Přiznávám, že jako nezletilý jedinec navštěvující vzdělávací institut nesoucí pyšné jméno Základní devítiletá škola, jsem vzhlížel k japonské Grand Prix, pochopitelně tehdy premiérově konané na International Speedway Fuji, jako k nesmírné exotice. Argentinu a Brazílii znal člověk z fotbalu, Kanadu z hokeje a JAR plus USA z politického zpravodajství. Ale země Vycházejícího slunce se svými samuraji, seppuku či harakiri, katany, sakurami, gejšami (pokud jste gurmány, tak nelze vynechat šóju, tofu a miso) a spoustou dalších tajuplných věcí byla zvláštně atraktivní. Zejména když si člověk přečetl nesmírně poutavou stať od Františka Šťastného, který na asijských ostrovech závodil a interesantně psal třeba o hadech na dráze.
To první setkání, okořeněné jmény jako Kojima či Maki (už známější z dřívějška), doplnila šestice jmen, díky nimž jsem ve školních i jiných lavicích mohl, lidově řečeno, "sekat patky". V živých prehistorických diskusních fórech jsem mohl vychrlit sestavu Hiroši Fušida, Masami Kuwašima, Noritake Takahara, Kazujoši Hosino, Masahiro Hasemi a Kunimitsu Takahaši - a byl jsem za absolutní jedničku. A to jsem tehdy ještě nevěděl nic o historii Maki, kterou jsem si od té doby pečlivě nastudoval, a tudíž mi unikl Šaw Hajami (ovšem ten skončil vždy jen u testů).
Čas však oponou trhnul a Japonsko se stalo běžnou záležitostí, kterou jsme proklínali pouze ve chvíli, kdy jsme museli krátit nedělní spánek a místo pohodlných 14:00 zasednout k televizi podstatně dříve - tedy to platilo pro případy přenosů. Od nové éry započaté v roce 1987 jich člověk z naší produkce zase tolik neviděl, o něco málo se postarala tehdejší stanice OK3 a pak už se přes krátkou epizodu Eurosportu čekalo na TV Primu. To je ale okrajová historie, druhá trať v existenci F1 křížící sebe sama byla úchvatná zejména díky nevyzpytatelnému počasí a dramatům, která se tu odehrávala. Kolik se toho napsalo o fackovacím laškování mezi Eddie Irvinem a Ayrtonem Sennou (1993), velice kontroverzním týmovém pořádku mezi Sennou a Bergerem (1991) a v neposlední řadě o dvojduelu Prost-Senna (1989,1990), který označili za nejikoničtější okamžik F1 někteří piloti i naši diskutující?
Nepátrejme po tom, připomeňme si Japonsko z pohledu jednoho pilota. Nigel Mansell by měl plno důvodů Suzuku nenávidět, ostatně dvakrát tu přišel o možnost se stát mistrem světa nebo aspoň o titul bojovat, třikrát nedojel a jednou tu svedl zajímavou podívanou, která přes heroický výkon nedošla odměny. Přesuňme se tedy do ročníku 1987, kdy Nigel v souboji se svým rivalem Piquetem (ze stejné stáje) zkouší zajet co nejlepší tréninkový čas. Jenže v esíčkách za první zatáčkou stačilo několik centimetrů, nájezd za zaprášenou krajnici a williams se startovním číslem 5 přišel mimo jiné o zadní spoiler a Nigel sám málem o hlavu. Natažené krční svaly a pochroumané obratle znamenaly, že si toho roku od závodění odpočinul a Piquet mohl slavit.
Rok se s rokem sešel a tihle dva se utkali na závodní dráze. Záměrně nepíši v přímém souboji, protože v polovině závodu dojel Mansell o celé kolo Piqueta, ale ten mu podle Nigelova vyjádření odmítal udělat místo na trati k bezpečnému předjetí. Mansell se ho nakonec pokusil zdolat v možná nepříliš vhodném místě, před šikanou Casino Triangle šel později na brzdy, ale Brazilec jej o chvíli později doslova vyhodil z trati. Svůj čin vysvětlil tím, že mu celý víkend bylo špatně od žaludku a nesoustředil se plně na to, co na trati předvádí. Deset kol po Nigelovi závod vzdal, ovšem to už Britovi mohlo být jedno.
