Maďarsko vždy bude mít výjimečný statut, a to hned z několika důvodů. Pro nás, někdejší občany Československé socialistické republiky, představovalo nejen malý zázrak, že se formule 1 mohla protáhnout železnou oponou až na náš dosah, ale také jistou dávku zahanbení a rozhořčení. Pamatuji si své výpady na tehdejší sportovní podniky té nejvyšší kvality, tak mi byl médii prezentován Pohár míru a přátelství formule Easter, v němž se o nejvyšší příčky bili vždycky reprezentanti ČSSR a NDR. Sem tam se objevil nějaký nadějný Sovět; jinak to napsat nelze, protože říci o Estonci, že je Rus, tak vás svou formulí (nazvanou Estonia) přejede, couvne a ještě udělá hodiny. Ostatně jména Toomas Napa či Raul Sarap moc rusky nezní. Ale vidět na startovním roštu v popředí nějakého zástupce uherákového ráje? Snad jenom Sándor Kovácz vstoupil do mělkého povědomí, protože další jména jako Pál Gaál nebo András Nagy jsme znali pouze z ročenek Grand Prix Sport. To jména jako Jílek, Lím, Moskal, Červa a proti nim klan otce a syna Melkusových, to byla jiná káva.
Byli jsme ujišťováni, že F1 je jenom zástěrkou agresivní kapitalistické obchodní politiky, proto nebyl důvod ji u nás hostit, tím méně pro ni upravovat brněnskou trať. Jak už víte z našich příspěvků u jiného článku, formule 1 se na "starém Brně" naposledy objevila v roce 1949, ovšem pouze ve formě nemistrovského závodu. Ještě v roce 1967 sem přivezl Mike Spence svůj monopost BRM P115, aby ho v exhibiční jízdě předvedl natěšeným divákům, ovšem pak už jsme se tu většinou dočkali jen vypreparovaných výstavních exponátů (což byl případ McLarenu předváděného před sezónou 1982 v pražském Technickém muzeu).
A najednou se objevily zprávy, že ona neřestmi prolezlá F1 má šanci nejen v Polsku (viz starší stať zde), ale i SSSR začíná šilhat jejím směrem. Nakonec všem vypálili rybník Maďaři. Ve zmíněném článku o Socialistické formuli 1 je uvedena známá skutečnost, že původně se měly monoposty prohánět Vidám Parkem přímo v Budapešti, ale v tomto případě si kriticky přiznejme, že šlo spíš o marketingový tah. Hungaroring ale měl jednu zajímavou historickou perličku - aby byl včas dokončen, přijali jeho tvůrci socialistický závazek. Předpokládám, že tento stimul nikdo Bernie Ecclestoneovi nezkoušel vysvětlit, i když on sám možná o životě ve východní Evropě leccos věděl. Každopádně pobídka zabrala a Hungaroring se mohl otevřít nejen vytoužené formuli 1, ale také obrovskému kvantu diváků z okolních zemí, lačných ona "šíleně rychlá kola" vidět na vlastní oči. Bylo to vůbec zajímavé - u našich jižních sousedů chodili na Nazareth, přijeli Queen, v kinech běžel filmový muzikál Jesus Christ Superstar a pár kilometrů za Budapeští hřměly motory F1, my mohli kontrovat jen Suzi Quattro a závody cestovních vozů v Brně...
Maďarsko, respektive pro nás lidově zvaný "Hungároš", zpočátku nemělo mezi jezdci vůbec příznivou pozici. Termín "Mickey Mouse" piloti dobře znají a padaly otázky, jestli okruh, na němž se prakticky nedá předjíždět, má vůbec smysl. Bylo by zajímavé udělat statistiku, kolik předjížděcích manévrů na určitých místech Hungaroringu proběhlo, jsem si jist, že drtivá většina bude náležet cílové rovince a první zatáčce. Pochopitelně lze najít i jiné zóny, například šikana (či zatáčky 6 a 7) pamatuje něco dramat, i slavný McLarenův "dvounálet" v roce 1990, kdy tu dvojice Senna-Berger doslova odstranila z trati své soupeře - takto Nanniniho a Mansella. Nicméně pořád je klíčovým bodem k úspěchu většinou jen jedno místo na trati, a pokud se vám ve startovním poli objeví nějaký "špunt", přes nějž se v daném místě nezvládnete dostat, není potom divu, že se leckdo rozplývá nad vyrovnaným závodem. Ostatně stačí ještě jednou vzpomenout roku 1990, kdy Boutsen dokázal udržet za zády Sennu, který by s ním kdekoli jinde vůbec neměl problémy.
