Ruská Grand Prix je pořád ve světě F1 novicem, letos jsme se do Soči vydali podruhé provázeni tradičními jevy, které pořádání závodu v této zemi prostě nemohou minout. K nim se vrátíme. Historicky lze porovnávat pouze s minulým, jak se plno lidí od fochu i mimo něj vyjádřilo, krajně nudným závodem. Oproti tomu bylo letos dění na ruské půdě akčním filmem nejvyšší kvality, létaly třísky, padala důrazná obvinění, prožili jsme malou sportovní tragédii i dramata se šťastným koncem. A dočkali se nemalého množství otázek.
Jednu nám Ecclestone vyjasnil ještě předtím, než obrazně klesl startérův praporek - víme, jaké logo budeme další čtyři roky vídat na pneumatikách a potažmo i vozech F1. Někdo by mohl říci, že šlo o velice povedenou taškařici, neboť dávno bylo vše jasné a Michelin byl přizván jen proto, aby to opravdu vypadalo jako soutěž. Do jisté míry bych se s tímto názorem ztotožnil, protože po tom úsilí (byť ne vždy úspěšném) a vydaných penězích by bylo vysloveně nesmyslné začínat znovu od nuly. Spíš bych rád připomněl to, co v našich diskusích uváděli i někteří jedinci - že by byl zajímavější duel. Bitva Pirelli a Michelinu, v níž by byli soupeři tlačeni k tomu vymýšlet způsob, jak porazit soka a ne jak nejlépe vyplnit domácí úkol zadaný papá Ecclestonem. Protiargument - vysoké náklady. Snad i obava, aby jedna či druhá značka nevyvinula pneumatiky, které by seděly jen jednomu týmu a neopakoval se případ Bridgestone. Že se v F1 točí velké peníze, vědí všichni, proto bych si z nárůstu financí z hlediska přítomnosti druhé pneumatikářské firmy nedělal těžkou hlavu. Specializování se na jeden tým by dnes asi také nebylo meritem věci, už jenom proto, že v daném případě by obě firmy měly zájem na tom, aby měly víc týmů v popředí než druhá strana. Stálo by za to si říci, co vlastně chceme. Dostali bychom se tím do kolotoče dalších dohadů a nakonec skončili v pasti, protože na jedné straně by ležely identické vozy (což nikdo nechce) a na druhé straně technické výdobytky (na které se stále častěji nadává). Možná v roce 2019 přijde někdo, kdo Italy zdrtí ještě větší podlézavostí nebo prostě připraví takový produkt, ze kterého budou všichni paf. Ale i v tom případě hrozí nebezpečí, že Pirelli řekne: "Nul problemo, když budete chtít, tak to uděláme taky." A na další tři roky bude zase klid.
Zpět do Ruska. Je už téměř komické poslouchat neustále poznámky na adresu Putina, kolikrát byl zase zabírán a proč. Dost pochybuji, že si ruský prezident vydupal u britské režie přesný počet záběrů na svou osobu a po závodě kontroloval, zda "anglikanskyje molodci" splnili svůj úkol. Spíš mám dojem, že s ohledem na mezinárodní politické dění je Putin vděčným objektem. Z jeho přítomnosti na stupních vítězů bych vědu nedělal, stačí se podívat na Monaco, kde se k dané situaci přistupuje stejně.
Ale dosti ruských politiků, daleko zajímavější byla skutečnost před závodem. Existují ti, kteří by tréninky před závodem zrušili, protože jsou nezajímavé, stále se opakující a vlastně docela zbytečné. Ejhle, jak se to v Rusku změnilo. Nejdřív zdramatizoval první část nějaký to "gruzavik", jenž znectil trať produkty, na kterých by rychle opravdu jezdit nešlo. Čištění není totéž co vysušení (případně odvodnění a odbahnění, jak víme z Jáchyma, házejícího ho do stroje), takže první trénink byl vším možným, jen ne přípravou. Odpolední déšť s ohledem na předpověď počasí byl také k ničemu, a poslední část ovlivnila Sainzova nehoda. I tady někteří odborníci vynášeli předčasné soudy a na twitterových účtech už dopředu věděli, co bude následovat. U Toro Rosso ale nejsou žádná ořezávátka, přestože je to stálo noční směnu, Carlos se na startu objevil a zdemolované nezdemolované šasi, málem ještě přivezl týmu body.
Ale tyto tři nevydařené sekvence prokázaly, že v době stále omezovaných testů jsou vlastně mini-pseudo-testovacím procesem, bez něhož by to bylo dost velké dobrodružství. A najednou se ukazuje, jak nasbíraná data v těch čtyřech hodinách před kvalifikací chybí. Obloukem se dostáváme k onomu tvrzení, že tréninky jsou vlastně k ničemu. A některé z nás to nutí zavzpomínat na dobu, kdy se piloti proháněli po trati dopoledne i odpoledne v součtu mnoha hodin. Nesvázáni strategiemi a omezeným počtem všeho možného prostě vydávali ze sebe vše, co se v jejich vozech a fyzických fondech našlo. Nostalgické vzpomínání na zašlé časy? Možná, ale zeptejte se fotbalového fanouška, který prožil šampionát v roce 1958 a neuvěřitelných 13 branek Justa Fontaina v 6 zápasech. Na zmíněném šampionátu se hrálo 35 zápasů a průměr gólů na jeden činil 3,5. Šampionát v loňském roce nám nabídl 64 zápasů a průměr? Pouhých 2,6 gólu. A to mají hráči mnohem lepší vybavení, kvalitnější míče, nesrovnatelnou hrací plochu...