Po "klasické" závadě v podobě poškozené řídící tyče (1990) přišla další velká Mansellova porážka. V roce 1991 nutně musel vyhrát, aby si ještě zajistil šanci bojovat o titul, jenže po osm kol zůstával uvězněn na třetím místě za Sennovou zádí. V devátém kole přišel rozhodující okamžik - nájezd do první zatáčky za startem Britovi nevyšel, levá kola se ocitla na krajnici a bylo takříkajíc vymalováno. Sám Nigel označil za původce nehody brzdný systém, který ho nechal v tomto okamžiku ve štychu, Frank Williams zase prohlásil, že Nigel ještě nedospěl do stádia, kdy se může stát šampionem. O rok později si to oba vyjasnili - a jejich cesty se na nějaký čas rozešly.
Jednu perličku z roku 1991 ještě přidejme - před rozhodující bitvou provedli mechanici Williamsu důkladnou prohlídku garáže a v místech, kde nejčastěji diskutuje pilot se svými inženýry, našli docela miniaturní mikrofonek. Komu patřil nebo kdo ho tam nainstaloval se nikdy nepodařilo zjistit, proto nevytvářejme konspirační teorie. Manažer Peter Windsor byl poněkud konkrétnější, když tento čin označil za jasnou špionáž. Ale i on se zdržel přesného určení.
V roce 1994 se Mansell vrátil kromě Grand Prix Francie na poslední tři závody v sezóně a při svém posledním představení v Suzuce za téměř neregulérních podmínek svedl fantastický souboj s Jeanem Alesim. To byl onen závod, kdy piloti odstupovali jak na běžícím páse a Brundle smetl jednoho z pořadatelů u odstaveného vozu (nepřipomíná vám to něco?). Mansell nakonec po souboji kolo na kolo Alesiho v šikaně Casino Triangle předstihl, jenže na něj měl z první části závodu, přerušeného po 15. kole, pětivteřinovou ztrátu. Cílem projel třetí, ale na stupně vítězů se nepodíval.
Každý závod má svá specifika, nemá smysl zastírat, že kromě Lotusu, Buttona a Haase, nepočítajíc vzpomínkové akty na Bianchiho, se asi nejvíc debatovalo kolem Alonsovy rebelie. Můžeme pro ni nalézt označení "GP2". Dalo by se říci, že po mediální smršti se tábor formule 1 rozdělil do tří částí. První jednoznačně Fernanda oslavuje, že se konečně našel někdo, kdo se nebál, notabene veřejně, označit pravý stav věcí. Druhá skupina tvrdí, že to bylo neprofesionální a dodává, že špinavé prádlo se má čistit na místech tomu určených, tedy za zavřenými dveřmi. Třetí názorový proud se pohybuje někde uprostřed a byl by zcela spokojen, kdyby Alonso tak trochu kamufloval a Dennis tolik nevyšiloval - prostě to schovat pod nějakou květnatou a optimisticky naladěnou PR zprávu.
Což o to, z takových postupů si kdysi dělaly sdělovací prostředky i docela milou legraci. Vzpomínám, jak jednou byly uvedeny mediální hlášky a vzápětí jejich vysvětlení, co vlastně znamenají. Abych to dlouze neopisoval, dovolím si dvě připomenout:
Oficiální zpráva: Na našem novém voze zkoušíme vývojové komponenty a další vylepšení.
Vysvětlení: Ta podělaná kára nejede a nikdo neví proč.
Oficiální zpráva: V současné době testujeme v našem týmu několik mladých nadějných pilotů.
Vysvětlení: Jsme na tom tak mizerně, že u nás nikdo nechce jezdit.
Výsledky McLarenu naznačují, že druhdy špičkový tým letos nezažívá dobré období. Alonso s platem šampiona asi musí drtit mezi zuby nejjadrnější španělské kletby, když ho zdolává i sedmnáctiletý "cucák" Verstappen. Pak není divu, že dá průchod své rozladěnosti. A můžeme dále spekulovat, zda by se z toho stala taková aféra, kdyby Dennis Fernandův komentář nezačal rozmazávat. Pochopitelně i jemu leží na srdci obchodně marketingový čistý štít McLarenu, ale jeho střílení na všechny strany pak nepůsobí příznivě především pro něj samého. Jeho nervozitu lze vysvětlit, peníze mu protékají prsty, hrozí značné finanční ztráty a navíc si nafrněný Alonso dovolí tlachat něco o motoru. I to je jistý kolorit F1 a známe nemálo případů, kdy to piloti dali najevo ještě drastičtějšími metodami. Ickx hned dvakrát v průběhu sezóny označil vozy, ve kterých jezdil, za katastrofu a prostě do nich odmítal usednout (1973 Ferrari, 1975 Lotus). Hunt před novináři netajil své názory na kvality McLarenu či Wolfu, a to byl proti Alonsovi jen single, nikoli double world champion. A když si představíte značně ctižádostivého a temperamentního Jižana, byť tak Alonso možná nevypadá, můžeme být spíš překvapeni, že si stěžoval tím způsobem, jakým to provedl. Chtějte po něm, aby po ponižující proceduře na trati vystoupil z vozu a řekl: "Jsem nadšen jeho výkonem, pilotuje se skvěle a těch pár koní rozdílu ve výkonu smažeme tvrdou prací, ve kterou nadále doufám a očekávám zlepšení." Věřil by tomu někdo?