Na úzkou, hrbolatou a klikatou trať se však pořád sjíždělo a sjíždí plno fanoušků, vždyť až do loňské Grand Prix Ruska to byla pořád nejvýchodněji situovaná Velká cena, že se změnila politická klimata bylo celkem jedno, kilometry k Hungaroringu zůstávaly stále stejné, takže si své fanoušky udržel. Prošel drobnými změnami, z nichž asi ta největší a nejviditelnější udělala z prvních tří ročníků vzpomínkovou záležitost - oblouček hned za třetí zatáčkou je ještě viditelný, ale už sedmadvacet let v F1 nepoužívaný. Nejednou se mluvilo o zásadních změnách, přestavbě jednotlivých částí, ale pořád si Hungaroring zachovával svůj osobitý punc. Tedy kromě viditelného posunu co se diváků týče. Pokud jsem v roce 1987 seděl ještě na holé stráni nad cílovou zatáčkou (a díky tomu jsem měl jako na dlani Camposovy hodiny), dnes už podobná místa prakticky neexistují. V tomto směru šel pokrok hodně kupředu.
Vypočítávat dramatické události na zdejší trati by bylo kupodivu na dlouhou dobu. Už jsme psali o Schumacherově odlétnuvším spoileru; docela by mě zajímalo, zda si ho někdo odnesl jako suvenýr, nebo tato odlétnuvší část byla po závodě nekompromisně zkonfiskována - je také otázkou, co z ní po dopadu zůstalo. Inu, tehdy ještě digitální technika nebyla na takové úrovni jako dnes, jinak bychom měli internet zaplavený statisíci selfie v duchu - Máňo, koukej, já a křídlo. Pochopitelně karambolů v první zatáčce, nebo spíš na jejím výjezdu, jak jsme se přesvědčili i letos, bylo poměrně dost. Hodně debat a odsuzujících názorů si vysloužil Michael Schumacher za svůj souboj s Rubensem Barrichellem v roce 2010, místo dlouhých vysvětlovaní se stačí podívat na video a udělat si svůj vlastní obrázek.
V Maďarsku se začala psát i vítězná série Fernanda Alonsa, který tu vyhrál svůj první závod a o kolo zdrtil Michaela Schumachera, který tu poněkud klopotně mířil ke svému šestému titulu. Ale kdo si vzpomene, co v témže roce prožil Rubens Barrichello na druhém Ferrari? Ano, na stejném místě jako letos Hülkenberg a v roce 1992 Schumacher přišel Brazilec bez zjevné příčiny o levé zadní kolo. Skončilo to obligátním palcem nahoru na znamení, že pilot je v pořádku, na rozdíl od pochroumaného rudého koníka.
Maďarsko nás provází ve formuli 1 už třicet let a já si ještě vybavuji tiskovou zprávu, která mi dokázala, že i pragmatický Bernie Ecclestone umí drobně zalaškovat. U příležitosti VI. Magyar Nagydij (tak zní titul Maďarská Grand Prix v originále) se "Malý Napoleon" dostavil před elitu pořadatelů a s dramatickým výrazem prohlásil: "Rád bych u této příležitosti poděkoval zástupcům a oznámil ukončení naší pětileté spolupráce." Poté, co přítomní těžce rozdýchávali srdeční příhody a návaly krve do hlavy, se usmál a dodal: "A zároveň chci oznámit start nové pětileté etapy pořádání Grand Prix Maďarska!" A pak, že je Bernie suchar. A malé vysvětlení, pokud vám nesouhlasí počty, vězte, že první závod F1 v roce 1986 byl II. Magyar Nagydij - ta první se jela v roce 1936 v budapešťském Népliget (lidový Park) za účasti takových es, jakými bezesporu byli Hans Stuck, Manfred von Brauchitsch, Rudi Caracciola, Berndt Rosemeyer, Achille Varzi či Tazio Nuvolari, který také závod v čase 2:35,68 vyhrál.
Pojďme ale do Maďarska 2015 a připomeňme si závod, o němž se mluví v superlativech a Niki Lauda ho dokonce označil jako jasnou odpověď na skřehotání škarohlídů, že F1 nemá svůj náboj, napětí a atraktivitu. Není až tak důležité, co trojnásobný mistr světa říká, protože PR zprávy už nás mnohokrát zkoušely přesvědčit, že naprosto nekoukatelné produky jsou ty nejlepší, které jsme mohli mít tu čest vidět. Lauda si teď jako účastník cirkusu F1 bude těžko střílet do vlastní branky. Jde jen o to si přiznat několik drobností. Na úvod poznamenejme, že maďarský závod měl napětí, měl dramatické chvíle, nabídl situace, které hodně zamíchaly vývojem, ale také si objektivně připomeňme, že většina z těchto okolností vedla k nadstandardu posledních závodů jen díky zvláštní povaze Hungaroringu. Pokud si pustíte záznam závodu, pak zjistíte, že s výjimkou hrubých chyb nebo technických potíží se předjíždělo pouze v první zatáčce za cílovou rovinkou. Jinde se to moc nezkoušelo - ne, že by nebyla odvaha, ale spíš chyběl prostor a možnosti. A na trati, kde se dvakrát propadnete na nebo i za hranici první desítky, je pak skutečně obdivuhodné se dostat zpět aspoň na body. Svou roli hrály i četné penalizace, záměrně nechci říkat, že i výjezd safety caru, protože ten paradoxně Mercedesům, usilujícím tak trochu o nápravu reputace, příliš nepomohl.