Ale nejsme tu kvůli fotbalu, nýbrž pro F1. Jak ukazují poslední dny, začíná se nutnost skomírající královnu doslova nad hrobem reinkarnovat. Najednou se zjišťuje to, co se říkalo už hodně dlouho - pryč se vším umělým, pryč s nápovědou pilotům přímo do uší, pryč se závody prakticky předem nasimulovanými. Volá se po klasických řadicích pákách, volantu prostého tlačítek, jediným komunikačním prostředkem by měly být signalizační tabule. Zní to krásně a možná bychom se opět mohli aspoň ve vzpomínkách vrátit do dob, kdy za pilota neodvedl práci zástup inženýrů a hromada počítačů. Jenže, a zní to krutě, není to možné. Lidstvo je už tak prolezlé digitalizací a posedlé bezpečností, že by se dříve nebo později začaly opakovat nenápadné krůčky, jak tu jednoduchost vyšperkovat. Neboť slova muže nazývaného v prostředí F1 géniem, takto Antony Colina Bruce Chapmana "Pravidla jsou od toho, aby byla dodržována" je nutno již hodně dlouhou dobu třeba změnit na "Pravidla jsou od toho, abychom věděli, kde a jak je porušit". Pochopitelně to neznamená, že F1 je bandou podvodníků, ale kolik jsme v minulosti měli případů, že se vysloveně šlo po nepřesném výkladu pravidel, mezerách v řádech, sporných bodech, které si vyžádaly mnohem více nákladů, práce a úsilí, než kdyby se jasně deklarovalo, co se smí a co ne. Jsme v zajetí šroubované právní komunikace, která nedovolí psát regule srozumitelně. Pravda, říká se, že je mnohem lepší předpisy porušovat, než dodržovat, ale také je třeba si uvědomit, čím se chce F1 honosit, a pak je jasné, že se technická i sportovní pravidla nemohou připravovat stylem vesnického závodu pro motocykly Jawa 20/21 "fichtl", ale na odpovídající úrovni. A hláška pana Ecclestonea "zbouráme viktoriánský dům z minulého století a začneme znovu"? Těším se na ten humbuk, až pán, který jak sám přiznal, má velký podíl na tom, kde se F1 nyní nalézá, začne ony Augiášovy chlévy čistit. Asi se on i jeho věrný souputník Max Mosley budou divit.
Co tedy ještě ze Soči vybrat? Určitě finskou bitku nikoli po kozácku, ale o stupně vítězů. Vina je jasná, názory na Räikkönenův předjížděcí manévr vesměs odsuzující. Zbrklost, nesmyslnost, stupidita. Je jisté, že Kimi neměl snad ani pět procent naděje, že se v daném místě a za daných okolností před Bottase dostane. Je evidentní, že pilot má právo volby stopy, když je v zatáčce první (a také víme, že se to ne vždy dodržuje, nebo se to vykládá jinak. To záleží na tom, kdo je postižený a kdo ne). Aniž bych chtěl výše řečené zlehčovat, dovolím si dvě zamyšlení. Každý předjížděcí manévr je riskantní a možná právě proto jich ubývá. Piloti raději volí jistotu bodového zisku a jsou pak oslavováni jako rozvážní, odpovědní jedinci. My jako diváci se poté cítíme ošizeni. Přitom pár desítek vteřin před incidentem oba Finové učinili pravý opak, nebáli se riskovat a útočili. Je pravda, že Pérez měl pneumatiky takzvaně "zu grunt" a jen stěží se mohl bránit. Jenže Räikkönen nezůstal oním mužem při zdi a chtěl víc. Chyboval, zkazil krajanovi závod, což ho i přes jeho pověst Icemana jistě nepotěšilo. Mohl také zůstat pokorně v závěsu a my bychom pak na jeho hlavu házeli špínu jiného charakteru, že vzdal boj o stupně vítězů, už na to prostě nemá, že místo aby se snažil mladšímu soupeři ukázat, kdo je mistr světa, opět zůstal za ním (ostatně takových duelů Williams-Ferrari už letos pár bylo - vzpomeňme na Bahrajn, Španělsko, Kanadu či Itálii). A pak přidám ještě jeden moment - když Vettel předjížděl Räikkönena. Tam se místo našlo. Namítnete a snad i poprávu, že týmoví kolegové se k sobě budou chovat ohleduplně. Ale je jenom jiné válečné zbarvení vozu důvodem k tomu, aby se nehledělo doleva, doprava a ani do zrcátek? Nejde jenom o závod v Soči, ale třeba o souboje další. A tehdy může být situace obrácená a ten vpředu si řekne - ano, mohl bych to místo udělat. Ale z jakého důvodu, když si vzpomenu, jak to dopadlo posledně?
Jsou to jen úvahy nad tématem, které vedle těch nekonečně opakovaných vládly dnům minulým. Teď nás čeká všemi vychvalovaný Austin, zvláště se svým fantastickým převýšením po startu (které tak připomíná nájezd do bývalé Hella-Licht na původním Österreichringu). Těžko říci, na co se těšit, šampionát je prakticky rozhodnutý, Pohár konstruktérů už definitivně, a jak jednou v záchvatu upřímnosti prohlásil Ayrton Senna - druhá místa nikoho nezajímají, nejméně pak ty, kteří na nich dojedou. Dovolím si velikána mírně poupravit. Pokud vám druhé místo vynese titul mistra světa, určitě se ho nezřeknete. Pokud ale budete v šampionátu druzí, pak Brazilce naprosto chápu.