Daleko větší táborák plápolá pod rakouskými Alpami a nemálo lidí si klade otázku, co bude s týmem, který jako druhý "spotřební" vůz dobyl titul mistra světa - do té doby něco podobného dokázal pouze Benetton, ale v menším rozsahu. Na první pohled se zdá, že Dietrich Mateschtiz nemůže přenést přes srdce, že by se jeho "býci" neprali o titul. Člověka napadne, že muž, jehož reklama se objevuje snad úplně všude, kam se jen podívá (od motoristického sportu přes leteckou sérii Red Bull Air až třeba ke skokům na lyžích), by mohl také připustit, že dojde na období, kdy nebude válcovat soupeře na požádání. Jenže když někdo okusí sladký úspěch, těžko se mu pojídá hořký chlebíček. Red Bull se samozřejmě nemusí bát odlivu sponzorů, když je sám sobě soběstačný, takže to spíš vypadá, že Dietrich ve své ctižádosti nechce být spojován s rolí týmu ve středu pole.
To je věc jedna, složitější v této chvíli je, že pokud by Red Bull a Toro Rosso formuli 1 opustily, nastalo by značně komplikované období. Už takhle se závody stávají nepříliš zábavnými (déšť na počkání tu nemáme a nařídit pilotům, aby po startu udělali nějakou tu havárii, aby se vývoj zauzloval, také není možné), ani avizované změny startovní procedury příliš nezabraly. A teď se zbavíme ještě dvou týmů. Pravda, dorazí nám nově Haas, ale to pořád bude jen 18 pilotů na startu. Troufám si předpovědět, že úbytek vozů příliš nezachrání ani motory, od nichž se v příštím roce slibuje větší kravál, ani ještě zběsilejší strategie Pirelli. Položím otázku, co je pro fanoušky F1 zajímavější: aby Rosberg své místo na stupních vítězů vybojoval na trati, nebo jako v Grand Prix Japonska pokaždé díky zastávce v boxech? Připomíná mi to hodně vzdáleně fotbal - chcete vidět góly nebo strategicky a takticky vyspělou bezbrankovou remízu a zápas rozhodnutý v penaltovém rozstřelu?
Red Bull odmítá druhořadé italské agregáty, ale jak postupuje kauza VW, nemusí se dočkat ani léčebné kůry v podobě Audi. Cítí to i Ecclestone a už u Red Bullu horuje, aby ho náhodou nenapadlo formuli 1 opustit. Problém je v tom, že Mateschitze v F1 ve své podstatě nic nedrží. Má v tuhle chvíli na kontě čtyři tituly v řadě a pokud zapátráte v historii, konkurentů v tomhle směru mnoho neexistuje (Ferrari a McLaren). Jediné, co by snad zabralo, kdyby někdo zahrál na jeho stavovskou čest a naznačil mu, že utíkají jen zbabělci a Bratrstvo kočičí pracky. Ovšem zůstává otázkou, zda Dietrich Bohouše, Dlouhé Bidlo a Štětináče zná.
Případů k řešení je plno, Haasovy tanečky kolem jezdecké sestavy, něco na způsob seriálu Ulice v prostředí F1 nesoucí název Kterak konečně prodati Lotus, eskapáda Buttonova a tichounce gradující bitva Pirelli s Michelinem - prostě co nevidíme na trati, to se dohání v zákulisí. Skoro mám někdy pocit, že někdo organizuje tyhle neustále se protahující záležitosti, abychom byli nadále ve střehu a hlídali, kdo s kým o čem a pro koho. Ale i to je formule 1.