Statistické hrátky v lůně sezóny F1 2020

Už v předchozím Paddocku bylo řečeno, že letošní sezónu provázely okolnosti výjimečné, takže srovnávat například s předchozím rokem nemá valný smysl. Třeba už jenom proto, že se jel nižší počet závodů v docela jiných termínech, přibyly trati atypické a stejně tak nové Grand Prix, ovšem pouze co do jména – leč díky tomu jsme se vrátili na okruhy, které už z aktivních pilotů pamatuje jen málokdo. Například na dvou kontinentech se jelo naposledy v roce 1961 – tehdy to ovšem byla Evropa a Severní Amerika, dnes zámoří nahradila Asie. Kontinent dobytý Vikingy, znovuobjevený Kryštofem Kolumbem a nabyvší jméno po Amerigo Vespuccim tentokrát ostrouhal, a to jak v podobě severní, tak jižní části. Koho by zajímal opačný případ, tak v letech 1992 a 1993 piloti putovali z Afriky do Evropy, Jižní i Severní Ameriky (třebaže jen do Kanady), Asie a Austrálie. V Jihoafrické republice už byl okruh Kyalami kompletně přestavěn a po druhém závodě tu zároveň proběhla derniéra na "černém kontinentu".

Jsme tedy bohatší o Grand Prix Štýrska, Toskánska, Eifelu, Emilio-Romagni, Sakhiru a také oslavného závodu 70. výročí F1 (jak už jsem uvedl, s ročním zpožděním). Do závodního kalendáře se také vrátily dva bývalé okruhy: Imola, neboli Autodromo Internazionale Enzo e Dino Ferrari, a Istanbul Park. Zatímco v Turecku jsme v poslední GP 2011 mohli vidět Hamiltona, Péreze, Ricciarda a Vettela, jenž také tehdy vyhrál (Räikkönen a Grosjean  zrovna v téhle sezóně v F1 odpočívali), v Imole jel poslední závod pod hlavičkou San Marina jen veterán Kimi Räikkönen. Na McLarenu tehdy dojel pátý – na letošní deváté místo potřeboval čas o nějakých 2,5 minuty rychlejší. Ostatně – tehdy stál na pole positron Michael Schumacher časem 1:22,795, letos se Antonio Giovinazzi kvalifikoval na poslední místo výkonem 1:16,208!!! Pravda, variante Bassa byla narovnána, ale i tak je časová propast neuvěřitelná. I to je Formule 1.

ZÁVODNÍ KILOMETRY

Co do počtu Grand Prix jsme se vrátili zpátky o nějakých deset let – sedmnáct závodů se naposledy jelo v sezóně 2009 (mimochodem z dnešních matadorů ji pamatuje čtveřice Räikkönen, Hamilton, Vettel a Grosjean. Pokud sečteme vzdálenost, kterou museli piloti letos urazit, činila 5228,374 km. Komu toto číslo nevychází, nechť zví, že startovní a konečná cílová čára nejsou vždy shodné – vlastně v tomto ročníku to bylo pravidlem, protože žádná z tradičních tratí (např. Monako), kde se start a cíl kryjí, letos v kalendáři nebyla. Díky onomu deficitu se až na jednu každá trať v posledním kole zkrátí: nejvíc v Itálii, kde je diference mezi startovní a cílovou čarou 309 metrů, nejméně pak v Abú Zabí, kde rozdíl činí 115 metrů. Onou výjimkou byla GP Toskánska a trať v Mugellu, tam naopak cílová čára byla posunuta o 42 metru kupředu od startovní. Pokud bychom tyhle „drobty“ spočetli, dají nám 2,994 km.

Letos žádný pilot nedosáhl absolutního počtu závodních kilometrů – nejlépe našlápnuto měl šampión Lewis Hamilton, ale absence v předposledním závodě ho posunula o něco dozadu. Tedy přísně vzato – ve všech závodech, v nichž nastoupil, nepropásl ani metr oficiální délky, ale ty tři stovky kilometrů z Grand Prix Sakhiru na kontě nemá.