Dalo by se skoro říci, ostatně široce to komentoval i Toto Wolff, že postrachem Stříbrných šípů se stávají starty. Jenže i piloti jsou jen lidé, navíc když se do procesu startu namotá i něco technických problémů, pak je na drama zaděláno. Maně si přitom vzpomínám na memoáry našeho slavného motocyklového závodníka Františka Šťastného, který dával k lepšímu, jak ho měli lidé v Brně rádi - ne proto, že tam vyhrával, ale že se mu vždy stala nějaká drobnost, malér, a on pak mohl z hloubi pole svou geniální jízdou zvedat osazenstvo tribun ze sedaček či holých strání. Lhostejno, zda musel jet až z posledního místa, protože měl na noze po předchozím zranění zinkoklih, nebo mu vypadl kolíček ze spojkové rukověti, případně na startu ztratil sedlo. My se nyní třeseme, aby Mercedesy postihl na startu nějaký drobounký problém, a bylo se na co dívat. I když forma Ferrari v zemi bikavéru a pikantních papriček byla překvapivá, jen opět připomínám: pozor na zvláštní povahu trati. Ostatní chybovali víc, než bylo milo či zdrávo, nebo byli příliš agresivní. Není divu, když je vlastně na trati možnost zkusit zdolat soupeře na jednom místě, jdete někdy až na samou hranu rizika a někdy i kousek za ní. Je pravda, že v případech, které museli komisaři posuzovat, bych v některých případech nechtěl sedět na jejich místech.
Je tedy F1 vyléčena? To si rozhodně nemyslím. Není to pesimismus, jen potřeba mít trpělivost a posuzovat. Každému musí být navýsost jasné, že když se v první zatáčce po náležitých "boxerských" vložkách promísí startovní pole natolik, že favorité budou vzadu, pak se téměř vždy dočkáme dramatu minimálně s ohledem na jejich snahu se vrátit do čela. Troufnu si vyslovit kacířskou myšlenku - kdyby na Hungaroringu prošlo první kolo bez rušivých momentů, budeme plakat, jak nezáživná podívaná se zase odehrála. Připusťme, že když se pár pilotů podívá dál za okraj trati, než je jim milostivo, pak to zvedne dramatičnost o hezkých pár procent. Je to v pořádku, lidé nejsou stroje a chyby se také počítají. Jen žádám - počkejme, zda nám F1 nabídne stejně atraktivní podívanou tehdy, když start bude korektní, nedojde ke kolizi v úvodní zatáčce, nebudou dva výjezdy SC a v depu nikdo nic nezkazí. Pokud i pak budeme sledovat souboje kolo na kolo a výměnu pořadí bez zapnutého DRS, pak budu pálit petardy a psát oslavné básně, že královna motoristického sportu je zase v plné kráse a zdraví.
Už v průběhu téměř měsíčního půstu se s vámi rozloučím jednou myšlenkou. Někomu to bude možná nemilé, ale od toho máme možnost debatovat, vyměňovat si názory a různé náhledy na věc. Smrt Julese Bianchiho byla v každém případě smutnou stránkou F1, zvláště když zemřel mladý člověk, jehož kariéra byla teprve na počátku. Z historie známe mnoho podobných případů, kdy talent oslavovaný mnoha odborníky vyhasl dříve, než se mohl potvrdit. Stačí vzpomenout jen rychle a namátkou na Ricarda Rodrigueze, Chrise Bristowa, Tony Briseho či Riccarda Palettiho. Bohužel mám dojem, že jeho smrt spustila i neustálou smyčku připomínání něčeho nemístného. Zemřel kvůli shodě okolností a nejspíš vlastní chybě, pak se ptám, proč neustálé kolovrátkování o dalších a nutných bezpečnostních změnách. Už jsem o tom psal a nechci to dále rozvádět - Bianchi se stejně jako miliony jiných sportovců na více či méně riskantní úrovni rozhodl přijmout možnost fatálních následků, několikrát jsme už četli, že mnohdy číhají na sportovce záludná nebezpečí, když třeba účastníky běžeckého závodu napadly vosy. Nechtějme to bagatelizovat, vzdejme hold muži, který z různých důvodů po devíti měsících prohrál boj o svůj život, a nejitřeme rány ještě dál a nesnažme se je činit bizarnějšími a senzačnějšími. Ostatně stále nechápu, proč pan Richtr vyslovil totální nesmysl, když v závěru přenosu GP Maďarska uvedl, že ve voze Marussja se zabila i María de Villota. Buď neví, co říká, což je u komentátora dost velký nedostatek, nebo se snažil propojit několik věcí dohromady, a pak je výsledek horší než vtipy rádobyvtipných pořadů různých úrovní. Nevymluví se ani na špatnou interpretaci, pokud někoho "zabijete" ve voze, ačkoliv zemřel o patnáct měsíců později z důvodů sice majících k nehodě vztah, ale neznamenajících totéž co "smrt ve formuli", můžete mít jako omluvu jediné - vlastní nedostatky.
Přeji vám tímto hezké formulové prázdniny, po nich opravdu napínavé závodění a do té doby snad společně s kolegy vyplníme přestávku materiálem pro naše i další čtenáře dostatečně zajímavým.