Z hlediska vyvíjející se situace by se mohlo zdát, že problém je vlastně jenom jeden - nedostatek financí. Jenže při bližším pohledu zjistíme, že to zdaleka nebyla jediná záležitost, která poslala tým do záhuby. Počínaje přístupem současných majitelů až k možným otázkám závazků ve formě finanční náhrady po právních krocích ze strany rodiny Julese Bianchiho. Ale abychom se nepokoušeli hýbat s pravdou, byl tu i značný problém s rozpočtem, dávno předtím, než byl Manor poslán Sauberem na jedenácté místo v Poháru konstruktérů.
Je naprosto zřejmé, že od chvíle, kdy Stephen Fitzpatrick v roce 2015 převzal tým Manor, hledal spojení s dalšími investory, aby mohl nadále zajistit závodní provoz. Z toho důvodu se často vůbec neúčastnil závodů. Pokoušel se zajistit podporu, snad se cítil být v lepším postavení, možná doufal, že se dostane do role lorda Hesketha nebo Waltera Wolfa. Jenže to měl těžké, s týmem, který dosahoval hodně špatné výsledky lze jen těžko někoho přesvědčit, aby se stal buď minoritním nebo majoritním vlastníkem. Když pak dostal Manor k dispozici pohonné jednotky Mercedes, pokrok byl znát a to se odrazilo také na slibných rozhovorech, z nichž minimálně tři se jevily jako potenciální partneři. Leč ani americký magnát Tavo Hellmund, ani indonéské konsorcium Jagonya Ayam (pobočka řetězce KFC) nakonec svůj zájem nedovedly ke smlouvě, což platilo i pro skupinu mexických mecenášů, stojících za Estebanem Gutiérrezem.
Nevyšla ani jedna alternativa, protože nikdo nenabídl takové podmínky, se kterými by Fitzpatrick souhlasil. V tuto chvíli není docela jasné, zda to bylo kvůli finančnímu vyrovnání nebo požadavkům Fitzpatricka ohledně vlastnického podílu. Mexičané prý ztratili zájem po Grand Prix Brazílie, kdy se finanční podmínky dramaticky změnily. V té době už měl tým rozpočtový schodek ve výši 40 milionů dolarů. Po brazilském závodě mu navýc bylo jasné, že utrpěl další velkou ztrátu kvůli unikajícím prize money. Rozběhla se komplikovaná finanční hra zaměřená na menšinové akcionáře, ale ta k ničemu nevedla. Tým tak neměl pokrytý program pro rok 2017 a další snahy vedly nevyhnutelně ke zjištění, že se nepodaří pro rok 2017 připravit nový vůz. Právě ony nedostatky v systému financování byly další příčinou, která mohla potenciálního kupce odradit.
Naznačené právní řízení týkající se havárie Julese Bianchiho v Grand Prix Japonska 2014 také nebylo možné podceňovat. Nabízely se otázky, zda by noví vlastníci byli ochotni nést případné náklady na odškodnění, ačkoliv v době, kdy k nehodě Bianchiho došlo, neměli s týmem nic společného. Proto mohla být otázka převzetí rizik tohoto druhu jedním z důležitých aspektů při posuzování zájmu o tým.
Pořád ale byla ve hře indonéská varianta, konkrétně podnikatel Ricardo Gelael, majitel řetězce Jagonya Ayam. Před vánocemi začala jevit jako velmi nadějná a došlo to tak daleko, že Asiaté měli privilegium exkluzivního jednání. Dokonce ředitel John McQuilliam tým opustil v předtuše nového vedení, protože se proslýchalo, že by se s Gelaelem vrátil do Manoru někdejší sportovní ředitel Graeme Lowdon. Jenže Indonésané chtěli přesný stav financí a kvůli němu z obchodu sešlo. Stejně tak se nepotvrdil možný zájem ze strany Rona Dennise. A krátce po novém roku přišla nucená správa.
Majitelé jsou nyní "odříznuti" od jakýchkoli obchodních podílů a pokud se nespojí s případným zájemcem (což se opravdu nedá předpokládat), jsou zcela mimo hru. A je nutné pořád připomínat i hrozbu možné žaloby ze strany rodiny Julese Bianchiho, i když to nejspíš nebude hlavní téma. Můžeme tedy najít hned několik příčin, třeba že prize money dostatečně nepokrývají náklady na existenci malých týmů. Ale dost možná bychom se také museli pustit do velice složité hry, kterou postupují majitelé a dospěli bychom do sfér, kterým mnozí nerozumíme a možná ani rozumět nechceme.
Manoru však těžko něco z toho pomůže. Jak se pomalu scházejí reakce na jeho situaci, mnoha lidem bude chybět, možná právě proto, že máme rádi příběhy outsiderů, kteří se s nadšením perou o existenci a místy dokáží nečekaně překvapit.