V minulosti se nezřídka stávalo, že tabulce spolehlivosti dominovaly vozy z druhé poloviny startovního pole, ne-li z jejího konce. I letošní sezóna nebyla tak docela výjimkou, i když tu hraje určitou roli absence některých pilotů z důvodu pozitivních testů na COVID-19. Ovšem i to patří k závodění a je třeba brát věci tak, jak přicházejí. Z první desítky pilotů celkové klasifikace tak najdeme v TOP 10 vytrvalců jen pět jmen. Na druhou stranu je potěšitelné, že až na zaskakující náhradníky všichni piloti dokázali absolvovat minimálně tři čtvrtiny celkové délky letošního šampionátu. A zvláštní je, že „král odpadlíků“, jímž se stal se šesti nedokončenými závody Kevin Magnussen – není v tabulce poslední…

KVALIFIKACE

Dominantní postavou byl samozřejmě Lewis Hamilton, jenž desetkrát stanul v čele startovního pole. V tomto směru mu uctivě sekundoval jeho týmový kolega Valtteri Bottas, jenž dosáhl přesnou polovinu pole-position. O zbylé dvě postavení na prvním místě se podělili překvapivě nováček na čele startovního pole Lance Stroll, jenž v Turecku na povětrnostní ruletě prosadil na toto místo premiérově i Racing Point (pokud odhlédneme od předchůdce Force India) a Max Verstappen, jenž na své třetí pole-position čekal více než rok. Pouze Hamilton, Bottas a Verstappen se vždy dostali do Q3, na druhém konci se u žádného pilota nestalo, že by ani jednou nepostoupil z Q1 (opět bereme v úvahu jen ty jezdce, kteří absolvovali 75 % závodů). Pokud bychom chtěli hovořit o nepříjemném "úspěchu", ten bezesporu patří Nicholasi Latifimu – pětkrát startoval z úplně posledního místa.

Úspěšnost pilotů v kvalifikaci - TOP 10

Protože si hrajeme s čísly, použili jsme stejný bodovací klíč jako u výsledků v závodě – do tohoto přehledu jsou použity kvalifikační výsledky po připsání penalizací, které byly uděleny před závodem. Týkalo se to hned sedmi závodů (Rakousko, Štýrsko, obě Grand Prix na britské půdě, Toskánsko, Rusko a Turecko). Trestů byla celá škála, od Pérezova posunu o jednu pozici zpět v Toskánsku až po patnáct míst Russella v prvním klání na Silverstone. Hned tři piloti startovali do závodu z boxů (tým Haas v Maďarsku a Williams v Turecku), další šestice pilotů se posouvala vzad kvůli technickým potížím. Penalizaci se nevyhnul ani Hamilton hned v prvním závodě, dvakrát se prohřešili Leclerc a Norris.

Často sledované jsou i týmové kvalifikační duely. Jednoznačně nejpřesvědčivější byl souboj mezi piloty Red Bullu, v zádech pak figurovali jezdci Renaultu a Williamsu. Protipólem byla situace v Racing Pointu, McLarenu, Haasu a Alfě Romeo. Pokud vás zajímá, kdo měl nejmenší a největší „rozptyl“ v postavení na startu, pak to je Nicholas Latifi, jenž se nejlépe kvalifikoval jako patnáctý, nejhůře pak poslední, dvacátý (kdo by čekal Hamiltona, přepočítal by se – Lewis měl tuto položku 1 – 6). Opakem Latifiho byl jeho týmový kolega George Russell (2 – 20), ovšem tam musíme vzít v úvahu jeho solitérní záskok v Mercedesu. Z přirozeného hlediska bez penalizací by největšího rozporu dosáhl Lance Stroll (1 – 15).

