti, pak by se měla stát na formuli 1 dlouhá fronta. Místo toho se z ní spíš prchá. Je tedy královna natolik nemocná, že se od ní její poddaní odvracejí? Logickým, chtělo by se říci až selským rozumem by asi bylo v zájmu promotérů, aby se do ní hrnulo obrovské množství účastníků, kteří by na jejím věhlasu pořádně vydělali. Jistě, je to otázka peněz a těch je soustavný nedostatek. Leč je to tak opravdu? Proč se svého času do F1 hrnuli výrobci motorů jak na běžícím páse a nyní jsou některé týmy jak dívky sedící na plese se slzami v očích, že nebyly vyzvány k tanci. Ale to je dost možná onen zauzlovaný kruh, z něhož nevede žádná cesta. Navzdory tomu, že to kdysi fungovalo. Možná to bylo tím, že tehdy byla doba nikoli dokonalá a jedinečná jako ta dnešní. 

K oné dokonalosti ostatně hodlá formule 1 dokráčet i za cenu, že popře svou vlastní existenci. Jak v jedné debatě napsal přispívatel Mida, pokud dojdeme k zakrytí kokpitu, ztrácí formule svůj prazákladní význam. Pokud nám přes něj udělají nějaké pásy či křídla a kousky nechají odkryté, stejně časem rychle přijdou na to, že těmi volnými místy se do kokpitu může nějaký nebezpečný předmět dostat a bude se opět inovovat. Nejsem zastáncem zranění, smrtelných úrazů a krve. Jenže si položme otázku, když uděláme dokonale bezpečný vůz, koho ještě bude zajímat? Ztratí se výzva, výjimečnost a dojdeme do stavu, kdy si do něj bude moci sednout vlastně kdokoli. Formule 1 už jenom svou číslovkou by měla být vrcholem snažení každého pilota, který k ní s úctou přistupuje a také ví, že kromě výzvy v ní mohou být jen ti, kteří zvládnou popasovat se i s nebezpečím. Pokud chce někdo zažívat adrenalin, ale chce být za každou cenu nezranitelný, ať si doma udělá pokoj s plátnem 6 x 4 metrů, Recaro sedačkou a drandí si na simulátoru. Může si udělat i zařízení, které se s ním při nehodě bude otáčet kolem obou os. A on pak může křičet do světa, že umí pokořit traťové rekordy a nic neriskuje. 

Skončí F1 a budeme sledovat něco ve stylu Ferrari F430? | foto: Fiat Group

Lidstvo odjakživa přijímalo výzvy. Lidé riskovali, ale činili tak dobrovolně. A riskujeme rádi. Jinak skončíme připoutáni v lehátku s virtuálními brýlemi na očích a budeme splňovat vizi dokonalého světa. Hrdinové jako Lauda, Hunt, Scheckter, Depailler, Regazzoni, Pace, Reutemann, Brambilla, Stuck, Pryce, Jarier, Mass, Watson, Merzario, Peterson, Ickx, Jones, Lunger, Laffite, Fittipaldi... ti všichni usedali do vozů, které jezdily zhruba stejně rychle jako dnes, za daleko primitivnějších bezpečnostních podmínek a mnohem menších finančních požitků. Současná formule se může pyšnit menším počtem zranění a rovněž vede jasně na body co se smrtelných úrazů týče. Záměrně nechci rozebírat některé fatální havárie, protože někdy šlo o neuvěřitelné shody náhod jako v případě Bianchiho incidentu. Ale pokud sebereme formuli 1 ikonickou podobu a budeme ji pitvat pod drobnohledem, co by se ještě mohlo zlepšit, zůstane z toho zmrzačené vozidlo na bází Koenigseggu Regera, Ferrari Enzo, Bugatti Veyronu nebo Lamborghini Murciélago. Protože u spoileru hrozí, že upadne a kola se mohou zahákovat. Neříkám, že to nejsou krásná auta, ale není to formule. A spokojit se s náhražkou typu Formule-E nebo GP2? Možná nám nic jiného nezbude. Spíš si říkám, že F1 je opravdu už jenom odvarem, politickou hrou, ve které si každý hlídá záda, aby mu někdo náhodou nevyčetl, že nedbá na to či ono. 

My ještě máme určitou výhodu. Tři závody, ve kterých už se bude bojovat o velice populární druhé a třetí příčky, což spoustu lidí přivádí nejspíš do varu, tak se nám to aspoň někdo snaží prezentovat, naštěstí jsou zasazeny do minimálně dvou lokalit, kde se dá očekávat bouřlivá atmosféra. Mexičané už v minulosti dokázali svou horkou krev a Brazilci? Tam bylo horko nejen díky podnebí. Takže snobský závěr už tolik bolet nebude. Kochejme se tedy tím, že skutečně vidíme, že v kokpitu někdo sedí, za chvíli se totiž můžeme dočkat, že zmizí noční můra rozeznávání pilotů podle designu jejich přilby a budeme mít k mání krásně zakuklené, bezpečné bubliny. 

Sebastiane, už jsem ti za zády - Hamilton oslavuje nejen vítězství, ale i třetí titul. | foto: Pirelli

A abych nezapomněl - Lewisovi v zástupu mnoha a mnoha gratulantů blahopřeji ke třetímu titulu a tím pádem i ke vstupu do elitního klubu držitelů tří korun šampionů F1. Teď už má před sebou jen Sebastiana Vettela, Alaina Prosta, Juana-Manuela Fangia a Michaela Schumachera. 

P.S. Společně s Hamiltonem si kladu otázku - proč letos nebyly stetsony? Došly peníze nebo někdo usoudil, že v F1 musíme potlačit jakýkoli náznak originality? Nebo selhal Tonak Nasavrky a zmíněné pokrývky hlavy nedodal?

Doporučit článek

Diskuze:

Počet příspěvků: 10 Přidejte vlastní názor…

Další zprávy