Porovnání úspěšnosti pilotů v rámci týmů

Poznámka: V tabulce nejsou uvedeny duely mezi řadovými a náhradními piloty (Stroll-Hülkenberg 1:1, Pérez-Hülkenberg 1:0, Bottas-Russell 1:0, Latifi-Aitken 1:0 a Magnussen-P. Fittipaldi 1:1).

Pouze Mercedesu se podařilo obsadit v kvalifikaci první řadu – a to ve dvanácti případech. V Maďarsku, Velké Británii, Španělsku, Belgii, Itálii, Toskánsku, Portugalsku a Bahrajnu stál v čele Hamilton následován Bottasem, v druhém britském závodě, Eifelu a Emilia-Romagna si role vyměnili. V Grand Prix Sakhiru mělo duo Mercedesu podobu Bottas-Russell. Nejblíže podobnému výkonu měli v Turecku piloti Racing Pointu, ale to by si musel Pérez o 1,267 vteřiny pospíšit.

VEDENÍ

Alespoň jedno kolo na čele nějakého závodu absolvovalo devět pilotů. V této oblasti má Lewis Hamilton převahu naprosto nebývalou, protože strávil na prvním místě téměř dvě třetiny celé sezóny - a opět dodejme, že si na jeden závod nechtěně odpočinul. Až výkonem v posledním závodě odsunul Verstappen na čtvrté místo Russella, jinak by byla nadvláda Mercedesu v tomto směru naprosto totální. 

Absolvované kilometry ve vedení

V pěti závodech (Rakousko, Velká Británie, Španělsko, Belgie a Abú Zabí) vedl vždy jediný pilot, i když Hamilton měl po defektu pneu na domácí půdě opravdu namále. Opakem pak byla Grand Prix Turecka, kde se ve vedení vystřídalo pět jmen - Stroll, Pérez, Verstappen,  Albon a Hamilton. Lewis Hamilton neodjel ani metr v čele pouze v Rakousku a Abú Zabí (v Sakhiru na roštu nebyl), Bottas se objevil na první příčce v devíti závodech, Verstappen v pěti. 

NEJRYCHLEJŠÍ KOLA

Ani jednou se letos nestalo, aby nebyl udělen bonusový bodík za nejrychlejší kolo. Hamilton v této oblasti nedominoval takovým způsobem jako v předchozích, ale dokázal uzmout třetinu „best lap“ ve svůj prospěch. Red Bull byl nikoli překvapivě překonán agilním McLarenem – tady se absence Albonova příspěvku projevila nejcitelněji. Co je nepochybně zvláštní, že ve dvou případech, kdy se jely dva závody po sobě na stejné trati, nedokázali piloti svá nejrychlejší kola zopakovat – ovšem v případě Rakouska a Štýrska aspoň zůstaly prémiové body v jednom týmu – McLarenu. Následná tabulka sestavená z deseti nejrychlejších pilotů v každém závodě a bodovaných známým systémem jenom ukazuje propad Ferrari a překvapivě i nepříliš úspěšný tým Racing Point, který jinak bojoval o třetí příčku v Poháru konstruktérů.

Úspěšnost pilotů - nejrychlejší kola - TOP 10

Bezesporu zajímavé je, že piloti dosahovali špičkových časů většinou v závěru závodu, ostatně v Rakousku, Maďarsku, Anglii, Španělsku, Belgii, Eifelu, Emilia-Romagna, Turecku a Abú Zabí to bylo v posledním kole. Ten nejmenší rozdíl bychom našli při Grand Prix Eifelu: Verstappen uhájil nejrychlejší kolo před Hamiltonem rozdílem 0,006 vt. Opačný případ nabízí Španělsko – tam byl Bottasův výkon o 1,639 vt. lepší než Hamiltonův čas. Valtteri Bottas musel být do jisté míry jistě zklamán, protože kromě jeho dvou úspěchů byl šestkrát v boji o prémiový bod poražen. Rovněž v šesti případech se o nejrychlejší kolo utkali týmoví kolegové – Hamilton-Bottas (Maďarsko, Toskánsko, Portugalsko a Emilia-Romagna), Bottas-Hamilton (Španělsko) a Verstappen-Albon (Velká Británie).

PILOTI

Po dvou letech, kdy nebylo potřeba žádného jezdce z jakéhokoli důvodu nahrazovat, takže sezónu odjelo vždy dvacet duší, se ke slovu dostali tři náhradníci, z toho dva debutanti. Za posledních deset sezón je to třetí nejvyšší počet (po letech 2017 – 5 a 2011 – 4) a třeba Mercedes od svého novodobého vstupu do F1 vůbec poprvé nahradil v závodním režimu jednoho ze svých pilotů. Ona třiadvacítka se rekrutovala z 15 zemí, takže není divu, že nejpočetněji zastoupenou národností byla Velká Británie se čtyřmi piloty: Hamilton, Norris, Russell a Aitken. Některé bývalé bašty motorismu se musely spokojit se záskokem na poslední chvíli (Brazílie), opět nám chybí Belgičané, Švédové či Američané. V kokpitech jsme zaregistrovali tři nové tváře - Nicholas Latifi absolvoval celou sezónu v barvách Williamsu, Jack Aitken zaskočil tamtéž za Russella při šarádě s nemocným Hamiltonem, pokračovatel slavné závodní tradice Pietro Fittipaldi vystřídal po děsivé nehodě Romaina Grosjeana.

Jediný Lewis Hamilton si nepřipsal ani jedno odstoupení, jak už ale bylo řečeno, také neabsolvoval všech 17 Grand Prix. Všichni piloti smluvně vázaní na začátku sezóny bodovali s výjimkou všech nováčků, tedy kromě Nicholase Latifiho i obou zaskakujících. Na stupních vítězů jsme viděli celkem 13 různých tváří, nejčastěji pak Lewise Hamiltona (14) a za ním Valtteri Bottase a Maxe Verstappena (11).

Premiérové osobní úspěchy si připsali George Russell (první mistrovské body a nejrychlejší kolo), Lando Norris (první stupně vítězů a nejrychlejší kolo), Alexander Albon a Esteban Ocon (první stupně vítězů), Lance Stroll (první pole-position) a konečně Pierre Gasly a Sergio Pérez (první vyhraná Grand Prix).

Černého Petra v podobě nejvyššího počtu Grand Prix bez vítězství nadále drží tragicky zesnulý Andrea de Cesaris, jemuž nestačilo ani 208 závodů.  Už několikrát byl vzpomínán Nico Hülkenberg coby jezdec bez umístění na stupních vítězů - ten letos měl šanci při třech záskocích v Racing Pointu, ale jednou vůbec neodstartoval a další dvě příležitosti sice proměnil v bodovaná umístění, ale "bedna" to opět nebyla. Pomyslné čelo tohoto nelichotivého žebříčku drží se 179 Grand Prix. Nakonec ještě poslední nelichotivý rekord - nejvíc závodů bez jediného získaného bodu má na svém kontě Esteban Guttiérez, bez jednoho plnou šedesátku.

Kdysi se s velkou slávou psalo o „klubu stovkařů“, tedy o úzkém kroužku pilotů, kteří absolvovali sto a více Grand Prix. I tady je vidět, jakými mílovými kroky pádí F1 kupředu – dnes už je aktuální pomyslný „klub třístovkařů“. Pravda, má jen pět členů a další dva se mohou jeho členy – za ideálních okolností – stát až po dalších dvou sezónách. Dalo by se říci, že tohle je jeden z rekordů, který zatím Hamiltonovi spolehlivě uniká… Vedoucím oné pětice je Kimi Räikkönen s 330 „zářezy“, jemuž zároveň patří i titul nejen služebně (debut GP Austrálie 2001), ale i nejstaršího muže letošního startovního pole po stránce věkové (*17. října 1979). Jeho opakem je Lando Norris – na svět přišel 13. listopadu 1999. Pokud by vás zajímal nejsilnější ročník, pak Albon, P. Fittipaldi, Gasly a Ocon se narodili v roce 1996, vždy čtyři a čtyři piloti mají v rodném listě vepsán měsíc září nebo říjen a naopak žádný z mužů letošního startovního pole se nenarodil v květnu… Sečteno a podtrženo, startovní pole 2020 mělo věkový průměr 27,478 roku.

DALŠÍ ČÍSLA A ZAJÍMAVOSTI

Letošní sezóna se do historie zapsala hned několika primáty: začala ze všech 71. ročníků nejpozději – 5. července – a nabídla nám poprvé tři závodní víkendy po sobě (hned ve čtyřech případech). Kdo by si však myslel, že šampionát trval nejméně dní nebo že jsme na jeho konec museli čekat nejdéle, mýlil by se – v roce 1952 bylo mistrovství odjeto za 112 dní, ovšem čítalo jen osm závodů, zatímco letos trval šampionát 161 dní. V roce 1962 zase fanoušci museli čekat až do 29. prosince, kdy se jela v Jihoafrické republice poslední Grand Prix sezóny.

Možná by bylo zajímavé zjistit, kolik pilotů bylo letos při závodech penalizováno – ovšem tady kajícně přiznávám, že jsem si od prvního závodu nezaznamenával důkladně tresty udělené během závodu, pouze ty, které byly přidány ke konečnému výsledku. Nikde ovšem není řečeno, že neexistuje podobně šílený statistik a třeba naši mezeru zaplní.

Zato zcela přesně mohu sdělit, že pouze ve čtyřech závodech (Maďarsko, druhý britský závod, Španělsko a Portugalsko) mohl Bernd Mayländer vyhlásit stav nicnedělání. Jinak byl na trati safety car potřeba a v oněch třinácti Grand Prix absolvoval 21 výjezdů. V Sakhiru se na trať dostal dokonce třikrát(!), v Rakousku, Velké Británii, Itálii, Toskánsku, Eifelu a Bahrajnu zaznamenal dvě působení na trati. Celkem tak ve svém voze odkroužil 528,903 km. Jistě není třeba připomínat, že v Toskánsku se oděl Mayländerův vůz do netradiční červené na počest 1000 Grand Prix stáje Ferrari.

Dalších pár střípků ze závodních tratí: Nejdelším závodem byla Grand Prix Ruska – v Soči museli piloti odjet 309,746 km.

Naopak nejkratším kláním se stal závěrečný podnik v Abú Zabí – tam jelo startovní pole pouhých 305,355 km.

Všech 17 Grand Prix představuje zaokrouhleně dobu 28 hodin a 10 minut. Nejdelší závod nám ovlivňuje fakt, že je do něj započítána i doba nabíhající od přerušení k restartu. Dramatická Grand Prix v Bahrajnu tak trvala bezmála tři hodiny – 2:59.47,515. Přerušeny byly hned tři závody – v Mugellu (GP Toskánska) zavlála červená vlajka hned dvakrát, jednou pak v Itálii a Bahrajnu. Nejdelší závod bez přerušení se jel v deštivém Turecku: 1:42.19,312. Naopak nejrychleji měli piloti „odpracováno“ při Grand Prix 70. výročí, tam strávili na trati 1:19.41,996.

Nejvyšší průměrná rychlost byla naměřena při právě zmíněném závodě 70th Anniversary, Verstappenovi naměřili 230,513 km/h. Prodlevami zkreslený Bahrajn nabízí rychlost 102,865 km/h, ale v „normálu“ opět narazíme na závod v Istanbul Parku – 171,830 km/h.

Všech 20 pilotů neprojelo cílem ani v jednom případě, zato hned čtyři závody (Maďarsko, 70. výročí, Španělsko a Portugalsko) zaznamenaly jediného „odpadlíka“. Maximální úmrtnost jsme registrovali v úvodní Grand Prix Rakouska, kde do cíle nedojelo devět pilotů. Nejvyšší počet jezdců s plným počtem kol projelo cílem v Belgii a Sakhiru – plných sedmnáct. Opačnou situaci jsme viděli ve Španělsku, kde nebyla o kolo předjeta pouze první trojice. Největší odstup mezi prvním a druhým v cíli naměřili časoměřiči v Turecku: Hamiltona a Péreze dělilo 31,633 vteřiny. Naopak nejtěsnější dojezd viděla italská Monza: druhému Sainzovi jr. chybělo na vítězného Gaslyho 0,415 vteřiny.

Finální boje o pole-position byly nejvyrovnanější v Rakousku, kdy si Bottas vybojoval nejvýhodnější místo na startu před Verstappenem rozdílem 0,012 vteřiny. Nejkomfortnější náskok si zajistil hned v následující Grand Prix Štýrska opět pilot Mercedesu, tentokrát to byl Hamilton opět před Verstappenem – dělilo je 1,216 vt. Nejvyšší průměrnou kvalifikační rychlost jsme zapsali v Itálii – 264,363 km/h, opakem bylo Turecko – 178,321 km/h.

Z třinácti triumfů Mercedesu dokázali zástupci třícípé hvězdy zajet pětkrát double – ve Štýrsku, Belgii, Toskánsku, Portugalsku a Emilio-Romagni. V dalších pěti případech se sešli na stupních vítězů. Napodobit je dokázali pouze Pérez a Stroll (1. a 3. místo v Sakhiru) a Verstappen s Albonem (2. a 3. příčka v Abú Zabí). K podobnému počinu měli hodně překvapivě i piloti letos velmi slabé značky Ferrari v Turecku, ale Charles Leclerc probroděním v předposlední zatáčce zhatil možnost, aby se s Vettelem potkal na „bedně“.

Velmi ceněný a uznávaný Grand Chelem, tedy pole-position, vedení od startu do cíle a nejrychlejší kolo letos nikdo nezískal. Pouze pětkrát vedl nějaký pilot od startu do cíle, ale vždy mu něco chyběl ke štěstí jeden ze tří kamínků:

• Bottasovi v Rakousku nejrychlejší kolo (Norris)
• Hamiltonovi v Maďarsku vedení od startu do cíle (1 kolo byl v čele Verstappen)
• Hamiltonovi ve Velké Británii rovněž „best lap“ (Verstappen)
• Opět nejrychlejší kolo Hamiltonovi ve Španělsku (Bottas)
• Pro změnu nejrychlejší kolo Hamiltonovi v Belgii (Ricciardo)
• Hamiltonovi v Toskánsku vedení od startu do cíle.
• Hamiltonovi v Portugalsku vedení od startu do cíle.
• Verstappenovi v Abú Zabí nejrychlejší kolo, které zajel na poslední chvíli Ricciardo.

Nastává čas loučení - s ním i přání, abyste strávili pokud možno v klidu a bez stresů těch pár závěrečných dní nepříliš příznivého roku 2020. Doufám, že si v předchozím vzpomínání najdete nějaký pro vás zajímavý údaj a pokud někde narazíte na chybičku, předem se omlouvám, ale pořád ještě nejsem ani RoboCop, ani Terminator, tím méně záludný robot č. 1 z nesmrtelné Vzpoury mozků přítele Václava Šorela, jenž nás bohužel tohoto roku navždy opustil. Budu se těšit na jakákoli setkání, ať u monitoru nebo na Odinově tradičním srazu a doufám, že nadále zachováme F1 přízeň, třebaže to někdy dá děsnou lopotu...